Boží slovo dělá „zázraky“

VYPRÁVÍ THÉRÈSE HÉONOVÁ

Jednoho dne v roce 1965 jsem vešla do obchodní firmy a nabízela jsem zaměstnancům výtisky časopisů Strážná věž a Probuďte se! Když jsem se chystala odejít, ozval se výstřel. Kulka zasáhla podlahu blízko mých nohou. „Takhle se má jednat se svědky Jehovovými,“ řekl posměšně jeden ze zaměstnanců.

TENTO zážitek mě vylekal — ale zas ne tolik, abych s celodobou službou skončila. Biblické pravdy, které jsem poznala, pro mě byly příliš cenné. Nepřipustila jsem proto, aby mi něco ve službě zabránilo. Dovolte, abych vysvětlila, proč to říkám.

Narodila jsem se v červenci 1918. Moji rodiče se potom usadili v Cap-de-la-Madeleine, malé vesnici v kanadském Quebecu, které se říká Místo zázraků. Proudili sem návštěvníci, aby se poklonili v kapli Panny Marie. Údajné Mariiny zázraky není možné prokázat. V průběhu doby, kdy se vesnice rozrůstala v město, které má více než třicet tisíc obyvatel, však Boží slovo dělalo v životě mnoha lidí skutečné divy.

Když mi bylo asi dvacet let, tatínek viděl, že mám zájem o náboženské otázky, a dal mi svou Bibli. Začala jsem ji číst a byla jsem šokována, když jsem se z 2. Mojžíšovy, dvacáté kapitoly, dověděla, že uctívání obrazů je jasně zakázáno. Okamžitě jsem ztratila důvěru v nauky katolické církve, a přestala jsem chodit na mši. Nechtěla jsem uctívat sochy. Stále slyším tatínkova slova: „Thérèse, ty nejdeš do kostela?“ „Ne,“ odpověděla jsem, „já čtu Bibli.“

Čtení Bible bylo nedílnou součástí mého života i potom, co jsem se v září 1938 vdala. Protože můj manžel Rosaire pracoval často v noci, navykla jsem si číst Bibli, když byl v práci. Brzy jsem došla k závěru, že Bůh musí mít svůj lid, a začala jsem tento lid hledat.

Hledám Boží lid

Kvůli tomu, co jsem se naučila v kostele, když jsem byla malá, jsem se bála jít spát, protože jsem měla strach, že se probudím v pekle. Abych tento strach potlačila, říkávala jsem si, že Bůh, který je láska, by nedopustil něco tak hrozného. S důvěrou jsem četla Bibli a hledala pravdu. Byla jsem jako etiopský eunuch, který četl, ale nerozuměl. (Skutky 8:26–39)

Můj bratr André a jeho žena, kteří bydleli v bytě pod námi, začali kolem roku 1957 studovat Bibli se svědky Jehovovými. Řekla jsem své švagrové, aby mě vždy upozornila klepáním na strop, když svědkové přijdou kázat do domu. Věděla jsem tak, že nemám otevírat. Jednoho dne na to švagrová zapomněla.

Tehdy jsem otevřela dveře a setkala se s Kay Mundayovou, jednou průkopnicí — jak se nazývají celodobí služebníci svědků Jehovových. Vyprávěla mi o Božím jménu a vysvětlila mi, že Bůh má osobní jméno Jehova. Když odešla, zkontrolovala jsem si to ve své Bibli, abych se ujistila, že to, co říkala, bylo skutečně podloženo biblickými texty. Tento můj průzkum mě velmi uspokojil. (2. Mojžíšova 6:3, Douay Version, poznámka pod čarou; Matouš 6:9, 10; Jan 17:6)

Když mě Kay opět navštívila, rozebíraly jsme katolickou nauku o Trojici, která tvrdí, že Bůh jsou tři osoby v jednom Bohu. Později jsem pečlivě zkoumala svou Bibli, abych se ujistila, že Trojici neučí. (Skutky 17:11) Moje zkoumání potvrdilo, že Ježíš není tak velký jako Bůh. Byl stvořen. Měl počátek, zatímco Jehova neměl. (Žalm 90:1, 2; Jan 14:28; Kolosanům 1:15–17; Zjevení 3:14) Protože mě uspokojilo to, co jsem se dověděla, byla jsem ráda, že mohu v biblických rozhovorech pokračovat.

Jednou, během listopadové sněhové bouře v roce 1958, mě Kay pozvala na krajský sjezd, který se ten večer konal v pronajatém sále. Pozvání jsem přijala a program se mi velmi líbil. Po sjezdu si se mnou začal nějaký svědek povídat a já jsem se ho zeptala: „Musí praví křesťané kázat dům od domu?“

„Ano,“ odpověděl, „dobrá zpráva musí být oznamována a Bible ukazuje, že navštěvování lidí v jejich domovech je důležitý způsob kázání.“ (Skutky 20:20)

Jak mě tato odpověď potěšila! Přesvědčilo mě to, že jsem našla Boží lid. Kdyby byl řekl: „Ne, to není nutné,“ pochybovala bych, že jsem našla pravdu. Věděla jsem totiž, co Bible říká o kázání dům od domu. Od té chvíle jsem dělala rychlé duchovní pokroky.

Po tomto krajském sjezdu jsem začala chodit na shromáždění svědků Jehovových, která se konala v sousedním městě Trois-Rivières. Kay a její partnerka Florence Bowmanová byly jediní svědkové, kteří tehdy v Cap-de-la-Madeleine žili. Jednoho dne jsem řekla: „Zítra s vámi půjdu kázat.“ Byly velmi šťastné, že jsem se k nim připojila.

