Vyžaduje Bůh, abychom se postili?

BOŽÍ zákon předaný skrze Mojžíše vyžadoval půst pouze při jedné příležitosti: při každoročním Dni smíření. Zákon přikazoval, aby v tento den Izraelité ‚trápili své duše‘, čímž se rozumí, že se měli postit. (3. Mojžíšova 16:29–31; 23:27; Žalm 35:13) Tento půst však nebyl pouhou formalitou. Oslava Dne smíření pomáhala izraelskému národu, aby si více uvědomil, že je hříšný a že potřebuje vykoupit. Ten den drželi půst také proto, aby vyjádřili lítost nad svými hříchy a projevili před Bohem pokání.

Byl to sice jediný povinný půst předepsaný mojžíšským Zákonem, ale Izraelité se postili i při jiných příležitostech. (2. Mojžíšova 34:28; 1. Samuelova 7:6; 2. Paralipomenon 20:3; Ezra 8:21; Ester 4:3, 16) Bývaly to například dobrovolné posty jako prostředek k projevení pokání. Jehova vybízel chybující judský národ: „Vraťte se ke mně s celým srdcem a s postem a s pláčem a s bědováním.“ Neměly to být jen povrchní projevy, protože Bůh dále řekl: „Roztrhněte své srdce, a ne své oděvy.“ (Joel 2:12–15)

Za nějakou dobu se mnoho Izraelitů začalo postit jen formálně. Jehovovi byly takové neupřímné posty odporné, a proto se pokryteckých Izraelitů ptal: „Měl by se půst, který volím, tomu podobat, jako dnu, v němž pozemský člověk trápí svou duši? Aby skláněl hlavu jako sítí a aby si jako lehátko prostíral pouhou pytlovinu a popel? To nazýváte půstem a dnem přijatelným Jehovovi?“ (Izajáš 58:5) Tito svéhlaví lidé byli žádáni, aby se nepostili okázale, ale aby dělali věci, které patří k pokání.

Některé půsty Židů Bůh neschvaloval už na jejich počátku. Například v jedné době měli obyvatelé Judy čtyři výroční půsty, kterými si připomínali neblahé události spojené s obléháním a zpustošením Jeruzaléma v sedmém století před naším letopočtem. (2. Královská 25:1–4, 8, 9, 22–26; Zecharjáš 8:19) Když byli Židé propuštěni z babylónského zajetí, Jehova řekl skrze proroka Zecharjáše: „Když jste se postili . . . , a to sedmdesát let, postili jste se skutečně mně, ano mně?“ Bůh neschvaloval tyto svátky, protože Židé se postili a truchlili kvůli rozsudkům, které přišly od samotného Jehovy. Postili se kvůli neštěstí, které je postihlo, a ne kvůli svému provinění, které k němu vedlo. Po návratu do vlasti nastal čas, aby se radovali, a ne aby hořekovali nad minulostí. (Zecharjáš 7:5)

Mají se křesťané postit?

Ačkoli Ježíš Kristus svým učedníkům nikdy nepřikázal, aby se postili, on i jeho následovníci se v Den smíření postili, protože byli pod mojžíšským Zákonem. Někteří z jeho učedníků se navíc postili dobrovolně při jiných příležitostech, protože Ježíš jim neřekl, že by tento zvyk měli zcela opustit. (Skutky 13:2, 3; 14:23) Nikdy však neměli ‚znetvořovat svůj obličej, aby lidem dávali najevo, že se postí‘. (Matouš 6:16) Takové vnější projevy zbožnosti mohou u druhých lidí vzbudit obdivné pohledy a souhlasné pokyvování. Avšak Boha taková okázalost nepotěší. (Matouš 6:17, 18)

Ježíš mluvil také o tom, že se jeho učedníci postí v době jeho smrti. Tím neustanovil žádný obřadný půst. Spíše ukázal, jak hluboce se budou rmoutit. Když byl vzkříšen, byl znovu s nimi a oni už neměli důvod, aby se postili. (Lukáš 5:34, 35)

Mojžíšský Zákon skončil, když byl „Kristus obětován jednou provždy, aby nesl hříchy mnohých“. (Hebrejcům 9:24–28) A s koncem Zákona skončil i příkaz postit se v Den smíření. Tím byl zrušen jediný povinný půst, o němž Bible mluví.

A co postní doba?

Na čem se tedy zakládá zvyk křesťanstva držet půst v postní dobu? Jak katolické, tak protestantské církve mají postní dobu, ačkoli způsob, jak se půst drží, se liší církev od církve. Někteří lidé jedí jen jedno jídlo denně po celých čtyřicet dnů před Velikonocemi. Další se postí zcela, ale jen na Popeleční středu a Velký pátek. Pro některé postní doba znamená, že nejedí maso, ryby, vejce a mléčné výrobky.

