Odměna za vytrvalost

V ROCE 32 n. l. žila ve Fénicii jedna Řekyně, které těžce onemocněla dcerka. Zoufale pro ni sháněla lék. Doslechla se, že tu oblast navštívil jakýsi cizinec, který prý dokáže léčit nemocné. Rozhodla se, že za ním půjde a vyprosí si u něho pomoc.

Když se s ním setkala, padla před ním na kolena a prosila: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. Má dcera je silně posedlá démony.“ Těmi slovy se tato Řekyně obrátila na Ježíše s prosbou, aby uzdravil její dceru.

Umíš si představit, jakou odvahu a pokoru musela mít, aby něco takového udělala? Ježíš byl člověk, který měl autoritu a určitou moc a byl velmi známý. Předtím řekl, že si nepřeje, aby se někdo dozvěděl o jeho cestě do Fénicie. Odešel tam se svými učedníky kvůli tomu, že si nutně potřebovali odpočinout, ne aby sloužil mezi nevěřícími pohany. A kromě toho, Ježíš byl Žid, zatímco ona byla Neizraelitka. Jistě věděla, že Židům je odporné stýkat se s lidmi z národů, jimiž pohrdali. Byla však pevně rozhodnuta, že svému dítěti opatří lék.

Ježíš i učedníci se snažili ženu odradit, aby od nich v tu dobu žádnou pomoc nežádala. Zprvu jí Ježíš ani slovem neodpověděl. Když ale pořád neodbytně křičela, učedníky to začalo dráždit, a řekli Ježíšovi: „Pošli ji pryč; protože za námi stále křičí.“

Ta žena se však nenechala odradit. Vrhla se Ježíšovi k nohám se slovy: „Pane, pomoz mi!“

Ježíš poukázal na to, že byl poslán především k synům Izraele, a vyzkoušel tak její víru a odhodlanost. Soucitně jí vysvětlil: „Není správné brát chléb dětem [Izraeli] a házet ho psíkům [pohanům].“

Žena se necítila uražena tím, jak se Ježíš vyjádřil o jejím původu, ale pokorně šla dál za svým cílem: „Ano, Pane, ale psíci přece jedí z drobtů, které padají ze stolu jejich pánů.“

Ježíš tuto Řekyni pochválil za víru, kterou projevila, a její vytrvalost odměnil tím, že splnil její prosbu. Jen si představ, jakou musela mít radost, když se vrátila domů a našla svou dcerku zcela zdravou! (Matouš 15:21–28; Marek 7:24–30)

I my musíme být vytrvalí, když se snažíme líbit Jehovovi a získat jeho přízeň. Bible nás ujišťuje, že budeme-li ‚konat, co je znamenité‘, Bůh nás odmění, jako odměnil onu Řekyni. (Galaťanům 6:9)

Co je to vytrvalost? Proč ji potřebujeme? Co by mohlo způsobit, že naše vytrvalost selže, že se vzdáme? A jakou odměnu můžeme očekávat, pokud jsme nyní vytrvalí ve službě Jehovovi, našemu Stvořiteli a Otci?

Jeden slovník definuje sloveso „vytrvat“ takto: „Pevně se držet určitého záměru, setrvat v určitém stavu nebo činnosti, a to navzdory překážkám, varování, či nezdaru . . . nadále existovat, trvat.“

Bible opakovaně vybízí Jehovovy služebníky, aby vytrvale jednali podle Jehovovy vůle. Máme například ‚neustále hledat nejprve království‘, ‚držet se toho, co je znamenité‘, ‚vytrvávat v modlitbě‘ a ‚neochabovat‘ v konání toho, co je dobré. (Matouš 6:33; 1. Tesaloničanům 5:21; Římanům 12:12; Galaťanům 6:9)

Vytrvalost je vlastnost, kterou všichni potřebujeme v každodenním životě a kterou musíme rozvíjet, chceme-li přežít. Bez vytrvalosti nemůžeme dokázat nic, co by mělo skutečnou a trvalou hodnotu. Představme si batole, které se snaží postavit na nožičky a udělat několik prvních nejistých krůčků. Sotva bychom našli takové dítě, které se v jediném dnu naučí stát i chodit. Když jsme byli batolaty, zřejmě jsme se museli o chůzi opakovaně pokoušet, než se nám to více méně začalo dařit. Jak by to asi dopadlo, kdybychom si po prvním pádu vzali do hlavy, že už to víckrát zkoušet nebudeme? Pravděpodobně bychom dodnes lezli po čtyřech. Vytrvalost je nezbytná, chceme-li dosáhnout určitých hodnotných cílů, zlepšit své schopnosti a zvýšit svou sebeúctu. Říká se: „Jednou ranou dub nepadne.“

Dlouhodobí průkopníci vědí, že nějaké zvláštní schopnosti nebo talent nejsou zárukou úspěchu. Musíme být houževnatí, odhodlaní jednat plně v souladu s Jehovovou vůlí, a když se nám věci někdy nedaří, nebo jsme dokonce sklíčeni, potřebujeme odvahu. Musíme mít stále před očima svůj cíl — věčně se těšit z Božího požehnání.

