„Nepracujte pro pokrm, který zaniká“

VYPRÁVÍ DAVID LUNSTRUM

Společně se svým bratrem Elwoodem jsem byl devět metrů nad zemí a maloval na budovu tiskárny Watchtower Society nový nápis. Po více než čtyřiceti letech tam stále je a vybízí lidi: „ČTĚTE BOŽÍ SLOVO, SVATOU BIBLI, DENNĚ.“ Tento nápis každý týden spatří tisíce lidí, kteří jedou přes známý Brooklyn Bridge.

JEDNA z mých nejstarších vzpomínek je vzpomínka na jistý den velkého prádla. Kolem pěti hodin ráno už byla matka na nohou a prala naše prádlo; byli jsme velká rodina. Táta se zatím připravoval do práce. Vedli spolu další z mnoha vzrušených debat. Táta tvrdil, že člověk se nějak vyvinul během milionů let, a máma citovala Bibli, aby dokázala, že lidé byli přímo stvořeni Bohem.

I když mi bylo jen sedm let, uvědomil jsem si, že pravdu má matka. Měl jsem tátu moc rád, ale viděl jsem, že jeho názor nenabízí žádnou naději pro budoucnost. Jak by byla matka šťastná, kdyby tehdy věděla, že za mnoho let budou její dva synové malovat nápis, jenž bude lidi povzbuzovat ke čtení Bible, kterou tak milovala!

To ale předbíhám. Jak se stalo, že jsem dostal takovou pracovní výsadu? Musím se vrátit do roku 1906, bylo to tři roky před mým narozením.

Matčin příklad věrnosti

Máma a táta byli v té době novomanželé a žili ve stanu v Arizoně. Jednou tam přišel jeden badatel Bible — tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým — a nabídl mámě sérii knih s titulem Studies in the Scriptures (Studie Písem), které napsal Charles Taze Russell. Četla je celou noc a brzo si uvědomila, že to je pravda, kterou hledala. Nemohla se dočkat táty, který odešel hledat práci.

Táta byl také nespokojený s tím, co církve učily, a proto na nějakou dobu biblické pravdy přijal. Avšak později šel v náboženském směru svou vlastní cestou, a dokonce dělal matce potíže. Ona však nikdy nepřestala pečovat o tělesné i duchovní potřeby svých dětí.

Nikdy nezapomenu na to, jak matka každý večer po celodenní práci chodila po schodech dolů do našeho pokoje, aby nám přečetla něco z Bible nebo aby se s námi podělila o nějaký duchovní drahokam. Táta byl také pilný, a když jsem vyrůstal, učil mě malířskému řemeslu. Ano, táta mě učil pracovat, ale máma mě učila, abych pracoval, jak Ježíš nařídil, pro „pokrm, který nezaniká“. (Jan 6:27)

Naše rodina se nakonec usadila v malém městě Ellensburg ve státě Washington asi 180 kilometrů na východ od Seattlu. Když jsme jako děti začaly s matkou chodit na shromáždění badatelů Bible, scházeli jsme se v soukromých domech. Pak začala být zdůrazňována potřeba chodit dům od domu, a všichni muži z naší studijní skupiny odešli. Ale matka nikdy nezakolísala. Natrvalo se mi vrylo do mysli, že musím vždy důvěřovat ve vedení Jehovovy organizace.

Otec a matka měli nakonec devět dětí. Já jsem se narodil 1. října 1909 jako jejich třetí dítě. Celkem šest dětí napodobilo maminčin znamenitý příklad a stali se z nich horliví svědkové Jehovovi.

Zasvěcení a křest

Když mi nebylo ještě dvacet let, zasvětil jsem se Jehovovi a v roce 1927 jsem to symbolizoval křtem ve vodě. Křest se konal v Seattlu v jedné staré budově, která dříve byla baptistickým kostelem. Jsem rád, že tu starou kostelní věž odstranili. Odvedli nás dolů k bazénu v přízemí a tam nám dali dlouhá černá roucha, která jsme si měli obléknout. Vypadalo to, jako když jdeme na pohřeb.

