Jdu ve stopách svých rodičů

VYPRÁVÍ HILDA PADGETTOVÁ

„Zasvětila jsem svůj život službě Nejvyššímu,“ uvedla zpráva v tisku, „a nemohu sloužit dvěma pánům.“ To byla slova z mého prohlášení, ve kterém jsem v roce 1941 úředníkům britského ministerstva pracovních sil a vojenské služby uváděla důvod odmítnutí jejich příkazu, abych po dobu druhé světové války vykonávala nucenou práci v nemocnici. Krátce nato jsem za své odmítnutí byla postavena před soud a odsouzena na tři měsíce do vězení.

CO MĚ do této svízelné situace přivedlo? Ne, nebyl to žádný mladický rozmar ani projev vzpurnosti. Přesně řečeno, důvody k mému jednání pocházely z doby, kdy jsem byla ještě malá.

Tatínek byl horlivý pro Království

Narodila jsem se 5. června 1914 v Horsforthu nedaleko Leedsu v severní Anglii. Moji rodiče, Atkinson a Pattie Padgettovi, učili v nedělní škole a zpívali se sborem v kapli metodistické církve, kde tatínek hrál na varhany. Když jsem byla velmi malá, náš domov byl šťastný, ovšem s jednou výjimkou — tatínka velmi trápily poměry ve světě. Nenáviděl válku a násilí a věřil v platnost biblického příkazu: „Nezabiješ.“ (2. Mojžíšova 20:13, Kralická bible)

V roce 1915 vláda vyzvala všechny mladé muže, aby dobrovolně vstoupili do armády a tak se vyhnuli povolání k výkonu povinné vojenské služby. S určitými obavami a pochybnostmi stál tatínek celý den v dešti a čekal, až na něj přijde řada a zaregistrují ho jako vojáka. Hned příští den se však celý jeho život změnil!

Pracoval v jednom velkém domě jako instalatér a povídal si s jinými zaměstnanci o světových událostech. Zahradník mu dal malý traktát, Gathering the Lord’s Jewels (Shromažďování Pánových klenotů). Tatínek si traktát vzal domů a několikrát si ho celý přečetl. „Jestliže to je pravda,“ řekl si, „pak všechno ostatní je mylné.“ Druhý den požádal o další informace a tři týdny téměř celé noci studoval Bibli. Zjistil, že našel pravdu! V neděli 2. ledna 1916 si zapsal do deníku: „Ráno jsem šel do kaple, večer jsem šel k I. B. S. A. [International Bible Students Association, jak byli tehdy v Anglii známi svědkové Jehovovi] a studovali jsme Hebrejcům 6:9–20 — moje první návštěva u bratří.“

Brzy se objevil odpor. Naši příbuzní a přátelé z církve si mysleli, že se tatínek pomátl. Ale on dospěl k rozhodnutí. Žil pro shromáždění a studium; v březnu zasvětil svůj život Jehovovi a symbolizoval to křtem ve vodě. Několik týdnů chodil tatínek na shromáždění sám, a pak už toho maminka měla dost. Posadila mě do kočárku a šla se mnou pěšky osm kilometrů do Leedsu; přišly jsme přesně na konci shromáždění. Jistě si umíte představit, jakou měl tatínek radost. Od té doby celá naše rodina jednotně sloužila Jehovovi.

Tatínek byl ve velmi obtížné situaci — stal se dobrovolníkem v armádě, a za několik týdnů už kvůli svědomí nechtěl nastoupit vojenskou službu. Když ho povolali, odmítl vzít do ruky zbraň, a v červenci roku 1916 stál poprvé před vojenským soudem (před tímto soudem stál celkem pětkrát), kde byl odsouzen k odnětí svobody na 90 dní. Když tatínkovi skončil první trest, dali mu čtrnáct dní volno; pak následoval další vojenský soud a uvěznění na dalších 90 dní. Po druhém uvěznění tatínka přeložili ke zdravotnickému sboru královské armády a 12. února 1917 ho odvedli na loď, která dopravovala vojáky do Rouenu ve Francii. Ve svém deníku popisuje, že každý den byl svou situací znechucenější. Uvědomoval si, že ošetřuje zraněné vojáky, jen aby se zase mohli vrátit do boje.

