Jednotně sloužíme Jehovovi v dobách dobrých i zlých

Vypráví Michel a Babette Mullerovi

„MÁM pro vás špatnou zprávu,“ řekl lékař. „Na misionářský život v Africe zapomeňte.“ Pak se podíval na mou manželku, Babette, a řekl: „Máte rakovinu prsu.“

Vyrazilo nám to dech. Hlavou se nám začaly honit nejrůznější myšlenky. Mysleli jsme si, že tato návštěva u lékaře bude jen závěrečná prohlídka. Letenky zpět do západoafrického Beninu už byly koupené. Domnívali jsme se, že tam do týdne budeme. Za třiadvacet let našeho manželství jsme prožili doby dobré i zlé. Nyní jsme byli zmateni a vystrašeni. Začali jsme se připravovat na boj s rakovinou.

Začněme však od začátku. Michel se narodil v září 1947, Babette v srpnu 1945. Vyrostli jsme ve Francii a roku 1967 jsme se vzali. Bydleli jsme v Paříži. Jednou ráno počátkem roku 1968 se Babette opozdila doma, když měla jít do práce. Zazvonila u ní nějaká žena a nabídla jí náboženskou brožuru; Babette brožuru přijala. Žena se pak zeptala: „Mohla bych přijít se svým manželem, abychom si o tom společně s vámi a s vaším mužem popovídali?“

Babette myslela na to, že má jít do práce. Chtěla, aby ta žena už odešla, a tak řekla: „Dobře, dobře.“

Michel vypráví: „Mě náboženství vůbec nezajímalo, ale ta brožura mě upoutala, a tak jsem si ji přečetl. O několik dnů později přišla Joceline Lemoine znovu, tentokrát se svým manželem Claudem. Claude velmi obratně používal Bibli. Znal odpověď na každou mou otázku. Udělalo to na mě dojem.

Babette byla upřímná katolička, ale Bibli neměla; u katolíků to nebylo nic neobvyklého. Velmi ji nadchlo, že může vidět a číst Boží slovo. Při studiu jsme se dozvěděli, že mnohé náboženské názory, které jsme se v mládí učili, jsou falešné. O tom, co jsme se dozvídali, jsme začali mluvit se svými příbuznými a přáteli. V lednu 1969 jsme se stali pokřtěnými svědky Jehovovými. Zanedlouho bylo pokřtěno devět našich příbuzných a přátel.“

Šli jsme sloužit tam, kde byla potřeba kazatelů

Krátce po křtu jsme si začali říkat: „Nemáme děti, tak proč bychom se nepustili do celodobé služby?“ V roce 1970 jsme tedy dali výpověď v zaměstnání, podali jsme si přihlášku do pravidelné průkopnické služby a přestěhovali jsme se do městečka Magny-Lormes, které leží ve střední Francii nedaleko města Nevers.

Služba tam byla náročná. Bylo těžké najít lidi, kteří chtějí studovat Bibli. Nemohli jsme také sehnat světské zaměstnání, takže jsme měli málo peněz. Občas jsme jedli jen brambory, protože jsme nic jiného neměli. V zimě teplota klesala na méně než dvacet stupňů pod nulou. Dobu, kterou jsme tam strávili, jsme nazývali obdobím sedmi hubených krav. (1. Mojžíšova 41:3)

Ale Jehova nás podporoval. Jednoho dne, když jsme už skoro neměli co do úst, doručil nám pošťák velký balík sýra od Babettiny sestry. Jindy jsme se vraceli z kazatelské služby a doma nás čekali přátelé, kteří k nám jeli pět set kilometrů na návštěvu. Tito bratři slyšeli o tom, že se nám vede špatně, a tak přijeli ve dvou autech naložených jídlem.

Po roce a půl nás Společnost jmenovala zvláštními průkopníky. Další čtyři roky jsme sloužili v Nevers, pak v Troyes a nakonec v Montigny-lès-Metz. V roce 1976 dostal Michel pověření sloužit jako krajský dozorce na jihozápadě Francie.

