Vzdal jsem se mnohého pro něco lepšího

Vypráví Julius Owo Bello

Třicet dva let jsem byl aladura.a Věřil jsem, že uzdravování vírou a modlitby vyřeší všechny mé problémy a vyléčí všechny nemoci. Nikdy jsem si nekoupil žádné léky, a dokonce ani prostředky tišící bolest. V těch letech nebyl nikdo z mé rodiny nikdy v nemocnici. Vždycky když některé mé děti onemocněly, modlil jsem se za ně ve dne v noci, dokud se neuzdravily. Věřil jsem tomu, že Bůh odpovídá na mé modlitby a žehná mi.

PATŘIL jsem do Egbe Jolly, což byl nejvýznamnější společenský klub v Akure, městě v západní Nigérii. Moji přátelé byli ti nejbohatší a nejmocnější lidé v okolí. Deji, král Akure, mě často navštěvoval doma.

Navíc jsem žil v polygamii. Měl jsem šest manželek a mnoho souložnic. Můj obchod prosperoval. Po všech stránkách se mi dařilo dobře. Avšak podobně jako cestující obchodník z Ježíšova podobenství o perle jsem nalezl něco tak drahocenného, že jsem se kvůli tomu vzdal pěti svých manželek, svých souložnic, církve, společenského klubu a světského postavení. (Matouš 13:45, 46)

Jak jsem se stal aladurem

O aladurech jsem slyšel poprvé v roce 1936, když mi bylo třináct. Gabriel, jeden přítel, mi řekl: „Když přijdeš do Kristovy apoštolské církve, uslyšíš mluvit Boha.“

„Jak mluví Bůh?“ zeptal jsem se ho.

„Přijď a uvidíš,“ řekl.

Toužil jsem poslechnout si Boha, a tak jsem toho večera šel s Gabrielem do kostela. Malé stavení bylo plné lidí. Sbor začal zpívat: „Přijďte lidé! Tady je Ježíš!“

Během prozpěvování někdo zaječel: „Sestup, svatý duchu!“ Někdo jiný zazvonil na zvon a sbor umlkl. Pak jedna žena začala ve vytržení něco drmolit cizím jazykem. Náhle vykřikla: „Lidi, poslouchejte Boží poselství! Toto řekl Bůh: ‚Modlete se za lovce, aby nezabíjeli lidi!‘ “ Atmosféra byla nabitá emocemi.

Uvěřil jsem, že prostřednictvím té ženy mluvil Bůh, a tak jsem byl napřesrok pokřtěn jako člen Kristovy apoštolské církve.

První setkání se svědky Jehovovými

V roce 1951 jsem přijal jednu Strážnou věž od svědka, který se jmenuje Adedeji Boboye. Byl to zajímavý časopis, a tak jsem si ho předplatil a pravidelně ho četl. V roce 1952 jsem navštívil čtyřdenní oblastní sjezd svědků Jehovových v Ado Ekiti.

To, co jsem na sjezdu viděl, na mne zapůsobilo. Vážně jsem přemýšlel o tom, že bych se stal svědkem Jehovovým, ale pak jsem tu myšlenku zavrhl. Mým problémem bylo, že jsem tehdy měl tři manželky a jednu souložnici. Myslel jsem si, že neexistuje způsob, jak bych mohl žít jen s jednou manželkou.

Když jsem se vrátil do Akure, řekl jsem Adedejimu, aby mě už nenavštěvoval, a předplatné Strážné věže jsem už neobnovil. Začal jsem být aktivnější ve své vlastní církvi. Říkal jsem si, že Bůh mi koneckonců žehná od doby, co jsem se připojil ke Kristově apoštolské církvi. Měl jsem tři manželky a mnoho dětí. Postavil jsem si svůj vlastní dům. Nikdy jsem nemusel jít do nemocnice. Vypadalo to, že Bůh odpovídá na mé modlitby, tak proč bych měnil své náboženství?

Vyšší postavení a rozčarování

Začal jsem na církev přispívat hodně penězi. Zanedlouho jsem se stal církevním starším, takže jsem mohl vidět, jak to chodí uvnitř církve. To, co jsem poznal, mě znepokojilo. Pastor a „proroci“ milovali peníze; jejich chamtivost mě děsila.

Například v září 1967 se mi narodily tři děti, každé od jiné manželky. V církvi bylo zvykem uspořádat křtiny, při nichž se dítěti dalo jméno. Přinesl jsem tedy pastorovi, který obřad připravoval, nějaké dary — ryby, limonádu a další nealkoholické nápoje.

Během bohoslužby pastor před celým sborem řekl: „Bohatí lidé v této církvi mě překvapili. Chtějí mít křtiny, a přinesou jen limonády a ryby. Žádné maso! Žádnou kozu! Jen si to představte! Kain obětoval Bohu velké jamy, ale Bůh přesto jeho oběť nepřijal, protože v ní nebyla krev. Bůh chce oběti, v nichž je krev. Abel přinesl zvíře a jeho oběť byla přijata.“

Nato jsem vstal a vyřítil se z kostela. Přesto jsem tam dále chodil. Stále více jsem se přátelil se členy svého klubu a chodil na klubová setkání. Občas jsem navštívil shromáždění v sále Království a obnovil jsem předplatné Strážné věže. Stále jsem se však nechystal stát se svědkem Jehovovým.