Za několik měsíců jsem se do Seattlu dostal znovu a tentokrát jsem poprvé zkusil, jaké to je, vydávat svědectví dveře ode dveří. Bratr, který šel se mnou, mě nasměroval: „Jdi tudy kolem bloku a já půjdu tudy.“ I když jsem byl rozrušený, jedna velmi příjemná žena přijala dvě sady brožur. Když jsem se vrátil do Ellensburgu, pokračoval jsem ve službě dveře ode dveří a nyní, téměř o sedmdesát let později, mám z této služby stále velkou radost.

Služba ve světovém ústředí

Zanedlouho mě jeden bratr, který sloužil v brooklynském betelu, ve světovém ústředí Watch Tower Society, povzbudil, abych se jako dobrovolník přihlásil do služby v betelu. Zakrátko po našem rozhovoru bylo v časopise Strážná věž oznámeno, že v betelu potřebují pomoc. Tak jsem se přihlásil. Nikdy nezapomenu na to, jakou jsem měl radost, když jsem dostal dopis, v němž bylo napsáno, abych 10. března 1930 přijel do Brooklynu ve státě New York a hlásil se v betelu. Tak jsem začal jako celodobý služebník pracovat „pro pokrm, který nezaniká“.

Někdo by si snad pomyslel, že s mými malířskými zkušenostmi mi bude přidělena nějaká malířská práce. Já jsem však začal pracovat na sešívacím stroji v tiskárně. Ačkoli to byla velmi monotónní práce, těšil jsem se z ní přes šest let. Velká rotačka, které jsme s láskou říkali stará bitevní loď, chrlila brožury, které sjížděly na dopravním pásu o patro níž, kde jsme pracovali my. Bavilo nás pozorovat, zda stihneme brožury sešívat tak rychle, jak z bitevní lodi vycházely.

Pak jsem pracoval v celé řadě oddělení včetně toho, kde se vyráběly gramofony. Tyto přístroje jsme používali k přehrávání biblického poselství u dveří majitelů domů. Vertikální gramofon konstruovali a vyráběli dobrovolní pracovníci v našem oddělení. Tento gramofon nejen že přehrával nahrané poselství, ale také měl oddělenou přihrádku na brožury a třeba i na svačinu. V roce 1940 na sjezdu v Detroitu ve státě Michigan jsem měl výsadu předvést, jak se toto nové zařízení používá.

Dělali jsme však mnohem víc než jen důmyslné přístroje. Dělali jsme také důležité úpravy v duchovních věcech. Svědkové Jehovovi měli tehdy ve zvyku nosit odznak s křížem a korunou. Pak jsme však porozuměli tomu, že Ježíš byl popraven na svislém kůlu, a ne na kříži. (Skutky 5:30) A tak se tyto odznaky přestaly nosit. Bylo mojí výsadou odstraňovat z těchto odznaků spony. Později bylo zlato roztaveno a prodáno.

Ačkoli jsme byli velmi zaměstnaní, protože jsme pracovali pět a půl dne v týdnu, chodili jsme o víkendech do křesťanské služby. Jednou šestnáct z nás zatkli a zavřeli do vězení v Brooklynu. Proč? Tehdy jsme považovali pojem náboženství za synonymní označení falešného náboženství. Nesli jsme tedy poutače, na nichž bylo z jedné strany napsáno „Náboženství je léčka a podvod“ a z druhé strany „Služte Bohu a Kristu Králi“. Za nesení těchto poutačů nás uvěznili, ale bratr Hayden Covington, právník Watch Tower Society, zařídil, aby nás propustili na kauci. V té době se před Nejvyšším soudem Spojených států projednávalo mnoho případů týkajících se svobody uctívání a bylo úžasné slyšet v betelu z první ruky zprávy o našich vítězstvích.

Nakonec mi byla přidělena práce, při které jsem využil své malířské zkušenosti. Na Staten Islandu — na jednom z pěti městských okresů New Yorku — jsme měli vlastní rozhlasovou stanici WBBR. Vysílací věže byly vysoké přes šedesát metrů a měly tři sady kotevních drátů. Posadil jsem se na prkénko devadesát krát dvacet centimetrů a spolupracovník mě vytahoval pomocí kladky. Seděl jsem na tom malém sedátku vysoko nad zemí a natíral kotevní dráty a vysílací věže. Někteří bratři se mě ptali, zda se při této práci hodně modlíme!