Ano, každý, kdo usiluje o Jehovovu přízeň a kdo chce zvítězit v závodu o život, musí být vytrvalý, houževnatý a stálý. Kdybychom tyto vlastnosti neměli, mohli bychom ztratit Jehovovu přízeň i odměnu v podobě skutečného života. (Žalm 18:20; Matouš 24:13; 1. Timoteovi 6:18, 19)

Vytrvalost v duchovní činnosti je pro křesťana často obtížnější než vytrvalost v jiných oblastech života. Mohlo by se stát, že muž, který ve svém světském zaměstnání tvrdě pracuje, aby po materiální stránce zabezpečil rodinu, bude „příliš unavený“ na to, aby s manželkou a s dětmi vedl pravidelné biblické studium. Proč je pro mnohé křesťany tak těžké vytrvale se podílet na křesťanské službě?

Jedním z faktorů je sklíčenost vyvolaná osobním nezdarem a vlastními slabostmi. Jestliže stále hloubáme nad svými chybami, mohli bychom propadnout beznaději, vzdát se a získat dojem, že Jehova nám tu spoustu hříchů nikdy neodpustí.

Dalším faktorem je světské ovzduší plné nemravnosti, zkaženosti a nenávisti. (1. Jana 2:15, 16) Jedním z ‚užitečných návyků‘, o které můžeme přijít kvůli vlivu světa, je křesťanská vytrvalost. (1. Korinťanům 15:33)

Odpor veřejnosti nebo její lhostejnost k naší posvátné službě mohou oslabit naši vytrvalost v kazatelském díle. Pocit nezdaru by nás mohl vést k myšlence, že lidé v našem obvodu pravdu prostě nechtějí. Mohla by nás napadnout otázka: „Má to vůbec smysl?“ A vzdali bychom se své vzácné výsady sloužit Bohu.

Také bychom mohli být ovlivněni světskou pohodlností. Nač se tolik namáhat, nač přinášet takové oběti, když všichni okolo, jak se zdá, si užívají a dopřávají si pohodlí? (Srovnej Matouše 16:23, 24.)

Máme-li vytrvale plnit Jehovovu vůli, musíme si obléci křesťanskou osobnost a žít ve shodě s duchem, ne ve shodě s tělem. (Římanům 8:4–8; Kolosanům 3:10, 12, 14) Budeme-li se na věci dívat Jehovovýma očima, pomůže nám to, abychom pokračovali v naší životně důležité duchovní činnosti. (1. Korinťanům 16:13)

Vzory vytrvalosti

Jehova nám ukazuje na celou řadu svých služebníků, kteří mu zůstali věrní navzdory mnoha tvrdým zkouškám. Když o nich budeme přemýšlet, uvidíme, jak můžeme i my sami pěstovat a rozvíjet křesťanskou vytrvalost, a proč je tak důležitá.

Největším vzorem je nám Ježíš, který toho pro posvěcení Jehovova jména vytrpěl velmi mnoho. Bible nás povzbuzuje, abychom se bedlivě zabývali jeho skutky vytrvalé oddanosti Bohu: „Protože nás tedy obklopuje tak velký oblak svědků, odložme také každou zátěž a hřích, do něhož se snadno zaplétáme, a s vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen, přičemž se upřeně díváme na Ježíše, Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry. Pro radost, jež mu byla předložena, snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou a posadil se po pravici Božího trůnu. Uvažujte vskutku bedlivě o tom, kdo snášel takové odporující řeči od hříšníků proti jejich vlastním zájmům, abyste se neunavili a neochabli ve svých duších.“ (Hebrejcům 12:1–3)

Závod o život není žádný sprint, ale je to vytrvalostní běh. Proto potřebujeme mít podobnou vytrvalost, jakou měl Kristus. Po většinu tohoto závodu je cílová páska v nedohlednu. Ale musíme ji mít stále na zřeteli, abychom se k ní během celého toho náročného běhu upínali. Ježíš měl na paměti cíl, k němuž směřoval, totiž „radost, jež mu byla předložena“.