Dva roky nato, během školení pro krajské dozorce, jsme dostali dopis od Watch Tower Society s nabídkou zahraniční misionářské služby; v dopise stálo, že si můžeme vybrat buď Čad, nebo Burkinu Faso (tehdejší Horní Voltu). Zvolili jsme Čad. Ale brzy přišel další dopis, kterým jsme byli pověřeni sloužit pod tahitskou odbočkou. Ucházeli jsme se o službu na obrovském africkém kontinentu, ale zanedlouho jsme se ocitli na malém ostrově!

Služba v jižním Tichomoří

Tahiti je krásný tropický ostrov v jižním Tichomoří. Když jsme přijeli, čekala na nás na letišti asi stovka bratrů. Uvítali nás květinovými věnci. Přestože jsme byli po dlouhé cestě z Francie unaveni, měli jsme velkou radost.

Čtyři měsíce po příjezdu na Tahiti jsme se nalodili na malou plachetnici naloženou sušeným kokosem. Po pěti dnech jsme dorazili na místo našeho nového pověření — na ostrov Nuku Hiva na Markézách. Na ostrově žilo asi patnáct set lidí, ale nebyli mezi nimi žádní bratři. Byli jsme tam sami.

Životní podmínky byly tehdy primitivní. Bydleli jsme v domku z betonu a bambusu. Nebyla tam zavedena elektřina. Voda z kohoutku tekla jen občas a byla kalná. Většinou jsme používali dešťovou vodu, kterou jsme sbírali do cisterny. Nebyly tam asfaltové silnice, jen polní cesty.

Když jsme se chtěli dostat do odlehlejších končin ostrova, museli jsme si pronajmout koně. Sedla byla ze dřeva, což bylo velmi nepohodlné — zvláště pro Babette, která nikdy dříve na koni nejezdila. Vozili jsme s sebou mačetu, abychom se mohli prosekat bambusem spadaným přes stezku. Srovnáme-li to s životem ve Francii, byla to velká změna.

Pořádali jsme nedělní shromáždění, přestože jsme se jich účastnili jen ve dvou. Zpočátku jsme proto neměli jiná shromáždění, a látku, která se měla na shromáždění probírat, jsme si společně četli.

Po několika měsících jsme se rozhodli, že není dobré, abychom tímto způsobem pokračovali. Michele vypráví: „Řekl jsem Babette: ‚Musíme se správně obléci. Ty se posaď tam a já budu sedět tady. Začnu modlitbou a pak budeme mít školu teokratické služby a služební shromáždění. Já budu klást otázky a ty budeš odpovídat, přestože tu nikdo mimo tebe není.‘ Bylo dobře, že jsme to zavedli, protože když člověk není ve sboru, může duchovně zpohodlnět.“

Nějakou dobu to trvalo, než lidé začali chodit na shromáždění. Prvních osm měsíců jsme byli sami. Později začali přicházet další — jeden, dva, někdy i tři. Jeden rok jsme při začátku programu Pánovy večeře byli sami dva. Po deseti minutách přišli nějací lidé, a tak jsem začal přednášet proslov znovu.

Dnes je na Markézách čtyřicet dva zvěstovatelů ve třech sborech. Přestože nejvíce práce zde odvedli naši nástupci, někteří lidé, s nimiž jsme tehdy vedli rozhovory, jsou dnes pokřtění.

Naši bratři jsou drahocenní

Na Nuku Hivě jsme se naučili být trpěliví. Na všechno, kromě základních nezbytností, jsme museli čekat. Když jste například chtěli knihu, museli jste si o ni napsat a čekat dva nebo tři měsíce, než jste ji dostali.

Také jsme se naučili dívat se na naše bratry jako na někoho drahocenného. Když jsme navštívili Tahiti a slyšeli bratry na shromáždění zpívat, byli jsme dojati k slzám. S některými bratry je možná těžké vyjít, ale když je člověk sám, uvědomí si, jak cenné je být s bratry ve spojení. V roce 1980 Společnost rozhodla, že bychom se měli vrátit na Tahiti a sloužit v krajské službě. Bratři na Tahiti nás svou vřelou pohostinností a láskou ke kazatelskému dílu velmi povzbudili. V krajské službě na Tahiti jsme strávili tři roky.