Na jednu letní práci nikdy nezapomenu — na mytí oken a natírání okenních parapetů na budově tiskárny. Říkali jsme tomu naše letní dovolená. Postavili jsme dřevěné lešení a pomocí kladkostroje se vytahovali a spouštěli po osmipatrové budově.

Dobré rodinné zázemí

V roce 1932 zemřel můj otec, a tak jsem přemýšlel, zda mám odjet domů a pomoci se starat o maminku. Proto jsem jednou před obědem položil na stůl na místo předsedajícího, kde sedával bratr Rutherford, prezident Společnosti, lístek se vzkazem. Napsal jsem, že bych s ním rád mluvil. Když se dověděl, jaké mám starosti, a to, že mám bratry a sestry, kteří ještě bydlí doma, zeptal se mě: „Chceš zůstat v betelu a sloužit v Pánově díle?“

„Samozřejmě že chci,“ odpověděl jsem.

Navrhl mi tedy, abych napsal matce a zjistil tak, zda ona souhlasí s mým rozhodnutím v betelu zůstat. Udělal jsem to a ona mi napsala, že s mým rozhodnutím naprosto souhlasí. Opravdu jsem ocenil laskavost a radu bratra Rutherforda.

Během mnoha let, kdy jsem sloužil v betelu, jsem od matky dostával povzbuzující dopisy a také já jsem rodině pravidelně psal a povzbuzoval všechny, aby vytrvávali ve službě Jehovovi. Matka zemřela v červenci 1937. Jakým zdrojem inspirace byla pro naši rodinu! Pouze můj starší bratr a sestra, Paul a Esther, a moje mladší sestra Lois se nestali svědky. Paul byl však našemu dílu příznivě nakloněn a opatřil pozemek, na kterém jsme postavili náš první sál Království.

V roce 1936 se má sestra Eva stala průkopnicí neboli celodobou kazatelkou. Ve stejném roce si vzala Ralpha Thomase a v roce 1939 byli pověřeni, aby v krajské službě sloužili sborům svědků Jehovových. Později se přestěhovali do Mexika a tam strávili v díle Království pětadvacet let.

V roce 1939 začaly mé sestry, Alice a Frances, také sloužit jako průkopnice. Jaká to byla radost vidět Alici, jak na sjezdu v St. Louis v roce 1941 stála za přepážkou a ukazovala, jak zacházet s gramofonem, na jehož výrobě jsem se podílel! Ačkoli Alice svou průkopnickou službu kvůli rodinným povinnostem občas přerušila, strávila v celodobé službě celkem více než čtyřicet let. Frances v roce 1944 absolvovala biblickou školu Strážné věže Gilead a nějakou dobu sloužila jako misionářka na Portoriku.

Joel a Elwood, dva nejmladší členové rodiny, se stali na počátku čtyřicátých let průkopníky v Montaně. Joel zůstal věrným svědkem a nyní slouží jako služební pomocník. Elwood začal v roce 1944 také sloužit v betelu a to mi udělalo velkou radost. Když jsem odcházel z domova, nebylo mu ani pět let. Jak jsem řekl už dříve, namalovali jsme společně na tiskárnu nápis „Čtěte Boží slovo, svatou Bibli, denně“. Často jsem si říkal, kolik asi lidí, kteří ten nápis za ta léta viděli, bylo podníceno k tomu, aby si svou Bibli přečetli.

Elwood sloužil v betelu do roku 1956, kdy si vzal Emmu Flyteovou. Elwood a Emma strávili mnoho let společně v celodobé službě a nějakou dobu sloužili v Keni, v Africe a také ve Španělsku. Tam Elwood dostal rakovinu a roku 1978 zemřel. Emma ve Španělsku zůstala a dodnes slouží jako průkopnice.

