Bůh je mi útočištěm a silou

VYPRÁVÍ CHARLOTTE MÜLLEROVÁ

„Těch devět let za Hitlera je vám ke cti,“ řekl komunistický soudce. „Byla jste skutečně proti válce, ale nyní jste proti našemu míru!“

MLUVIL o mém dřívějším pobytu v nacistickém vězení a o socialismu v Německé demokratické republice. Nejprve mě to zaskočilo, ale pak jsem odpověděla: „Křesťan nebojuje za pravý mír tak, jak to dělají ostatní lidé. Já se prostě snažím řídit se biblickým příkazem milovat Boha a svého bližního. Boží slovo mi pomáhá udržovat mír slovy i skutky.“

Ten den, 4. září 1951, mě komunisté odsoudili k osmi letům odnětí svobody — o jeden rok méně než předtím režim nacistický.

Když jsme my, svědkové Jehovovi, byli pronásledováni nacionálními socialisty a komunisty, nacházela jsem útěchu v Žalmu 46:1: „Bůh je pro nás útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních.“ Sám Jehova mi dával sílu, abych mohla vytrvat, a čím více jsem si osvojovala jeho Slovo, tím jsem byla silnější.

Posilována pro budoucnost

Narodila jsem se v roce 1912 v německém městě Gotha-Siebleben v Durynsku. Ačkoli byli mí rodiče protestanté, hledal můj tatínek biblickou pravdu a spravedlivou vládu. Když mí rodiče viděli Fotodrama Stvoření, byli přímo uchváceni.a Tatínek našel to, co hledal: Boží Království.

Tatínek a maminka spolu s námi, svými šesti dětmi, vystoupili 2. března 1923 z církve. Bydleli jsme v Chemnitzu, v Sasku, a tam jsme se scházeli s badateli Bible. (Tři z mých bratrů a sester se stali svědky Jehovovými.)

Na shromážděních badatelů Bible na mě zapůsobily biblické texty a drahocenné pravdy — ty naplnily mé mladé srdce štěstím. V první řadě to bylo poučování, kterého se nám, asi padesáti mladým křesťanům, dostávalo o nedělích a jehož se nějakou dobu dostávalo i mé sestře Käthe a mně. V naší skupině byl mladý Konrad Franke, který s námi pořádal výlety a skupinový zpěv. Později, v letech 1955 až 1969, sloužil bratr Franke jako dozorce odbočky Watch Tower Society v Německu.

Dvacátá léta byla bouřlivá doba a někdy dokonce i mezi Božím lidem. Někteří bratři přestali považovat Strážnou věž za „pokrm v pravý čas“ a zavrhovali službu dům od domu. (Matouš 24:45) To vedlo k odpadnutí. Byl to ale právě tento „pokrm“, který nám dával sílu a který jsme tenkrát tak nutně potřebovali. Tehdy ve Strážné věži vyšly například články „Požehnaní jsou nebojácní“ (1919, angl.) a „Kdo bude ctít Jehovu?“ (1926, angl.). Chtěla jsem ctít Jehovu nebojácnou činností, a tak jsem rozšiřovala mnoho knih a brožur bratra Rutherforda.

Jako svědek Jehovův jsem byla pokřtěna v březnu 1933. Téhož roku bylo naše kazatelské dílo v Německu zakázáno. Při křtu byla pro budoucnost uvedena rada ze Zjevení 2:10: „Neboj se toho, co máš vytrpět. Pohleď, Ďábel bude stále uvrhovat některé z vás do vězení, abyste byli plně vyzkoušeni a abyste měli soužení deset dnů. Prokaž se jako věrný až do smrti a chci ti dát korunu života.“ Tento verš jsem si vzala k srdci a vůbec jsem nepochybovala, že mě takové náročné zkoušky čekají. A skutečně to tak bylo.

Byli jsme politicky neutrální, a tak nás naši sousedé podezírali. Po politických volbách křičela skupina uniformovaných esesáků před naším domem: „Tady bydlí zrádci!“ Článek „Nebojte se jich“, který vyšel v německém vydání Strážné věže v prosinci 1933, mě obzvláště povzbudil. Chtěla jsem zůstat věrnou svědkyní Jehovy i za těch nejnepříznivějších okolností.