Z ostrova na ostrov

Pak jsme byli posláni do misionářského domova na jiném tichomořském ostrově, na Raïatéa, kde jsme strávili asi dva roky. Po pobytu na Raïatéa jsme byli pověřeni krajskou službou na souostroví Tuamotu. Lodí jsme se plavili k pětadvaceti z osmdesáti ostrovů tohoto souostroví. Pro Babette to bylo náročné. Na lodi vždy dostala mořskou nemoc.

Babette říká: „Bylo to hrozné! Na lodi mi bylo pořád zle. Když jsme se plavili pět dnů, bylo mi špatně pět dnů. Žádné léky nezabíraly. Ale i přesto mi oceán vždy připadal nádherný. Byl to úžasný pohled. S lodí závodili delfíni. Často se stávalo, že na zatleskání vyskakovali z vody!“

Po pěti letech krajské služby jsme byli opět na dva roky posláni na Tahiti a těšili jsme se tam z kazatelské služby. Za rok a půl se náš sbor zdvojnásobil — z třiceti pěti zvěstovatelů se rozrostl na sedmdesát. Krátce před naším odjezdem bylo pokřtěno dvanáct lidí, s nimiž jsme studovali Bibli. Někteří z nich jsou dnes ve sboru staršími.

Celkem jsme v jižním Tichomoří strávili dvanáct let. Potom jsme dostali od Společnosti dopis, v němž se psalo, že Společnost už na těchto ostrovech misionáře nepotřebuje, jelikož místní sbory jsou silné. Když jsme na Tahiti přijeli, bylo tam asi čtyři sta padesát zvěstovatelů — v době našeho odjezdu jich bylo více než tisíc.

Konečně Afrika!

Vrátili jsme se do Francie a za měsíc a půl nám Společnost dala nové pověření — službu v západoafrické zemi Benin. Měli jsme z toho velkou radost, protože do Afriky jsme si přáli jít už před třinácti lety.

Do Beninu jsme přijeli 3. listopadu 1990. Byli jsme mezi prvními misionáři, kteří do této země přijeli po zrušení zákazu kázání o Království, který trval čtrnáct let. Bylo to velmi vzrušující. Nebylo těžké se sžít s místním prostředím, protože zdejší život se podobal životu na tichomořských ostrovech. Lidé tu jsou velmi přátelští a pohostinní. Kohokoli můžete na ulici zastavit a mluvit s ním.

Po několika týdnech v Beninu si Babette povšimla, že má v jednom prsu bulku. Šli jsme do malé nemocnice nedaleko nově zřízené kanceláře odbočky. Lékař ji prohlédl a řekl, že bude muset velmi brzy podstoupit operaci. Příštího dne jsme zašli do jiné nemocnice, kde jsme navštívili evropskou lékařku, gynekoložku z Francie. I ona řekla, že se musíme rychle vrátit do Francie, aby Babette mohla podstoupit operaci. Dva dny nato jsme letěli do Francie.

Mrzelo nás, že Benin opouštíme. Nyní, když byla v zemi obnovena svoboda vyznání, byli bratři nadšeni novými misionáři a my jsme byli nadšeni z toho, že tam můžeme být. Proto jsme byli zklamáni, že po pouhých několika týdnech musíme odjet.

Po příjezdu do Francie prohlédl Babette chirurg a potvrdil, že operace je nezbytná. Lékaři jednali rychle, provedli malý zákrok a příští den byla Babette propuštěna z nemocnice. Mysleli jsme si, že už máme všechno za sebou.

Za osm dnů jsme se s chirurgem opět sešli. A tehdy nám sdělil, že Babette má rakovinu prsu.

Babette vzpomíná, co tehdy prožívala: „Nejdříve, jsem z toho nebyla tak sklíčená jako Michel. Ale den potom, co jsme se to dozvěděli, jsem měla pocit prázdnoty. Nedokázala jsem plakat. Nedokázala jsem se usmívat. Myslela jsem, že umřu. Myslela jsem si, že rakovina se rovná smrti. Říkala jsem si: ‚Teď už jen musíme zařídit vše nezbytné.‘ “

Zápas s rakovinou

Špatnou zprávu jsme se dozvěděli v pátek a Babette měla jít na druhou operaci v úterý. Bydleli jsme u Babettiny sestry, ale i ona byla nemocná a v jejím malém bytě jsme už déle bydlet nemohli.

