Život po smrti — Jak, kde a kdy?

STVOŘITEL člověka a dárce života dává osobní záruku, že lidská smrt není nutně nezvratným koncem života. Bůh nás navíc ujišťuje, že se nejedná o další časově omezený život, ale naopak máme vyhlídku, že už nikdy nezemřeme! Apoštol Pavel řekl jednoduše, ale s přesvědčením, že Bůh „opatřil záruku všem lidem tím, že ho [Ježíše Krista] vzkřísil z mrtvých“. (Skutky 17:31)

Avšak samozřejmě zůstaly ještě nezodpovězené tři základní otázky: Jak může mrtvý člověk znovu ožít? Kdy se to stane? Kde bude žít? Po celém světě jsou tyto otázky zodpovídány různě; abychom však mohli v této věci zjistit pravdu, musíme správně porozumět tomu, co se děje, když člověk umírá.

Je odpovědí nesmrtelnost?

Rozšířeným názorem je, že určitá část člověka je nesmrtelná a že umírá pouze lidské tělo. Jistě jste už něco podobného slyšeli. Ta část člověka, která je údajně nesmrtelná, se nazývá různě, například „duše“ nebo „duch“. Říká se, že přežívá smrt těla a pokračuje v životě jinde. Poctivě řečeno, tento názor nepochází z Bible. Je pravda, že starověké hebrejské biblické postavy se těšily na život po smrti, ale ne na to, že přežije nějaká jejich nesmrtelná část. S jistotou očekávali, že v budoucnosti budou opět žít na zemi, a to díky zázraku vzkříšení.

Patriarcha Abraham je vynikajícím příkladem člověka, který měl víru v budoucí vzkříšení mrtvých. V Hebrejcům 11:17–19 je popsána Abrahamova ochota obětovat svého vlastního syna Izáka: „Vírou Abraham, když byl zkoušen, vlastně obětoval Izáka . . . Počítal však, že Bůh je schopen dokonce ho vzbudit z mrtvých; a odtud ho také obrazným způsobem skutečně přijal,“ protože Bůh nevyžadoval, aby byl Izák obětován. Prorok Ozeáš také svědčil o tom, že Izraelité odpradávna věřili, že někdy v budoucnu opět ožijí (a ne že jejich život bude po smrti okamžitě pokračovat v duchovní říši): „Vykoupím je z ruky šeolu [společného hrobu lidstva]; získám je zpět ze smrti.“ (Ozeáš 13:14)

Kdy tedy začali Židé uvažovat o vrozené nesmrtelnosti a věřit v ni? Dílo Encyclopaedia Judaica uznává, že „bylo pravděpodobně zapříčiněno řeckým vlivem, že nauka o nesmrtelnosti duše vešla do judaismu“. Avšak zbožní Židé až do doby Ježíše Krista věřili v budoucí vzkříšení a těšili se na ně. To je jasně patrné z Ježíšova rozhovoru s Martou, když zemřel její bratr Lazar: „Proto Marta řekla Ježíšovi: ‚Pane, kdybys byl zde, můj bratr by byl nezemřel . . .‘ Ježíš jí řekl: ‚Tvůj bratr vstane.‘ Marta mu řekla: ‚Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.‘ “ (Jan 11:21–24)

Stav mrtvých

Ani zde nemusíme nijak tápat. Jednoduchá biblická pravda je, že mrtví „spí“, nejsou při vědomí a nemají vůbec žádné pocity ani poznání. Tato pravda není v Bibli předložena nijak složitě a nepochopitelně. Uvažujte o těchto textech, kterým je snadné rozumět: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Všechno, co chce činit tvá ruka, konej právě svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.“ (Kazatel 9:5, 10) „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“ (Žalm 146:3, 4)

Je tedy pochopitelné, proč Ježíš mluvil o smrti jako o spánku. Apoštol Jan zaznamenal rozhovor mezi Ježíšem a jeho učedníky: „Řekl: ‚Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.‘ Učedníci mu proto řekli: ‚Pane, jestliže si šel odpočinout, bude mu lépe.‘ Ježíš však mluvil o jeho smrti. Ale oni si představovali, že mluví o odpočinku ve spánku. Tehdy jim proto Ježíš otevřeně řekl: ‚Lazar zemřel.‘ “ (Jan 11:11–14)

Člověk umírá celý

Když člověk umírá, umírá celý; není to jen smrt těla. Na základě jasných biblických prohlášení musíme dospět k závěru, že člověk nemá nesmrtelnou duši, která přežívá smrt těla. Písmo jasně ukazuje, že duše může zemřít. „Pohleďte, všechny duše — patří mně. Jak duše otcova, tak rovněž duše synova — patří mně. Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) Slova „nesmrtelná“ nebo „nesmrtelnost“ nejsou nikde použita v tom smyslu, že by snad k lidem přirozeně patřila.