Znovu odmítl spolupracovat. Tentokrát ho vojenský soud odsoudil na pět let do britské vojenské věznice v Rouenu. Když tatínek neustále žádal, aby ho přeložili do nevojenské věznice, protože odmítá bojovat kvůli svědomí, byl potrestán tím, že tři měsíce dostával jen chléb a vodu; potom ho živili normální vězeňskou stravou, dokud nezískal svou normální váhu, a pak se celý postup opakoval. Ruce měl přes den spoutané za zády a přes noc a v době jídla je měl spoutané před sebou. Na zápěstích, kde se mu příliš těsná pouta zadírala do kůže a zanechávala hnisavé rány, mu po celý život zůstaly jizvy. Nohy mu spoutali řetězy, které měl připevněny k pasu.

Vojenské úřady dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby jeho pevné rozhodnutí zlomily, ale všechno zcela zbytečně. Byla mu odebrána Bible a knihy. Nedostával dopisy z domova, a sám také nemohl žádné dopisy posílat. Po dvou letech se rozhodl dát najevo svou rozhodnost tím, že zahájil hladovku. Sedm dní vydržel nejíst a nepít, a pak ho vážně nemocného převezli do vězeňské nemocnice. Dokázal sice, že za svým rozhodnutím stojí, ale kvůli tomu téměř přišel o život. V pozdějších letech uznal, že nebylo správné tímto způsobem riskovat život, a již nikdy tak nejednal.

V listopadu 1918 skončila válka, ale tatínek byl dosud ve věznici v Rouenu a teprve v následujícím roce byl převezen do nevojenské věznice v Anglii. Představte si, jakou měl radost, když dostal všechny maminčiny dopisy a balíčky, které se tam hromadily, a také svou drahocennou Bibli a knihy! Odvezli ho do věznice ve Winchesteru, kde se setkal s jedním mladým bratrem, který v době války zažil podobné věci, jaké prožil tatínek. Tento bratr se jmenoval Frank Platt a později sloužil mnoho let v londýnském betelu. Dohodli se, že se příští den sejdou, ale Franka potom převezli jinam.

Dne 12. dubna 1919 dostala maminka telegram: „Halelujah! Jedu domů — volám z Londýna.“ To bylo radosti po třech letech zkoušek, utrpení a odloučení! Tatínkovou první myšlenkou bylo, že zavolá bratrům do londýnského betelu a setká se s nimi. V ulici Craven Terrace č. 34 ho láskyplně přivítali. Pak se tatínek vykoupal, oholil, oblékl si vypůjčený oblek a klobouk a vrátil se domů. Dovedete si představit naše setkání? Mně bylo tehdy skoro pět let a na tatínka jsem si nepamatovala.

První shromáždění, kterého se tatínek zúčastnil po svém propuštění, byla Památná slavnost. Vyšel po schodech do sálu, a představte si, že bratr, kterého potkal nedříve, byl Frank Platt. Převezli ho do vojenské nemocnice v Leedsu. Oba měli velkou radost, že si mohou vyprávět své zážitky. Od té doby až do propuštění z nemocnice měl Frank u nás druhý domov.

Maminka věrně slouží

Po celou dobu, kdy tatínek nebyl doma, maminka prala lidem prádlo, aby doplnila skromnou podporu, kterou dostávala od státních úřadů. Bratři k nám byli velmi laskaví. Vždy po několika týdnech dal jeden ze sborových starších mamince malou obálku, ve které byl anonymní dar. Maminka stále říkala, že právě láska bratrů ji přiblížila k Jehovovi a pomohla jí překonat tyto nesmírně obtížné časy. Po celou dobu tatínkovy nepřítomnosti svědomitě chodila na sborová shromáždění. Nejtěžší zkouškou pro ni bylo, že více než rok nevěděla, zda je tatínek naživu. Další zátěž nám přibyla, když jsme se, maminka i já, v roce 1918 nakazily španělskou chřipkou. Lidé kolem nás umírali. Mnozí se tou nemocí nakazili od sousedů, jimž chodili pomáhat, a zemřeli. K tomu, že lidé měli menší odolnost proti nákaze, nepochybně přispěl nedostatek potravin v té době.

