Slavme Památnou slavnost správně

PAMÁTNOU slavnost ustanovil Ježíš večer 14. nisana roku 33 n. l.a Tímto datem si můžeme být naprosto jisti, protože to bylo právě po svátku Pasach, který Ježíš slavil se svými dvanácti apoštoly. Ježíš propustil zrádného Jidáše a pak „vzal chléb, vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jim jej a řekl: ‚Vezměte jej, to znamená mé tělo.‘ A když vzal pohár, vzdal díky a dal jim jej, a všichni se z něho napili. A řekl jim: ‚To znamená mou „krev smlouvy“, která má být vylita ve prospěch mnohých.‘ “ (Marek 14:22–24)

Ježíšova smrt byla velmi důležitá, a proto Ježíš svým učedníkům přikázal, aby si ji připomínali. (Lukáš 22:19; 1. Korinťanům 11:23–26) Byla to jedině jeho oběť, která mohla lidstvo vykoupit z prokletí zděděného hříchu a smrti. (Římanům 5:12; 6:23) Chléb a víno, které Ježíš použil, symbolizovaly jeho dokonalé tělo a jeho krev. Víme, kterého dne se to odehrálo, a proto můžeme tuto událost každoročně slavit v odpovídající den, právě tak, jak se to dělalo v případě židovského svátku Pasach. Musíme to ale dělat správně. Proč?

Apoštol Pavel řekl, že ti, kdo si berou ze symbolů chleba a vína, ‚ohlašují Pánovu smrt, dokud on nepřijde‘. (1. Korinťanům 11:26) Oslava tedy byla zaměřena na Ježíšovu smrt a na její význam pro lidstvo. Byla to vážná příležitost, chvíle k zamyšlení nad Boží dobrotou a nad tím, jak bychom si měli Jehovy a jeho Syna vážit. (Římanům 5:8; Titovi 2:14; 1. Jana 4:9, 10) Apoštol Pavel proto varoval: „Kdo tedy jí chléb nebo pije Pánův pohár nehodně, bude vinen vzhledem k tělu a krvi Pána.“ (1. Korinťanům 11:27)

Správně — Jak?

Je zřejmé, že by Boha nepotěšilo, kdybychom tuto slavnost znesvěcovali svou účastí na pochybných zvyklostech nebo přijetím pohanských zvyků. (Jakub 1:27; 4:3, 4) To vylučuje oblíbené velikonoční zvyky. V souladu s Ježíšovým pokynem, že to máme ‚stále činit na jeho památku‘, bychom chtěli Památnou slavnost slavit přesně podle toho, jak ji zavedl. (Lukáš 22:19; 1. Korinťanům 11:24, 25) Typické velikonoční zvyky, které k této slavnosti přidaly církve křesťanstva, jsou samozřejmě také nemístné. New Catholic Encyclopedia přiznává, že „dnešní mše se značně liší od jednoduché oslavy, kterou pořádal Ježíš a jeho apoštolové“. Častým, a dokonce každodenním slavením tohoto svátku se křesťanstvo odklonilo od toho, co Ježíš zamýšlel, a udělalo z této slavnosti běžnou událost.

V korintském sboru vyvstal problém ohledně Pánovy večeře, a proto Pavel napsal tamějším křesťanům, že přijímali symboly na slavnosti „nehodně“. Někteří totiž nebrali zřetel na její posvátnost. Nosili si večeři a jedli ji před tímto shromážděním nebo během něho. Často jedli a pili nestřídmě. Byli proto ospalí a jejich smysly byly otupělé. Nebyli duševně a duchovně bdělí, a proto nemohli ‚rozlišit tělo‘. Stali se tedy ‚vinnými vzhledem k tělu a krvi Pána‘. Jiní naopak vůbec nevečeřeli, a protože měli hlad, také se nemohli soustředit. Vlastně nikdo z nich nebyl v takovém stavu, aby mohl přijímat symboly a zároveň oceňovat a plně si uvědomovat závažnost této záležitosti — totiž že tato slavnost byla připomínkou Pánovy smrti. To vedlo k tomu, že byli odsouzeni, protože k ní projevovali neúctu, a dokonce pohrdání. (1. Korinťanům 11:27–34)

Je potřeba rozlišovací schopnost

Někteří lidé na Památné slavnosti přijímali symboly, ale později si uvědomili, že by je vlastně přijímat neměli. Ti, kdo přijímají symboly oprávněně, byli vybráni Bohem a mají k tomu svědectví Božího ducha. (Římanům 8:15–17; 2. Korinťanům 1:21, 22) To, že toho jsou hodni, není jejich osobní rozhodnutí nebo zjištění. Počet těch, kdo budou vládnout s Kristem v nebesích, Bůh omezil na 144 000 — to je poměrně malý počet ve srovnání s počtem všech lidí, kteří budou mít z Kristova výkupného užitek. (Zjevení 14:1, 3) Toto vybírání začalo v Ježíšově době, a z toho plyne, že dnes je již málo těch, kdo symboly přijímají. Jak někteří z nich umírají, jejich počet by měl klesat.

Proč by někdo mohl přijímat symboly neoprávněně? Snad kvůli svým bývalým náboženským názorům, že všichni věrní půjdou do nebe. Nebo by to mohlo být způsobeno ctižádostí a sobectvím — pocitem, že někdo se víc zasloužil než jiní, a touhou po významném postavení. Možná je to výsledek silných emocí pocházejících z vážných problémů nebo z tragédie, která způsobila, že takový člověk ztratil zájem o život na zemi. Může to být také způsobeno blízkým přátelstvím k osobě, která má nebeskou naději. Všichni si musíme zapamatovat, že toto rozhodování přísluší jedině Bohu, a ne nám. (Římanům 9:16) Když tedy někdo „po pečlivém zkoumání“ zjistí, že symboly přijímat nemá, měl by se toho nyní vzdát. (1. Korinťanům 11:28)

Naděje, kterou Bůh většině lidstva nabídl, je naděje na věčný život v ráji na zemi. To je úžasné požehnání, které můžeme očekávat a se kterým se můžeme snadno ztotožnit. (1. Mojžíšova 1:28; Žalm 37:9, 11) Právě na zemi se lidé věrní Bohu opět setkají se svými drahými, kteří budou vzkříšeni, a se spravedlivými lidmi starověku — například s Abrahamem, Sárou, Mojžíšem, Raab, Davidem a Janem Křtitelem — se všemi, kdo zemřeli dříve, než Ježíš otevřel cestu k nebeskému životu. (Matouš 11:11; srovnej 1. Korinťanům 15:20–23.)

Lidé, kteří mají pozemskou naději, mohou na Památnou slavnost přijít a s úctou pozorně sledovat program. Tím dají najevo, že si této slavnosti váží, přestože chléb ani víno nepřijímají. I oni mají užitek z Kristovy oběti, která jim umožnila, aby měli příznivé postavení před Bohem. (Zjevení 7:14, 15) Když poslouchají přednášku, jejich ocenění pro posvátné věci je posíleno a jejich touha zůstat ve spojení s Božími ctiteli, kteří žijí ve všech částech světa, roste.

Letošní Památná slavnost se bude konat 2. dubna po západu slunce ve více než 78 000 sborech svědků Jehovových na celém světě. Budete mezi přítomnými?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 8]

Svědkové Jehovovi slaví Památnou slavnost jednou v roce