Dílo New Catholic Encyclopedia (Nová katolická encyklopedie) nás informuje o zajímavé minulosti hebrejských a řeckých slov, která se v Bibli překládají jako „duše“: „Duše je ve SZ [Starém zákoně] nepeš, v NZ [Novém zákoně] [psyche] . . . Slovo nepeš bylo odvozeno z původního kořene, který znamená dýchat, a tak . . . , protože dech odlišuje živé od mrtvých, nepeš začalo znamenat život nebo vlastní já nebo prostě jednotlivý život . . . Ve SZ není žádná dichotomie [rozdělení na dvě části] těla a duše. Izraelita viděl věci konkrétně, v celistvosti, a chápal tedy lidi jako osoby, ne jako složeniny. Pojem nepeš je sice překládán naším slovem duše, ale nikdy neznamená duši jako oddělitelnou od těla nebo jednotlivé osoby . . . Pojem [psyche] je slovem, jež v NZ odpovídá slovu nepeš. Může znamenat životní princip, samotný život nebo živou bytost.“

Vidíte tedy, že živá osoba neboli živá duše přestává při smrti existovat. Tělo jde zpátky do „prachu“ čili obrátí se v základní složky země — buď postupným rozkladem v hrobě, anebo rychleji, kremací. Jehova Adamovi řekl: „Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš.“ (1. Mojžíšova 3:19) Díky čemu je tedy možné, aby člověk žil po smrti? Díky tomu, že sám Bůh si pamatuje člověka, který zemřel. Jehova má zázračnou sílu a schopnost tvořit lidi, a tak není překvapivé, že ve své paměti může uchovat charakteristické rysy jednotlivého člověka. Ano, to, zda bude takový člověk opět žít, záleží na Bohu.

To je význam slova „duch“, o němž je řečeno, že se vrací k pravému Bohu, který ho dal. Tento proces objasňuje inspirovaný pisatel biblické knihy Kazatel: „Potom se prach vrátí do země, právě jak byl, a duch sám se vrátí k pravému Bohu, který jej dal.“ (Kazatel 12:7)

Jedině Bůh může někoho oživit. Když stvořil v Edenu člověka a vdechl do jeho chřípí „dech života“, naplnil tak Jehova Adamovy plíce vzduchem, ale také způsobil, že životní síla oživila všechny buňky v těle. (1. Mojžíšova 2:7) Tato životní síla se může přenášet z rodičů na děti početím a porodem. Lidský život je sice předáván prostřednictvím rodičů, ale pochází od Boha.

Vzkříšení — doba štěstí

Vzkříšení by se nemělo zaměňovat s převtělováním, pro něž není ve Svatém Písmu žádný podklad. Ti, kdo věří v převtělování, věří, že po smrti se jedinec znovu narodí do jednoho nebo více po sobě jdoucích životů. Říká se, že ve srovnání s předchozím životem je možné žít na vyšším, nebo na nižším stupni existence, což údajně závisí na tom, jak se člověk „zapsal“ v předchozím životě. Podle tohoto názoru je možné se „narodit znovu“ jako člověk, nebo jako zvíře. To je naprosto v rozporu s tím, co učí Bible.

Slovo „vzkříšení“ je překlad řeckého slova anastasis, které doslova znamená „opětovné vstání“. (Hebrejští překladatelé překládají řecký výraz anastasis hebrejskými slovy techijath hammethim, jež znamenají „ožití mrtvých“.) Ke vzkříšení patří obnovení modelu osobnosti jednotlivce, který si Bůh uchoval ve své paměti. Podle toho, jaký záměr s ním Bůh má, bude tomuto člověku dáno lidské nebo duchovní tělo a jeho charakteristické vlastnosti, stejná osobnost a paměť, tak jako předtím, než zemřel.

