Braňme se bezbožným tradicím!

„PRAVDA vás osvobodí,“ řekl Ježíš Kristus. (Jan 8:32) Ano, křesťanství osvobozuje — může člověka osvobodit z pout pověr, falešných nauk a nesprávných nadějí, ale i ze zajetí zvrhlých zvyků.

Avšak dnes, podobně jako ve starověku, musí křesťané často čelit vlivu okolí, které se je snaží svést, aby se vrátili k tradicím, jež opustili. (Galaťanům 4:9, 10) To neznamená, že všechny obecně rozšířené zvyky jsou škodlivé. Křesťan se může rozhodnout, že bude zachovávat ty místní zvyky, které jsou čisté a užitečné. Když je však určitý zvyk v rozporu s Božím slovem, křesťan by se neměl dopustit kompromisu. Svědkové Jehovovi jsou proto dobře známi tím, že neslaví Vánoce ani narozeniny a že nepěstují žádné jiné zvyky, které odporují Božímu slovu.

Tento neochvějný postoj svědků často vede k tomu, že se jim známí, sousedé a nevěřící příbuzní posmívají a staví se jim na odpor. Obzvlášť často k tomu dochází v některých afrických zemích, kde se při pohřbech, svatbách a porodech běžně zachovává celá řada tradic. Křesťané mohou být vystaveni značnému tlaku — často i výhrůžkám a násilí —, když se je druzí snaží přimět k tomu, aby se přizpůsobili. Co mohou místní křesťané udělat pro to, aby zůstali pevní? Je možné vyhnout se konfliktu a nedopustit se kompromisu? Zkusme najít odpovědi na tyto otázky tím, že prozkoumáme jednání některých věrných křesťanů, kteří museli čelit určitým nebiblickým tradicím.

Pověrečné pohřební zvyky

V jižní Africe je velmi mnoho tradic spojeno s pohřby. Truchlící pozůstalí běžně tráví celou noc — nebo i několik nocí — v domě smutku, kde je neustále udržován oheň. Před pohřbem pozůstalí nesmějí vařit, stříhat si vlasy, a dokonce ani mýt se. Po pohřbu se musí omýt zvláštní bylinnou směsí. Jsou takové zvyky přijatelné pro křesťany? Ne. Zrcadlí se v nich totiž víra v nesmrtelnost duše a chorobný strach z mrtvých.

Kazatel 9:5 říká: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic.“ Znalost této skutečnosti osvobozuje lidi od strachu z ‚duší zemřelých‘. Co by však měl křesťan udělat, když od něho jeho příbuzní v dobrém úmyslu požadují, aby se takových rituálů účastnil?

Zamysleme se nad tím, co se stalo africké křesťance Jane, když jí zemřel otec. Sotva vstoupila do domu, v němž probíhal pohřební obřad, bylo jí i její rodině okamžitě řečeno, že celou noc mají tančit kolem mrtvoly na usmíření ducha zemřelého. „Řekla jsem jim, že jsem svědek Jehovův, a že se proto takových obřadů účastnit nemohu,“ vypráví Jane. „Avšak den po pohřbu řekli starší příbuzní, že budou pozůstalé členy rodiny koupat, aby jim poskytli dodatečnou ochranu před duchem zemřelého. Opět jsem se těchto rituálů odmítla účastnit. Moji matku v tu dobu drželi odděleně od nás v jiném domě. Když ji někdo chtěl vidět, musel se nejprve napít alkoholického nápoje, který byl pro tu příležitost speciálně připraven.

Odmítala jsem se čehokoli takového účastnit. Místo toho jsem šla domů, uvařila něco k jídlu a zanesla jsem to do domu, kde byla maminka. To mou rodinu velmi znepokojilo. Příbuzní si mysleli, že nejsem normální.“ Kromě toho se Jane vysmívali, svolávali na ni zlo a říkali: „Kvůli svému náboženství jsi zavrhla naši tradici. Teď tě bude duch tvého otce trápit. Možná už neporodíš další dítě.“ Jane se ale nenechala zastrašit. K čemu to vedlo? Říká: „V té době jsem měla dvě děti. Nyní jich mám šest! Tím byli zahanbeni ti, kdo tvrdili, že už nikdy nebudu mít děti.“

Sexuální „očista“

Další zvyk souvisí s obřadní očistou po smrti manželského druha. Když zemře manželka, její rodina přivede vdovci jeho švagrovou nebo jinou ženu, která je blízkou příbuznou zemřelé manželky. On je povinen mít s ní pohlavní styk. Teprve potom se může podle své vlastní vůle oženit. Totéž se odehrává, když zemře manžel. Panuje názor, že zachováním tohoto zvyku je člověk očištěn od „ducha“ zemřelého manželského druha.

Každý, kdo odmítá podstoupit takovouto „očistu“, riskuje, že se na něho soustředí hněv příbuzenstva. Může být odříznut od společnosti, vystaven posměchu a proklínání. Křesťané i přesto odmítají tento zvyk dodržovat. Vědí, že mimomanželské pohlavní styky nejsou žádnou „očistou“, ale že člověka naopak poskvrňují v Božích očích. (1. Korinťanům 6:18–20) Křesťané mají kromě toho vstupovat do manželství „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39)

Když zambijská křesťanka Violet přišla o manžela, její příbuzní k ní přivedli muže a trvali na tom, aby s ním měla pohlavní styk. Violet odmítla, a za trest nesměla chodit pro vodu k veřejné studni. Byla také varována, aby nechodila po hlavní silnici, protože by se jí tam mohlo něco přihodit. Nenechala se však zastrašit ani svými příbuznými, ani ostatními vesničany.