Manželství a rodina

V září 1953 jsem z betelu odešel a vzal si Alici Riveraovou, průkopnici ze sboru Brooklyn Center, do kterého jsem chodil. Řekl jsem Alici, že mám nebeskou naději, ale ona si mě přesto chtěla vzít. (Filipanům 3:14)

Po třiadvaceti letech strávených v betelu to byla velká změna začít pracovat ve světském zaměstnání jako malíř, abych mohl společně s Alicí zůstat v průkopnické službě. Alice mi byla vždy oporou, i když musela ze zdravotních důvodů s průkopnickou službou přestat. V roce 1954 jsme čekali naše první dítě. Při porodu nastaly potíže, ale náš syn John si vedl dobře. Během císařského řezu ztratila Alice tolik krve, že si lékaři mysleli, že to nepřežije. V jednu chvíli nemohli dokonce zjistit tep. Přesto tu noc přežila a za nějakou dobu se zotavila úplně.

Když o několik let později zemřel Alicin otec, přestěhovali jsme se na Long Island, abychom bydleli u její matky. Neměli jsme auto, a proto jsem chodil pěšky nebo jezdil autobusem a metrem. Díky tomu jsem mohl pokračovat v průkopnické službě a zároveň živit svou rodinu. Radost z celodobé služby daleko převážila všechny oběti. To, že jsem některým lidem pomohl — například Joemu Nataleovi, který se vzdal slibné baseballové kariéry a stal se svědkem —, byla jen jedna z mnoha věcí, které mi dělaly nesmírnou radost.

Když se v roce 1967 podmínky v New Yorku začaly zhoršovat, rozhodl jsem se, že budeme s Alicí a Johnem žít tam, kde jsem se narodil, v Ellensburgu. Nyní jsem spokojený, když vidím, jak se tolik matčiných vnoučat a pravnoučat účastní celodobé služby. Někteří dokonce slouží v betelu. John se svou manželkou a dětmi také věrně slouží Jehovovi.

Je smutné, že Alice, má milovaná manželka, v roce 1989 zemřela. Stále jsem se zaměstnával celodobou službou a to mi pomohlo, abych tu ztrátu překonal. Nyní sloužím v průkopnické službě společně se svou sestrou Alicí. Je to skvělé žít znovu pod stejnou střechou a společně sloužit v tomto nejdůležitějším díle!

Na jaře roku 1994 jsem navštívil betel — poprvé přibližně za pětadvacet let. Bylo úžasné vidět desítky lidí, s nimiž jsem pracoval před více než čtyřiceti lety! Když jsem v roce 1930 přišel do betelu, měla rodina pouze 250 členů, ale dnes brooklynskou rodinu betel tvoří přes 3500 pracovníků!

Posilován duchovním pokrmem

Brzo ráno většinou chodívám na procházku podél řeky Yakimy, která teče blízko našeho domu. Odtud mohu vidět majestátní zasněženou horu Rainier, která se tyčí do výše více než 4300 metrů. Žije tu mnoho divokých zvířat. Někdy zahlédnu srnce, a jednou jsem dokonce viděl jelena.

Tiché chvilky, kdy jsem o samotě, mi umožňují rozjímat o Jehovových podivuhodných opatřeních. Modlím se o sílu, abych mohl dále věrně sloužit našemu Bohu, Jehovovi. Na procházce si také rád zpívám, zvláště píseň „Rozradostnit Jehovovo srdce“, ve které se říká: „Tvou vůli, Bože, chceme znát a moudře službu vykonat. Ať cítí radost srdce tvé, že máš tak věrné ovce své.“

Jsem rád, že jsem si zvolil práci, která rozradostňuje Jehovovo srdce. Modlím se o to, abych v ní mohl pokračovat, dokud se nenaplní má slíbená nebeská naděje. Mým přáním je, aby tato zkušenost povzbudila další lidi, aby svůj život využili k ‚práci pro pokrm, který nezaniká‘. (Jan 6:27)

[Obrázek na straně 23]

Elwood maluje nápis „ČTĚTE BOŽÍ SLOVO, SVATOU BIBLI, DENNĚ“

[Obrázek na straně 24]

Na sjezdu v roce 1940 společně s Grantem Suiterem a Johnem Kurzenem předvádím nový gramofon

[Obrázek na straně 25]

V roce 1944 byli všichni pokřtění členové naší rodiny v celodobé službě. Zleva: David, Alice, Joel, Eva, Elwood a Frances

[Obrázek na straně 25]

Žijící sourozenci zleva: Alice, Eva, Joel, David a Frances