Ano, Bible mluví o dvou druzích vzkříšení. Jedno je vzkříšení v duchovním těle do nebe a týká se poměrně malého počtu lidí. Tak byl vzkříšen Ježíš Kristus. (1. Petra 3:18) A ten oznámil, že toto vzkříšení se týká lidí vybraných z těch, kdo jdou v jeho šlépějích — věrnými apoštoly počínaje: „Odcházím, abych vám připravil místo . . . Přijdu opět a chci vás přijmout k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:2, 3) Bible toto vzkříšení označuje jako „první vzkříšení“; je první z hlediska času a významu. Písmo ukazuje, že tito lidé vzkříšení k nebeskému životu mají být kněží Boha a vládnout jako králové s Ježíšem Kristem. (Zjevení 20:6) Toto „první vzkříšení“ je pro omezený počet lidí, a Písmo samo odhaluje, že ze všech věrných mužů a žen bude vybráno jen 144 000. Prokáží svou věrnost Jehovovi Bohu a Kristu Ježíši až do své smrti, přičemž budou lidem aktivně vydávat svědectví o své víře. (Zjevení 14:1, 3, 4)

Vzkříšení mrtvých je pro ty, kdo jsou vzkříšeni k nebeskému životu, bezpochyby dobou nezměrného štěstí. Avšak u tohoto vzkříšení štěstí neskončí, protože je slíbené ještě jiné, k životu zde na zemi. Ti, kdo budou vzkříšení, se připojí k neomezenému počtu těch, kdo přežijí závěr tohoto ničemného systému věcí. Apoštol Jan viděl nejprve malý počet těch, kdo splňují požadavky pro nebeské vzkříšení, a pak dostal vidění ‚velkého zástupu, který žádný člověk nemohl sečíst, ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků‘. Bude to skutečně šťastná doba, až se miliony, a možná i miliardy lidí vrátí k životu na zemi. (Zjevení 7:9, 16, 17)

Kdy se to stane?

Radost a štěstí by neměly dlouhého trvání, pokud by mrtví byli přivedeni k životu na zemi, která by byla plná nepokojů, krveprolévání, znečišťování a násilí, jako je tomu dnes. Ne, vzkříšení musí počkat, dokud nebude založena „nová země“. Představte si naši planetu, jak je očištěna od osob a organizací, jež doposud jednají, jako by byly rozhodnuty zničit zemi a vyplenit její původně neporušenou krásu, ani nemluvě o nepopsatelném utrpení, které přinesly jejím obyvatelům. (2. Petra 3:13; Zjevení 11:18)

Čas pro všeobecné vzkříšení lidstva je ještě před námi. Dobrou zprávou však je, že už není daleko. Je vlastně třeba počkat, až současný ničemný systém věcí skončí. A velké množství dokladů dokazuje, že je blízko čas pro náhlé vypuknutí „velkého soužení“, které vyvrcholí ve „válce velikého dne Boha, Všemohoucího“, jíž se obvykle říká Armagedon. (Matouš 24:3–14, 21; Zjevení 16:14, 16) Díky tomu bude z této nádherné planety Země odstraněna každá ničemnost. Pak přijde Tisíciletá vláda Krista Ježíše a země bude postupně přeměněna v ráj.

Bible objasňuje, že během této Tisícileté vlády bude probíhat kříšení lidí. Tehdy bude naplněn slib, který dal Ježíš, když byl na zemi: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou . . . ke vzkříšení.“ (Jan 5:28, 29)

Účinek naděje na vzkříšení

Tato vyhlídka na vzkříšení je opravdu úžasnou nadějí do budoucnosti — vždyť mrtví budou znovu žít! To nás velmi posiluje, když na nás doléhají obtíže pokročilého věku, nemoci, náhlá neštěstí a zármutek spolu s tlaky a problémy každodenního života! Smrtí tyto obtíže končí — to však nijak nezmírňuje náš zármutek. Přesto se ale v této věci odlišujeme od těch, kdo nemají naději do budoucna. Apoštol Pavel mluvil o tom, jaký uklidňující účinek má naděje na vzkříšení: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti ohledně těch, kteří spí ve smrti; abyste netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději. Vždyť máme-li víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede ty, kteří usnuli ve smrti, prostřednictvím Ježíše spolu s ním.“ (1. Tesaloničanům 4:13, 14)

Možná se nás už osobně dotklo to, čeho si všiml Orientálec Job: „Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly. Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.“ (Job 13:28–14:2, Ekumenický překlad) I my vnímáme křehkost života a smutný fakt, že každého z nás může postihnout „čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11) Nikdo z nás samozřejmě netouží po tom, aby umřel. Jistá naděje na vzkříšení nám spíše pomáhá v tom, že náš strach ze smrti není ochromující.

A tak neztrácejte naději! Čekejte, že po případném spánku ve smrti se znovu vrátíte k životu díky zázraku vzkříšení. Buďte si jisti vyhlídkou na budoucí život bez konce a mějte radost, protože víte, že tato požehnaná doba je blízkou budoucností.