Na naší rodině se skutečně prokázala jako pravdivá slova apoštola Petra: „Potom, co jste chvilku trpěli, Bůh . ., upevní vás, posilní vás.“ (1. Petra 5:10) Utrpením, které prožili, si moji rodiče vypěstovali neotřesitelnou víru v Jehovu, naprostou jistotu, že se Jehova o nás postará a že nás nic nemůže oddělit od Boží lásky. Mně přineslo mnoho dobrého hlavně to, že jsem byla v takové víře vychovaná. (Římanům 8:38, 39; 1. Petra 5:7)

Služba v době mládí

Po tatínkově propuštění se ústředním bodem našeho života stala služba Království. Nevzpomínám si, že bychom — s výjimkou nemoci — někdy vynechali shromáždění. Brzy po návratu domů tatínek prodal svůj deskový fotoaparát a maminčin zlatý náramek, abychom měli peníze a mohli jet na sjezd. Nemohli jsme si sice dopřát dovolenou, ale tato setkání, včetně sjezdů, které se konaly v Londýně, jsme nikdy nevynechali.

První dva nebo tři poválečné roky byly obdobím osvěžení. Tatínek a maminka využili každou příležitost k navazování přátelských vztahů a k pěstování společenství. Vzpomínám si, jak jsme navštěvovali bratry a sestry, a zatímco si dospělí dlouhé hodiny povídali o novém porozumění pravdě, já, malá holčička, jsem se obvykle posadila ke stolu a malovala a kreslila. Společné rozhovory, zpěv s doprovodem varhan a příjemná společnost — to vše je velice obšťastňovalo a osvěžovalo.

Rodiče mě vychovávali velmi přísně. Ve škole jsem se nápadně odlišovala; už v pěti letech jsem si s sebou brala „Nový Zákon“ a četla si v něm, když se ostatní ve třídě učili katechismus. Později mě před celou školou předváděli jako osobu, která se z důvodů svědomí staví proti armádě, kvůli tomu, že jsem se nechtěla účastnit oslav Dne příměří.a Nemrzí mě, jak mě rodiče vychovali. Tato výchova mě vlastně chránila a díky ní bylo pro mě lehčí zůstat na ‚úzké cestě‘. Ať šli moji rodiče kamkoli — na shromáždění, nebo do služby —, byla jsem tam také. (Matouš 7:13, 14)

Zvlášť vzpomínám na to nedělní dopoledne, kdy jsem poprvé začala sama kázat. Bylo mi teprve 12 let. Pamatuji si, že v době dospívání jsem jednou v neděli dopoledne oznámila, že chci zůstat doma. Nikdo mě neodsuzoval ani mě nenutil, abych šla kázat, a tak jsem si sedla do zahrady, studovala jsem Bibli, a měla jsem velmi nepříjemné pocity. Asi za týden nebo za čtrnáct dní jsem řekla tatínkovi: „Myslím, že dnes dopoledne půjdu s tebou.“ Od té doby jsem v tom již nepolevila.

Rok 1931 byl překrásný! Nejenže jsme přijali nové jméno, svědkové Jehovovi, ale na celostátním sjezdu v koncertní síni Alexandra Palace v Londýně jsem byla pokřtěna. Na ten den nikdy nezapomenu. Měly jsme dlouhé, černé šaty a moje byly úplně mokré, protože v nich již byla pokřtěna jiná uchazečka o křest!

Jako dítě jsem vždy toužila stát se kolportérkou, jak se tehdy říkalo celodobým kazatelům. Jakmile jsem vyrostla, cítila jsem, že bych měla Jehovovi sloužit víc. A tak jsem v březnu 1933, když mi bylo 18 let, vstoupila do řad celodobých služebníků.