Přemýšleli jsme, kam půjdeme. Vzpomněli jsme si na Yves a Brigitte Merdaovi, u nichž jsme kdysi bydleli. Bývali k nám velmi pohostinní. Zatelefonovali jsme Yvesovi a řekli mu, že Babette potřebuje jít na operaci a že nemáme kde bydlet. Také jsme mu řekli, že Michel potřebuje zaměstnání.

Yves Michela zaměstnal — jako domácího pomocníka. Bratři nás podporovali a mnoha laskavostmi nás povzbuzovali. Také nám vypomohli finančně. Společnost zaplatila Babettin účet z nemocnice.

Byla to velká operace. Lékaři museli odstranit lymfatické uzliny i prs. Okamžitě zahájili chemoterapii. Po týdnu mohla Babette opustit nemocnici, ale každé tři týdny tam musela chodit, protože léčba pokračovala.

Zatímco se Babette léčila, bratři ve sboru nám velmi pomáhali. Jedna sestra, která také měla rakovinu prsu, nás povzbuzovala. Řekla Babette, na co se má připravit, a byla pro ni zdrojem velké útěchy.

Měli jsme obavy, co bude dál. Michel a Jeanette Cellerierovi to postřehli a pozvali nás do restaurace.

Svěřili jsme se jim, že jsme museli opustit misionářskou službu a že se už do Afriky nemůžeme vrátit. Bratr Cellerier však řekl: „Jak to? Kdo vám řekl, že toho máte nechat? Vedoucí sbor? Bratři ve Francii? Nebo kdo?“

„Nikdo,“ odpověděl jsem, „já to říkám.“

„Ne, ne!“ říká na to bratr Cellerier. „Vy se tam vrátíte!“

Po chemoterapii následovalo ozařování, které skončilo na konci srpna 1991. Lékaři nám řekli, že nevidí žádný důvod, proč bychom se do Afriky nemohli vrátit, ovšem za podmínky, že Babette bude pravidelně jezdit do Francie na vyšetření.

Opět v Beninu

Napsali jsme tedy dopis do ústředí v Brooklynu, v němž jsme žádali o povolení vrátit se k misionářské službě. S napětím jsme čekali na odpověď. Dny se táhly, až to Michel nevydržel, zatelefonoval do Brooklynu a zeptal se, zda dostali náš dopis. Oznámili nám, že záležitost zvážili — a že se můžeme do Beninu vrátit! Byli jsme Jehovovi velmi vděční!

Rodina Merdaových na oslavu této zprávy uspořádala velké společenství. V listopadu 1991 jsme se vrátili do Beninu a bratři nás uvítali hostinou!

Zdá se, že Babette je nyní v pořádku. Pravidelně se vracíme do Francie na kompletní lékařskou prohlídku, ale lékaři žádné stopy rakoviny nenašli. Jsme nesmírně šťastni, že můžeme opět sloužit jako misionáři. Máme pocit, že jsme v Beninu potřební a Jehova naší práci požehnal. Od svého návratu jsme dovedli čtrnáct lidí ke křtu. Pět z nich nyní slouží jako pravidelní průkopníci a jeden byl jmenován služebním pomocníkem. Také jsme byli svědky toho, jak se náš malý sbor rozrostl a rozdělil na dva.

Již řadu let sloužíme Jehovovi jako manželé, radujeme se z mnoha projevů Božího požehnání a poznali jsme mnoho nádherných lidí. Jehova nás však také naučil, jak úspěšně vytrvat za obtížných okolností, a dodal nám sílu. Tak jako Job i my jsme občas nechápali, proč se něco děje tak či jinak, ale věděli jsme, že Jehova nám vždy pomůže. Je to tak, jak říká Boží slovo: „Pohleď, Jehovova ruka se nezkrátila tak, že nemůže zachránit, ani jeho ucho neztěžklo tak, že nemůže slyšet.“ (Izajáš 59:1)

[Obrázek na straně 23]

Michel a Babette Mullerovi v beninském kroji

[Obrázky na straně 25]

Misionářská služba mezi Polynésany na tropickém Tahiti