Později byla Violet předvolána k místnímu soudu. Tam odvážně vysvětlila biblický důvod, proč odmítá mimomanželský pohlavní styk. Soud rozhodl v její prospěch a prohlásil, že ji nemůže nutit k zachovávání místních zvyků a tradic, které jsou v rozporu s jejím přesvědčením. Je zajímavé, že její rozhodné odmítání udělat kompromis posloužilo k tomu, že svědkové, kteří se v té vesnici později ocitli v téže situaci, již nebyli vystaveni tak silnému nátlaku.

Když zemřel manžel africké křesťanky Moniky, odolala stejnému tlaku. Rodina manžela trvala na tom, že jí opatří jiného muže. Monika říká: „Odmítla jsem, protože jsem byla rozhodnuta uposlechnout slova z 1. Korinťanům 7:39.“ Nátlak ale nepolevoval. „Vyhrožovali mi,“ vzpomíná Monika. „Říkali: ‚Když to odmítneš udělat, už nikdy se nevdáš.‘ Dokonce tvrdili, že někteří moji spolukřesťané tuto obřadnou očistu tajně podstoupili.“ Monika byla i přesto neústupná. „Dva roky jsem zůstala svobodná a pak jsem se vdala za křesťana,“ říká. Monika nyní slouží jako pravidelná průkopnice.

Potrat a narození mrtvého dítěte

Křesťané v jižní Africe se musí také potýkat se zvyky, které souvisejí s potratem a narozením mrtvého dítěte. Tyto tragické události jsou výsledkem lidské nedokonalosti — ne Božího trestu. (Římanům 3:23) Podle některých afrických tradic by se však se ženou, která potratí, mělo po určitou dobu zacházet jako s vyvržencem.

Jedna žena, která nedávno potratila, byla proto překvapena, když uviděla, že k jejímu domu přichází svědek. Když se přiblížil, zavolala na něj: „Nechoďte sem! Podle našich zvyků by k ženě, která právě potratila, neměly chodit návštěvy.“ Svědek jí však řekl, že svědkové Jehovovi přinášejí biblické poselství lidem všeho druhu a že se neřídí místními zvyky ohledně potratů. Potom jí přečetl Izajáše 65:20, 23 a vysvětlil, že pod vládou Božího Království už nebudou žádné potraty a žádné děti se už nebudou rodit mrtvé. Díky tomu tato žena přijala nabídku domácího biblického studia.

Pověrečné zvyky mohou být spojeny i s pohřbem dítěte, které se narodilo mrtvé. Když se takového pohřbu účastnil svědek, který se jmenuje Joseph, bylo mu řečeno, že všichni přítomní si musí umýt ruce v bylinném přípravku a pak si tímto přípravkem potřít hrudník. Údajně se tím mělo zabránit tomu, že by se „duch“ novorozeněte vrátil a ublížil jim. Joseph to uctivě odmítl, protože z Bible ví, že mrtví živým ubližovat nemohou. Někteří z přítomných se přesto snažili Josepha přinutit, aby ten bylinný přípravek použil. Joseph to opět odmítl. Když ostatní viděli, jak statečně si tento křesťan počíná, také ten přípravek odmítli.

Vyhněme se konfliktu, ale buďme pevní

Strach z živých a hrůza z toho, že by člověk mohl být vyvržen, mohou mocně svádět ke kompromisu. Přísloví 29:25 říkají: „Chvět se před lidmi, to klade léčku.“ Z toho, co zažili křesťané, o nichž jsme psali v tomto článku, je patrné, jak pravdivá je druhá část tohoto verše: „Ale kdo důvěřuje v Jehovu, bude ochráněn.“

Často je však možné konfliktu předejít. Když je například některý křesťan pozván na pohřeb svého příbuzného, neměl by čekat, až vznikne situace, v níž by se mohl dopustit kompromisu. „Chytrý, který uviděl neštěstí, se skryl; nezkušení, kteří šli dál, utrpěli trest.“ (Přísloví 27:12)

Bylo by moudré taktně se zeptat, jaké zvyky se budou dodržovat. Pokud jsou tyto zvyky nevhodné, může křesťan využít tuto příležitost k tomu, aby „s mírností a hlubokou úctou“ vysvětlil, proč se na nich nemůže podílet. (1. Petra 3:15) Když křesťan předem zdvořile vysvětlí svůj biblický postoj, většinou se stane, že jeho příbuzní ochotněji respektují jeho názory a neuchylují se tolik k hrozbám.

Ať příbuzní reagují jakkoli, křesťan se zkrátka nemůže dopouštět kompromisů a zachovávat tradice, které Boha zneuctívají — i přes jakékoli výhrůžky nebo jakékoli týrání. Byli jsme od pověrečné bázně osvobozeni. Apoštol Pavel nás nabádá: „Pro takovou svobodu nás Kristus osvobodil. Stůjte proto pevně a nedejte se opět zapřáhnout do jha otroctví.“ (Galaťanům 5:1)

[Obrázek na straně 29]

Mnoho lidí se domnívá, že člověk, který právě zemřel, může posloužit jako prostředník a může příbuzným, kteří dávno zemřeli, předat nějakou zprávu