Velkou radost nám přinášely „průkopnické týdny“, kdy se v určitých velkých městech obvykle sešlo přes deset celodobých služebníků, bydleli u místních bratrů a společně sloužili. Nosili jsme brožury představitelům různých náboženství a jiným význačným osobnostem. Chodit k těmto lidem vyžadovalo odvahu. Většinou jsme byli přijati s opovržením a mnohým z nás tito lidé zabouchli dveře před nosem. Netrápilo nás to; byli jsme totiž velmi nadšeni tím, že máme tu čest snášet pohanu pro Kristovo jméno. (Matouš 5:11, 12)

V Leedsu jsme z tatínkovy motorky a přívěsného vozíku udělali trojkolé vozítko a později se tímto vozidlem vozily přehrávací přístroje. Dva bratři chodívali s přehrávacím přístrojem po ulici, přehráli na něm nějakou hudbu z desky, aby přilákali lidi ke dveřím, a po hudbě následovala pětiminutová přehrávka přednášky bratra Rutherforda. Bratři pak přešli do jiné ulice a my, zvěstovatelé, jsme chodili za nimi a nabízeli jsme lidem biblickou literaturu.

Mnoho let jsme každou neděli večer po shromáždění chodili na náměstí Town Hall, kde byl „Řečnický koutek“, a tam jsme přistupovali k lidem, kteří poslouchali některou z hodinových přednášek bratra Rutherforda, rozdávali jsme letáky a navazovali rozhovory s těmi, kdo o pravdu měli zájem. Začali jsme tam být známí. I policisté nás respektovali. Jednou večer jsme se sešli jako obvykle, a vtom jsme v dálce slyšeli zvuk bubnů a hudbu kapely. Brzy se na ulici objevilo asi sto fašistů seřazených v útvaru. Pochodovali kolem s vysoce zdviženými vlajkami a za našimi zády se zastavili. Kapela přestala hrát a zavládlo ticho právě v té chvíli, kdy hlas bratra Rutherforda hřímal: „Aťsi vzdávají čest svým vlajkám a oslavně zdraví lidi, když chtějí. My budeme uctívat a oslavně zdravit pouze našeho Boha Jehovu!“ Co se potom dělo, nás velmi udivilo. Nedošlo k ničemu, kromě toho, že dostali dobré svědectví a policisté je přiměli, aby byli zticha, takže jsme si mohli vyslechnout zbytek veřejné přednášky.

Nyní jsme začali používat gramofon, aby nám pomáhal vydat velké svědectví. Přede dveřmi jsme pozorně sledovali desku a tak povzbuzovali lidi, aby si vyslechli celou nahrávku pětiminutového biblického kázání. Obyvatelé domů nás často pozvali dovnitř a měli radost, když jsme přišli znovu a přehráli další desky.

Rok 1939 byl velmi rušný a tíživý, proběhly v něm vlny odporu a násilností. Před jedním z našich sjezdů zažili bratři pouliční srocení a křik poměrně značného množství lidí. A tak naplánovali, že ve dnech sjezdu pojede zvláštní skupina bratrů v automobilech kázat do míst, kde jsou problémy, zatímco sestry a ostatní bratři půjdou tam, kde to je bezpečnější. Sloužila jsem s jednou skupinou na ulici a prošla jsem pasáží, abych se dostala do domů v zadním traktu. Když jsem mluvila u jedněch dveří, uslyšela jsem nějaký rozruch — z ulice se ozývaly hlasité výkřiky. S námahou jsem s tím člověkem mluvila dál a rozhovor jsem prodlužovala tak dlouho, dokud jsem neslyšela, že se situace na ulici uklidnila. Pak jsem vyšla pasáží zpátky na ulici a zjistila, že ostatní bratři a sestry mě nemohli najít a velmi je to vyděsilo. Ten den v pozdějších hodinách se sice výtržníci pokusili přerušit naše shromáždění, ale bratři je vyvedli ze sálu.

Vypukla druhá světová válka

Nyní vstoupila v platnost branná povinnost a mnoho mladých bratrů bylo uvězněno na 3 až 12 měsíců. Tatínek tehdy dostal další výsadu — povolení navštěvovat bratry ve vězení. Každou neděli v místní věznici vedl studium Strážné věže. Ve středu večer navštěvoval bratry v celách. Sám prožil velmi dlouhou a těžkou dobu věznění během první světové války, a proto neobyčejně rád sloužil těm, kdo procházeli podobnými zkouškami. Tuto službu vykonával 20 let, až do své smrti v roce 1959.