Co je dnes pro křesťana zdrojem radosti? Pro malou skupinu křesťanů je to odměna v podobě nesmrtelného života v nebesích a pro mnohé je to věčný život na zemi. K radosti přispívá i pocit spokojenosti z toho, že rozradostňujeme Jehovovo srdce a že se podílíme na posvěcování Božího jména. (Přísloví 27:11; Jan 17:4)

Radost pramení také z nádherného, úzkého vztahu k Jehovovi. (Žalm 40:8; Jan 4:34) Takový vztah nám dodává životní energii, stává se naší základní životní potřebou a posiluje nás, abychom vytrvale pokračovali ve svém běhu a nevzdávali se. A Jehova tomuto vztahu žehná — vylévá na své služebníky svatého ducha, takže mají více radosti i obšťastňující práce. (Římanům 12:11; Galaťanům 5:22)

Užitečné je přemýšlet o Jobově vytrvalosti. Job byl nedokonalý člověk a své situaci rozuměl jen zčásti. Proto chvílemi propadal zoufalství a sám sebe ospravedlňoval. Bylo však stále patrné, že neústupně trvá na svém rozhodnutí zachovat si ryzí vztah k Jehovovi a nikdy Jehovu neopustit. (Job 1:20–22; 2:9, 10; 27:2–6) Jehova Joba odměnil za jeho vytrvalou oddanost — po duchovní i hmotné stránce mu požehnal a dal mu naději na věčný život. (Job 42:10–17; Jakub 5:10, 11) I my můžeme v současné době zakoušet velké utrpení a bolest. Můžeme si však být jisti, že Jehova nám za naši věrnou vytrvalost požehná. (Hebrejcům 6:10–12)

Svědkové Jehovovi jako celek v této době projevují křesťanskou vytrvalost v tom, jak plní Jehovovu vůli. Jejich vytrvalost v kázání dům od domu i v jiných odvětvích kazatelské služby vedla k tomu, že oni sami i jejich poselství jsou známi po celém světě. Sdělovací prostředky se častokrát zmiňují o tom, jak svědkové navzdory odporu a zkouškám horlivě a odhodlaně káží dobrou zprávu. Jedny noviny dokonce napsaly: „Svědkům Jehovovým nikdo neunikne!“ (Matouš 5:16)

Jehova požehnal vytrvalému úsilí svých svědků a způsobil, že jejich služba přináší stále více ovoce. Zamysleme se nad tím, co zažilo několik vynalézavých svědků v Itálii. V šedesátých letech bylo v Itálii padesát tři milionů obyvatel a asi deset tisíc svědků. V jednom šestitisícovém městě nebyli žádní svědkové. Když bratři do tohoto města přišli kázat, lidé reagovali nepřátelsky.

Pokaždé, když bratři toto město navštívili, začalo mnoho žen, a dokonce i někteří muži svolávat malé chlapce a nařizovat jim, aby chodili za svědky, hvízdali na ně a rámusili. Po několika minutách bratrům nezbývalo nic jiného než odejít do jiného města. Ve snaze alespoň jednou vydat všem místním obyvatelům svědectví, se bratři rozhodli, že zde budou kázat pouze tehdy, když bude hustě pršet. Doufali, že za deště je chlapci obtěžovat nebudou. Všimli si, že lidé z města nechtějí zmoknout jen proto, aby rušili zvěstovatele. Díky tomu bylo vydáno dobré svědectví. Objevili se zájemci. Byla zavedena biblická studia. Výsledkem bylo nejen to, že v tom malém městě vznikl vzkvétající sbor, ale také to, že se začalo kázat i za slunného počasí. Jehova žehná vytrvalosti svých svědků v tomto území i v celé Itálii. Nyní je v zemi více než 200 000 svědků Jehovových.

Když vytrvale děláme, co je správné, můžeme dostat velkou odměnu. Z moci Božího ducha byli svědkové Jehovovi schopni dosáhnout něčeho, co se dosud nikomu nepodařilo — totiž kázat dobrou zprávu o Království milionům lidí, ať u dveří, nebo jinde. (Zecharjáš 4:6) Svědkové mají možnost radostně sledovat, jak se překvapivým růstem a životaschopností Jehovovy pozemské organizace splňují biblická proroctví. (Izajáš 54:2; 60:22) Mají vůči Bohu čisté svědomí a radují se z naděje na věčný život. Především však mají důvěrný vztah ke Stvořiteli, Jehovovi Bohu. (Žalm 11:7)

[Obrázky na straně 25]

Ježíš odměnil jednu pokornou Řekyni za její vytrvalost

[Obrázek na straně 26]

Křesťané se dnes radují z toho, že mají naději na život v ráji