Postní doba se údajně odvozuje od Ježíšova čtyřicetidenního půstu po jeho křtu. Ustanovil Ježíš tehdy rituál, který se měl vykonávat každý rok? Vůbec ne. Plyne to ze skutečnosti, že Bible nezaznamenává ani jeden případ, kdy by snad první křesťané tento zvyk dodržovali. Postní doba začala být poprvé slavena ve čtvrtém století po Kristu. Byla převzata od pohanů podobně jako i jiné nauky křesťanstva.

Dejme tomu, že postní doba je obdobou Ježíšova půstu v pustině po jeho křtu. Proč se tedy drží v týdnech před Velikonocemi — údajně v době, kdy byl Ježíš vzkříšen? Ježíš se ve dnech před svou smrtí nepostil. Z evangelií vyplývá, že Ježíš a jeho apoštolové chodili v Betanii na návštěvy a jedli, což bylo jen několik dnů před jeho smrtí. Navíc večer před tím, než zemřel, jedl jídlo Pasach. (Matouš 26:6, 7; Lukáš 22:15; Jan 12:2)

Z toho, že se Ježíš po svém křtu postil, se můžeme poučit. Začínal nesmírně důležité dílo. Šlo v něm o ospravedlnění Jehovovy svrchovanosti a o budoucnost celého lidstva. Byl to čas pro důkladné rozjímání a modlitbu, doba žádat Jehovu o pomoc a vedení. Je vhodné, že se Ježíš v této době postil. To ukazuje, že půst může být užitečný, když se provádí se správnými pohnutkami a při vhodné příležitosti. (Srovnej Kolosanům 2:20–23.)

Kdy může být půst užitečný?

Uvažujme o některých novodobých příležitostech, při nichž by se křesťan mohl postit. Člověk, který se dopustil hříchu, možná nějakou dobu nemá chuť k jídlu. Nechce udělat na druhé dojem, ani nevyjadřuje své znechucení nad ukázněním, kterého se mu dostalo. A je jasné, že samotným půstem své záležitosti před Bohem neurovná. Ten, kdo činí opravdové pokání, však bude jistě hluboce litovat toho, že zarmoutil Jehovu a pravděpodobně i přátele a svou rodinu. Hlad je možná potlačen sklíčeností a pronášením úpěnlivých modliteb o odpuštění.

Podobný zážitek měl izraelský král David. Když mu hrozilo, že ztratí svého syna z Bat-Šeby, soustředil se výhradně na modlitby k Jehovovi a prosil o milosrdenství vůči tomuto dítěti. Své city a energii dal do svých modliteb, a proto se postil. Podobně i dnes je možná vhodné v určitých vypjatých situacích nepřijímat potravu. (2. Samuelova 12:15–17)

Jsou i chvíle, kdy se zbožný člověk chce zaměřit na nějaké hluboké duchovní věci. Třeba je nutné provést výzkum v Bibli a křesťanských publikacích. Možná je nutná i nějaká doba na rozjímání. Člověk ponořený do takového studia se možná raději nebude rozptylovat jídlem. (Srovnej Jeremjáše 36:8–10.)

V Písmu jsou příklady Božích služebníků, kteří se postili v době, kdy museli udělat vážné rozhodnutí. V Nehemjášově době měli Židé přísahat Jehovovi, a kdyby tuto přísahu porušili, měli být prokleti. Měli slíbit, že propustí své cizozemské manželky a budou se držet stranou od okolních národů. Před složením přísahy a během doby, kdy vyznávali svou vinu, se celé shromáždění postilo. (Nehemjáš 9:1, 38; 10:29, 30) Když tedy křesťan činí závažné rozhodnutí, může se na krátkou dobu obejít bez jídla.

Členové rady starších ve sborech prvních křesťanů se při rozhodování někdy postili. Když mají učinit obtížné rozhodnutí sboroví starší dnes — třeba když se řeší nějaký právní případ —, mohou se během rozhodování zdržet jídla.

To, zda se někdo za určitých okolností rozhodne postit se, je jeho osobní věcí. Nikdo by v této věci neměl druhého soudit. Neměli bychom chtít ‚jevit se spravedliví lidem‘; ani bychom neměli jídlo považovat za tak důležité, aby nám narušovalo plnění vážných povinností. (Matouš 23:28; Lukáš 12:22, 23) Bible ukazuje, že Bůh půst ani nevyžaduje, ani nezakazuje.

[Obrázek na straně 7]

Víte, proč se Ježíš po svém křtu čtyřicet dní postil?