Káži ve svém domovském městě

Myslela jsem si, že biblické poselství přijme každý, ale brzy jsem poznala, že to tak není. Když Kay a Florence dostaly přidělení jinam, byla jsem jediná, kdo ve městě biblické pravdy kázal dům od domu. Nebojácně jsem pokračovala v kázání asi dva roky až do svého křtu 8. června 1963. Ten den jsem se přihlásila do prázdninové průkopnické služby, jak se tomu tehdy říkalo.

V prázdninové průkopnické službě jsem byla rok. Potom mi Delvina Saint-Laurentová slíbila, že když se stanu pravidelnou průkopnicí, bude jednou týdně jezdit do Cap-de-la-Madeleine a bude se mnou spolupracovat. Vyplnila jsem tedy přihlášku do průkopnické služby. Žel, pouhé dva týdny předtím, než jsem měla s celodobou službou začít, Delvina zemřela. Co budu dělat? Přihlášku jsem měla podanou a nechtěla jsem rozhodnutí změnit. A tak jsem v říjnu 1964 začala s celodobou službou. Následující čtyři roky jsem chodila dům od domu sama.

Bigotní katolíci v Cap-de-la-Madeleine byli často nepřátelští. Někteří se mi v kázání snažili zabránit tím, že přivolali policii. Jednou, jak jsem se zmínila na začátku, se mě jeden zaměstnanec obchodní firmy snažil zastrašit tím, že mi střílel k nohám. Tehdy to vyvolalo ve městě značný rozruch. Místní televizní stanice to nazvala tažením proti svědkům Jehovovým. Celý incident však vedl k příznivému svědectví. Mimochodem, jeden příbuzný toho zaměstnance, který po mě střílel, se o deset let později stal svědkem.

„Zázraky“ způsobené Božím slovem

Během let jsem viděla, jak se v Cap-de-la-Madeleine postupně bortí hradba odporu proti biblickým pravdám. Kolem roku 1968 se sem přistěhovali další svědkové a místní obyvatelé začali na biblické pravdy reagovat kladně. Na začátku sedmdesátých let došlo k úplné explozi biblických studií. Zájem byl tak velký, že jsem musela požádat jiné svědky, aby převzali několik biblických studií, která jsem vedla, abych se vůbec mohla podílet na službě dům od domu.

Jednoho dne si ode mne vzala jedna mladá žena pomůcku ke studiu Bible, knihu Pravda, která vede k věčnému životu. V té době byl jejím přítelem mladý muž André, drsně vyhlížející kriminálník, a ten se k rozhovoru připojil. Rozhovor vzbudil jeho zájem a začalo biblické studium. Brzy nato začal mluvit se svými přáteli o tom, co se dověděl.

V určitou dobu jsem studovala Bibli se čtyřmi gangstery. Jeden z nich skoro nic neříkal, ale pozorně poslouchal. Jmenoval se Pierre. Jednou asi ve dvě hodiny ráno jsme s manželem zaslechli klepání na dveře. Představte si tu scénu: stáli tam čtyři gangsteři a začali se mě vyptávat. Naštěstí si Rosaire na takové nevhodné návštěvy nikdy nestěžoval.

Zpočátku chodili všichni čtyři muži na shromáždění. Vytrvali však jen André a Pierre. Uvedli svůj život do souladu s Božími měřítky a byli pokřtěni. Dnes již oba tito muži Jehovovi věrně slouží více než dvacet let. Když začali studovat, byli známi svou kriminální činností a byli pod dohledem policie. Někdy je policie vyhledala po našem biblickém studiu nebo během sborového shromáždění. Jsem šťastná, že jsem mohla mluvit k ‚lidem všeho druhu‘ a tak bezprostředně vidět, jak Boží slovo působí změny, které vypadají skutečně zázračně. (1. Timoteovi 2:4)

Kdyby mi někdo na začátku mé služby řekl, že v Cap-de-la-Madeleine nakonec bude sál Království a že bude naplněn Jehovovým lidem, nevěřila bych mu. Jsem ráda, že jeden malý sbor, který býval v sousedním městě Trois-Rivières, se rozrostl na šest vzkvétajících sborů — včetně jednoho v Cap-de-la-Madeleine. Tyto sbory se scházejí ve třech sálech Království.

Já osobně jsem ráda, že jsem mohla asi třiceti lidem pomáhat k oddanosti a ke křtu. Nyní je mi sedmdesát osm let a skutečně mohu říct, že jsem šťastná, že jsem svůj život zasvětila Jehovovi. Musím však připustit, že jsem měla období, kdy jsem ztrácela odvahu. Abych to zdárně překonala, četla jsem si určité úseky z Bible, jež mě velmi povzbuzovaly. Neumím si představit, že by uplynul den, aniž bych si četla Boží slovo. Zvláště povzbuzující je text u Jana 15:7, kde se říká: „Jestliže zůstanete ve spojení se mnou a mé výroky zůstanou ve vás, proste, o cokoli si přejete, a stane se vám to.“

Doufám, že v novém světě, který je tak blízko, uvidím Rosaireho. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4) Krátce před svou smrtí v roce 1975 dělal pěkné pokroky ke křtu. Já jsem rozhodnuta vytrvat v celodobé službě a dále se těšit z práce pro Jehovu.