Nepřítelovo řešení: uvěznění

Až do podzimu 1935 bylo možné Strážnou věž tajně vyrábět v Chemnitzu. Pak musel být rozmnožovací stroj přemístěn do Beierfeldu v Krušných horách a tam se používal k výrobě literatury až do srpna 1936. Käthe a já jsme roznášely výtisky bratrům, jejichž adresy nám otec dával. Nějakou dobu šlo všechno hladce. Pak mě ale gestapo dalo pod stálý dozor a v srpnu 1936 jsem byla doma zatčena a vzata do vazby, kde jsem čekala na soud.

V únoru 1937 stálo před zvláštním soudem v Sasku pětadvacet bratrů a dvě sestry — včetně mě. Tvrdilo se, že organizace svědků Jehovových je podvratná. Bratři, kteří vyráběli Strážnou věž, byli odsouzeni na pět let do vězení. Já jsem dostala dva roky.

Když jsem si odseděla svůj trest, nebyla jsem propuštěna, ale převzalo mě gestapo. Měla jsem podepsat prohlášení, že už nebudu aktivním svědkem Jehovovým. To jsem rozhodně odmítla, načež se úředník rozčílil, vyskočil a vydal na mě zatykač, abych byla vzata do vazby. Zatykač vidíte na obrázku. Nedovolili mi setkat se s rodiči a okamžitě mě poslali do malého ženského koncentračního tábora v Lichtenburgu na Labi. Zanedlouho potom jsem se setkala s Käthe. Ona byla v koncentračním táboře v Moringenu od prosince 1936, ale když byl tento koncentrační tábor zavřen, byla spolu s mnoha jinými sestrami převezena do Lichtenburgu. Vězněn byl i můj otec, kterého jsem neviděla až do roku 1945.

V Lichtenburgu

Hned mi nedovolili připojit se k ostatním svědkyním, protože ty byly právě za cosi trestané. V jedné velké místnosti jsem viděla dvě skupiny žen: ty, které obvykle seděly u stolu, a svědkyně, které musely celý den sedět na stoličce a nedostaly nic jíst.b

Ochotně jsem přijala každou práci, neboť jsem doufala, že se nějak setkám s Käthe. A přesně to se stalo. Byla právě na cestě do práce se dvěma spoluvězeňkyněmi. Měla jsem ohromnou radost a objala jsem ji. Avšak dozorkyně to okamžitě nahlásila. Vyslýchali nás a od té chvíle nám cíleně bránili se setkat. Bylo to nesmírně náročné.

V Lichtenburgu se mi vryly do paměti ještě dvě jiné události. Jednou se měli všichni vězňové shromáždit na nádvoří, aby poslouchali Hitlerův politický proslov vysílaný rozhlasem. My svědkové Jehovovi jsme odmítli, protože součástí měly být vlastenecké obřady. Dozorkyně na nás tedy vzaly požární hadice, stříkaly na nás silným proudem vodu z hydrantu a hnaly nás, bezbranné ženy, až ze čtvrtého poschodí dolů na nádvoří. Tam jsme musely stát a nebyla na nás ani nit suchá.

Jindy přikázali mně, Gertrudě Oehmeové a Gertele Bürlenové, abychom vyzdobily velitelství lampióny, protože se blížily Hitlerovy narozeniny. Odmítly jsme to, protože jsme věděly, že Satanovou taktikou je, aby nás pomocí kompromisů v malých věcech přiměl k tomu, abychom porušily svou ryzost. Trestem bylo, že každá z nás tří mladých svědkyň musela strávit tři týdny v malé, tmavé samotce. Avšak Jehova nám zůstával nablízku, a dokonce i na takovém strašném místě byl naším útočištěm.

V Ravensbrücku

V květnu 1939 byli vězňové z Lichtenburgu převezeni do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Tam jsem byla přidělena do prádelny spolu s jinými svědkyněmi. Krátce po vypuknutí války jsme měly dojít pro prapor se svastikou, ale to jsme odmítly. Kvůli tomu dali dvě z nás, Mielchen Ernstovou a mě, do korekce. To byl jeden z nejtěžších trestů a znamenalo to, že jsme musely každý den tvrdě pracovat, dokonce i v neděli, nehledě na počasí. Obvykle býval nejvyšší rozsudek tři měsíce, ale my jsme tam zůstaly rok. Bez Jehovovy pomoci bych to nikdy nepřežila.