V roce 1941 jsme už byli zvyklí na to, že mnozí lidé mluvili s hořkostí a nepřátelsky o naší neutralitě. Nebylo snadné stát na ulicích s časopisy a snášet tyto projevy odporu. Současně jsme však měli radost, že můžeme pomáhat uprchlíkům, kteří se usadili v našem okolí. Lotyšům, Polákům, Estoncům i Němcům radostí zářily oči, když viděli Strážnou věž a Útěchu (Probuďte se!) ve vlastním jazyce.

Pak mě postihla zkouška kvůli tomu, že jsem během druhé světové války zachovávala neutralitu. Každý den jsem byla zavřená v cele 19 hodin a poznala jsem, že vězeňský život je nesmírně těžký. První tři dny byly nejtěžší, protože jsem byla sama. Čtvrtý den mě zavolali do kanceláře ředitele, kde jsem uviděla stát dvě další dívky. Jedna z nich mi zašeptala: „Za co jsi zavřená?“ Řekla jsem: „Kdybys to věděla, divila by ses.“ Dychtivě se šeptem zeptala: „Jsi svědek Jehovův?“ Druhá dívka ji slyšela a zeptala se nás obou: „Jste svědkové Jehovovi?“ a všechny tři jsme se navzájem objaly. Už jsme nebyly samy!

Nádherná celodobá služba

Po propuštění z věznice jsem pokračovala v celodobé službě a přidala se ke mně šestnáctiletá dívka, která právě vyšla ze školy. Přestěhovaly jsme se do Ilkley, krásného města na okraji oblasti Yorkshire Dales. Celých šest měsíců jsme se usilovně snažily najít vhodné místo pro naše shromáždění. Nakonec jsme najaly malou garáž, kterou jsme upravily na sál Království. Tatínek nám přispěchal na pomoc a opatřil osvětlení a vytápění. Také nám místnost vymaloval. Léta nás podporoval sousední sbor, protože bratři z tohoto sboru měli za úkol každý týden u nás přednést veřejnou přednášku. Díky Jehovovu požehnání se nám dařilo, zvěstovatelů přibývalo a nakonec tam vznikl sbor.

V lednu 1959 tatínek náhle onemocněl, a proto jsem se musela vrátit domů. V dubnu tatínek zemřel. Následující roky byly těžké. Maminčin zdravotní stav se zhoršoval a také ztrácela paměť a to mi působilo velké problémy. Ale Jehovův duch mě držel na nohou, a tak jsem byla schopna pečovat o ni až do roku 1963, kdy zemřela.

Dlouhá léta jsem dostávala mnoho dobrých věcí od Jehovy. Všechno se to nedá vypovědět. Zažila jsem, jak sbor, ze kterého jsem vyšla, rostl a čtyřikrát se rozdělil, vycházeli z něho zvěstovatelé a průkopníci a někteří odešli jako misionáři do vzdálených zemí, například do Bolívie, Laosu a Ugandy. Nenaskytla se mi příležitost, abych se vdala a založila si rodinu. Nermoutilo mě to, byla jsem stále hodně zaměstnaná. Nemám sice vlastní tělesné příbuzné, ale mám mnoho dětí a vnoučat — mám jich dokonce stonásobně — v Pánu. (Marek 10:29, 30)

Často zvu mladé průkopníky a jiné mladé křesťany k sobě na křesťanská společenství. Společně se připravujeme na studium Strážné věže. Také si vyprávíme, co jsme zažili, a zpíváme písně Království, jak to dělávali moji rodiče. Mám stále kolem sebe veselé mladé lidi, a tak si udržuji mladistvý a radostný náhled na život. Nevidím žádný lepší způsob života než průkopnickou službu. Jsem Jehovovi vděčná, že jsem měla výsadu jít ve stopách svých rodičů. Modlím se, abych mohla sloužit Jehovovi neustále po celou věčnost.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Hilda Padgettová se svými rodiči, Atkinsonem a Pattie

[Obrázek na straně 23]

Traktát, který vzbudil tatínkův zájem o pravdu