Očekává se, že budete dávat?

MOŽNÁ velmi dobře víte, že dávání dárků je často věc zvyku. Příležitosti, při nichž jsou dárky očekávány, je možné nalézt ve většině kultur. Takové dary mohou být chápány jako projev úcty nebo výraz lásky. Mnoho z nich obdarovaný vůbec nikdy nevyužije — jiné pomáhají uspokojit skutečnou potřebu a jsou velmi oceňovány.

Když se v Dánsku narodí dítě, přijdou přátelé a příbuzní na návštěvu a přinesou dárky, o kterých si myslí, že budou pro novorozeně užitečné. V jiných zemích přátelé, kteří s radostí čekali na narození dítěte, uspořádají malou slavnost, při níž se dávají dárky.

K událostem, při nichž jsou dárky očekávány, patří různá výročí. Tyto oslavy si oblíbila většina lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, ačkoli první křesťané nic podobného neslavili. Oblíbili si je také nekřesťané. V mnoha kulturách platí, že děti dostávají s rostoucím věkem stále méně dárků, ale v Řecku je obyčej jiný. V Řecku se narozeninám věnuje mnoho pozornosti. Řekové dávají také dárky ke „jmeninám“. Co jsou vlastně jmeniny? Náboženské zvyky přiřazují každému dni v roce jiného „svatého“ a mnoho lidí se podle těchto „svatých“ jmenuje. Když nastane den příslušného „svatého“, pak ti, kdo mají stejné jméno, dostanou dárky.

Korejské děti slaví kromě narozenin ještě jiný svátek: Národní svátek známý jako Den dětí. Je to doba, kdy rodiny chodí na vycházky a děti dostávají dárky bez ohledu na to, kdy se narodily. Kromě toho mají Korejci ještě Den rodičů, kdy děti dávají dárky svým rodičům, a Den učitelů, kdy žáci projevují uznání učitelům a věnují jim dárky. Když někdo v Koreji dosáhne věku šedesáti let, je podle tamějšího zvyku uspořádána velká oslava. Oslavenci, který se tohoto věku dožil, přijdou příbuzní i přátelé společně přát dlouhý a šťastný život a dají mu dárky.

Jinou událostí, kdy se podle všeobecně rozšířených zvyků sluší dávat dary, je svatba. Když v Keni dva lidé vstupují do manželství, očekává se od rodiny ženicha, že dá rodině nevěsty dar. I hosté přinesou dárky. Pokud se ženich a nevěsta řídí místním zvykem, sedí na vyvýšeném místě, zatímco jim hosté přinášejí dary. Při věnování jednotlivých darů se oznamuje: „Ten a ten přinesl novomanželům dar.“ Kdyby takový projev uznání nebyl učiněn, mnozí dárci by se cítili velmi dotčeni.

Když se někdo žení v Libanonu, začnou mnoho dnů před svatbou přicházet přátelé, sousedé, a dokonce lidé, kteří manželskou dvojici ani dobře neznají, a přinášejí dárky. Od dětství se učí, že dávat dary je povinnost, podobně jako splácet dluh. „Když to neuděláte, necítíte se dobře,“ řekl jeden Libanonec. „Je to tradice.“

Avšak ze všech událostí, při nichž se dárky očekávají, jsou v mnoha zemích v popředí Vánoce. Není to snad tak i u vás? V poměrně nedávné době, v roce 1990, se odhadovalo, že Američané utratí za vánoční dárky každý rok více než 40 miliard dolarů. Tento svátek oslavují s obrovským zápalem také buddhisté a šintoisté v Japonsku, a v různých podobách se slaví v Evropě, v Jižní Americe a v různých částech Afriky.

Vánoce jsou obdobím, kdy lidé očekávají, že budou šťastní. Mnozí z nich však šťastní nejsou. A nemálo lidí zjistilo, že překotné nakupování dárků a starosti s placením účtů, jež jsou s tím spojeny, zastínily všechny okamžiky radosti, které jim to přineslo.

Přesto Bible říká, že v dávání je štěstí. To je jistě pravda, ale záleží tom, jakou máme k dávání pohnutku. (Skutky 20:35)