V roce 1942 se podmínky pro nás uvězněné trochu zlepšily a já jsem byla pověřena pracovat jako služka v jedné esesácké rodině nedaleko od tábora. Ta rodina mi nechala určitou míru svobody. Když jsem například jednou byla s dětmi na procházce, potkala jsem Josefa Rehwalda a Gottfrieda Mehlhorna, vězně s fialovým trojúhelníkem, s nimiž jsem si mohla vyměnit pár povzbudivých slov.c

Těžké poválečné roky

Když se v roce 1945 přibližovaly spojenecké armády, rodina, pro kterou jsem pracovala, se dala na útěk a já jsem ji měla doprovázet. Spolu s jinými esesáckými rodinami vytvořily dlouhý konvoj cestující na západ.

Posledních několik dní války panoval zmatek a hrozilo nebezpečí. Nakonec jsme narazili na americké vojáky, kteří mi dovolili, abych se v dalším městě nechala zaregistrovat jako svobodná. Koho jsem tam nepotkala? Byli tam Josef Rehwald a Gottfried Mehlhorn. Ti se dozvěděli o tom, že všichni svědkové z koncentračního tábora Sachsenhausen dorazili při úděsném pochodu smrti do Schwerinu. A tak jsme se my tři vydali do tohoto města, které bylo asi 75 kilometrů daleko. Měli jsme ohromnou radost, když jsme se ve Schwerinu potkali se všemi těmi věrnými bratry včetně Konrada Franka, kteří přežili koncentrační tábory.

Do prosince 1945 se situace v zemi natolik zlepšila, že jsem mohla cestovat vlakem. Konečně jsem jela domů! Cestou jsem však musela ležet na střeše vagónu a stát na stupátku. V Chemnitzu jsem se vydala z nádraží na místo, kde jsme jako rodina žili. Ale v ulici, kde nacisté pořvávali „Tady bydlí zrádci!“, nezůstal stát ani jeden dům. Celé obytné pásmo bylo naprosto rozbombardované. Ulevilo se mi však, protože jsem našla maminku, tatínka, Käthe a své bratry a sestry živé.

Hospodářská situace poválečného Německa byla otřesná. Nicméně sbory Božího lidu vzkvétaly v celém Německu. Watch Tower Society nešetřila úsilím, aby nás vybavila pro kazatelskou službu. Práce v magdeburském betelu, který nacisté zavřeli, byly obnoveny. Na jaře roku 1946 jsem tam byla pozvána a byla jsem přidělena do kuchyně.

Znovu zakázáni a vězněni

Magdeburg je v té části Německa, kterou začali ovládat komunisté. Jednatřicátého srpna 1950 naše dílo zakázali a magdeburský betel zavřeli. Tak skončila má práce v betelu, jež pro mě byla znamenitým školením. Vrátila jsem se do Chemnitzu rozhodnutá pevně se držet pravdy i za komunistů a oznamovat, že jedinou nadějí sužovaného lidstva je Boží Království.

V dubnu 1951 jsem odjela s jedním bratrem do Berlína, abychom vyzvedli výtisky Strážné věže. Když jsme se vrátili, šokovalo nás, že nádraží bylo plné tajných policistů. Očividně čekali na nás a namístě jsme byli zatčeni.

Když jsem byla ve vazbě, měla jsem s sebou doklady, které dokazovaly, že za nacistů jsem byla několik let vězněna. Stráže se mnou tedy jednaly uctivě. Jedna z hlavních dozorkyň mi řekla: „Vy svědkové Jehovovi nejste zločinci; nepatříte do vězení.“

Jednou přišla do mé cely, kde jsem byla se dvěma jinými sestrami, a tajně nám něco položila pod postel. Co to bylo? Její vlastní Bible, kterou nám dala. Jindy se zastavila u mých rodičů doma, nežili od věznice totiž nijak daleko. Dostala některé Strážné věže a nějaké jídlo, vše ukryla a osobně propašovala do naší cely.