Rozhodnutí sloužit Jehovovi

Zlom nastal v roce 1968. Jednou jsem začal číst článek ve Strážné věži, který popisoval surové pronásledování svědků Jehovových v Malawi. Vyprávělo se tam o patnáctileté dívce, kterou přivázali ke stromu a šestkrát ji znásilnili, protože odmítla porušit svou víru. Velmi to mnou otřáslo a časopis jsem odložil; stále jsem však na to myslel. Uvědomil jsem si, že žádná dívka v mé církvi by takovou víru neprojevila. Později toho večera jsem časopis vzal do ruky znovu a přečetl si tu stránku ještě jednou.

Začal jsem vážně studovat Bibli. Jak mé poznání rostlo, začal jsem chápat, že nás církev vedla nesprávně. Podobně jako ve starověku se i naši kněží „nedopouštěli ničeho než nevázaného chování“. (Ozeáš 6:9) Takoví muži patří k falešným prorokům, před nimiž varoval Ježíš. (Matouš 24:24) Už jsem nevěřil jejich viděním a mocným skutkům. Rozhodl jsem se, že se osvobodím od falešného náboženství a pomohu jiným, aby to udělali také.

Snahy udržet mě v církvi

Když církevní starší pochopili, že jsem se z církve rozhodl odejít, vyslali delegaci, aby mě přemluvila. Nechtěli přijít o důležitý zdroj příjmů. Nabídli mi, že ze mne udělají Baba Egbe, patrona jednoho sboru Kristovy apoštolské církve v Akure.

Zklamal jsem je a řekl jim proč. „Církev nám lže,“ řekl jsem. „Říkají, že všichni dobří lidé půjdou do nebe. V Bibli jsem si ale přečetl, že do nebe půjde jen 144 000 lidí, a jsem o tom přesvědčen. Jiní spravedliví lidé budou žít v pozemském ráji.“ (Matouš 5:5; Zjevení 14:1, 3)

Pastor církve se snažil popudit mé manželky proti mně. Řekl jim, aby bránily svědkům Jehovovým chodit k nám domů. Jedna manželka mi otrávila jídlo. Dvě mě upozornily na vidění, které měly v kostele. Z vidění vyplývalo, že když opustím církev, zemřu. Navzdory tomu jsem svým manželkám dále vydával svědectví a zval jsem je, aby šly se mnou na shromáždění. „Najdete si tam jiné manžely,“ říkal jsem jim. Přesto žádná z nich neprojevila zájem a stále se mě snažily zastrašit.

Když jsem se pak 2. února 1970 vrátil domů z cesty do sousedního města, našel jsem dům prázdný. Všechny mé manželky utekly i s dětmi.

Přidržel jsem se jedné manželky

‚Teď můžu napravit svou rodinnou situaci,‘ pomyslel jsem si. Vybídl jsem svou první manželku Janet, aby se vrátila domů. Souhlasila. Její rodina však byla silně proti tomu. Jakmile se mé další manželky dozvěděly, že jsem Janet požádal, aby se vrátila, šly do domu jejího otce a snažily se ji zbít. Její rodina mě pak pozvala na schůzku.

Na schůzce bylo asi osmdesát lidí. Janetin strýc, hlava rodiny, řekl: „Jestliže si chceš znovu vzít naši dceru, pak musíš vzít zpátky i ty další ženy. Jestliže ale chceš žít podle svého nového náboženství a mít jednu manželku, pak si musíš najít jinou. Kdyby sis vzal zpátky Janet, ostatní tvé manželky by ji zabily, a my nechceme, aby naše dcera zemřela.“

Po dlouhých rozhovorech rodina pochopila, že jsem pevně rozhodnut mít jen jednu manželku. Nakonec svolili. Strýc řekl: „Nebudeme ti brát manželku. Můžeš si ji vzít.“

Dvacátého prvního května 1970 jsme byli s Janet zákonně oddáni. O devět dní později jsem byl pokřtěn jako svědek Jehovův. V prosinci téhož roku byla pokřtěna i Janet.

Těším se z Jehovova požehnání

Členové naší bývalé církve prorokovali, že když se staneme svědky Jehovovými, zemřeme. To bylo téměř před třiceti lety. Kdybych nyní zemřel, bylo by to proto, že jsem se stal svědkem Jehovovým? A kdyby teď zemřela moje žena, mohl by někdo říci, že to je proto, že se stala svědkem Jehovovým?

Usiloval jsem o to, abych svým sedmnácti dětem ukázal cestu pravdy. Ačkoli v době, kdy jsem pravdu poznal, byli mnozí z nich už dospělí, povzbuzoval jsem je, aby studovali Bibli, a bral jsem je na shromáždění a sjezdy. Mám radost z toho, že pět z nich nyní také slouží Jehovovi. Jeden slouží se mnou jako sborový starší. Další je služebním pomocníkem v blízkém sboru. Dvě mé děti slouží jako pravidelní průkopníci.

Když se ohlédnu zpět, žasnu nad Jehovovou nezaslouženou laskavostí, kterou projevil tím, že mi pomohl stát se jeho služebníkem. Ježíšova slova jsou skutečně pravdivá: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ (Jan 6:44)

[Poznámka pod čarou]