Ještě něco bych ráda připomněla. Někdy jsme v neděli ráno zpívaly naše teokratické písně tak hlasitě, že nám spoluvězňové za každou píseň tleskali.

Síla a pomoc od Jehovy

Při přelíčení, které se konalo 4. září 1951, se soudce vyjádřil tak, jak už jsem uvedla v úvodu tohoto článku. Byla jsem zavřena ve Waldheimu, pak v Halle a dále v Hohenecku. Z několika zážitků je vidět, jak nám, svědkům Jehovovým, byl Bůh útočištěm a silou a jak nás jeho Slovo povzbuzovalo.

Ve waldheimské věznici se všechny svědkyně pravidelně scházely v jedné hale, takže jsme mohly konat křesťanská shromáždění. Nebylo dovolené mít tužku a papír, ale některé sestry sehnaly kus látky a udělaly z něj malý transparent, na němž byl text na rok 1953: „Uctívejte Jehovu svatě oděni.“ (Žalm 29:2, American Standard Version)

Jedna dozorkyně nás přistihla a bez prodlení to nahlásila. Ředitel věznice přišel a řekl dvěma sestrám, aby podržely transparent nahoře. „Kdo to udělal?“ zeptal se. „Co to má znamenat?“

Jedna ze sester to chtěla vzít na sebe, ale my jsme se šeptem domluvily, že odpovědnost bychom měly nést všechny. Odpověděly jsme tedy: „Udělaly jsme to, abychom posílily svou víru.“ Transparent nám zabavili a za trest nám nedávali jíst. Avšak během toho rozhovoru sestry držely transparent rozvinutý, a tak se nám tento povzbudivý text vtiskl do mysli.

Když byla ženská věznice ve Waldheimu zavřena, byly jsme převezeny do Halle. Tam nám dovolili dostávat balíčky. Nebudete věřit, co bylo schováno v pantoflích, které mi tatínek poslal. Články ze Strážné věže! Stále si ještě vzpomínám na ty nazvané „Pravá láska je praktická“ a „Lži vedou ke ztrátě života“. Tyto a jiné články byly skutečné lahůdky, a jak jsme si je jedna druhé předávaly, dělaly jsme si osobní poznámky.

Během jedné prohlídky našla jedna dozorkyně mé soukromé poznámky skryté ve slamníku. Později si mě zavolala k vyšetřování a řekla, že se rozhodně chce dozvědět, co znamená článek „Vyhlídky na rok 1955 pro ty, kdo se bojí Jehovy“. Ona, komunistka, byla velice znepokojena smrtí svého vůdce Stalina, který zemřel roku 1953, a budoucnost jí připadala pochmurná. Nám ve vězení měla budoucnost přinést některá zlepšení, ale o tom jsem tehdy ještě nevěděla. Se sebedůvěrou jsem jí vysvětlila, že vyhlídky svědků Jehovových jsou ty nejlepší. Proč? Citovala jsem motto článku, biblický text ze Žalmu 112:7: „Nebude se obávat špatné zvěsti: Jeho srdce je stálé, spoléhá na Jehovu.“

Jehova zůstává mým útočištěm a silou

Po vážné nemoci jsem byla v březnu 1957 propuštěna z vězení, tedy o dva roky dříve. Východoněmečtí úředníci na mě znovu vyvíjeli nátlak, protože jsem aktivně sloužila Jehovovi. A tak jsem 6. května 1957 využila možnosti uprchnout do Západního Berlína a odtamtud jsem se přestěhovala do západního Německa.

Trvalo několik let, než se mé tělesné zdraví zlepšilo. Avšak až dodnes mám zdravou duchovní chuť a vždy se těším na nové číslo Strážné věže. Čas od času dělám sebeinventuru. Jsem stále duchovně zaměřená? Pěstuji znamenité vlastnosti? Je vyzkoušená jakost mé víry ke chvále a ke cti Jehovovi? Mým cílem je chválit Boha ve všech věcech, aby zůstal mým útočištěm a silou navždy.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Ravensbrück: kancelář SS

[Podpisek]

Nahoře: Stiftung Brandenburgische Gedenkstätten

[Obrázek na straně 26]

Moje povolení pracovat mimo tábor