Viděl jsem, jak se „z malého“ stává „mocný národ“
Vypráví William Dingman
Stalo se to roku 1936; místo: Salem, Oregon, USA. Byl jsem na shromáždění svědků Jehovových. Zazněla otázka: „Kde je ten zástup veliký?“ (Zjevení 7:9, King James Version) Byl jsem ve sboru jediný nový. Proto na mě ukázali a řekli: „Tam je.“
V POLOVINĚ třicátých let bylo svědků Jehovových, kteří měli biblickou naději na to, že budou žít věčně na zemi v ráji, poměrně málo. (Žalm 37:29; Lukáš 23:43) Od té doby se věci výrazně změnily. Ale dovolte mi, abych vám vyprávěl, co vedlo k tomu, že jsem na tom shromáždění v Salemu v Oregonu byl.
Můj otec pravidelně odebíral Zlatý věk, jak se dříve jmenoval časopis Probuďte se! Když jsem dospíval, rád jsem to četl a přesvědčil jsem se, že obsahuje důležitou biblickou pravdu. Jednoho dne jsem tedy odeslal ústřižek, který se objevil na zadní straně Zlatého věku. Bylo tam čtenáři nabídnuto dvacet brožur, kniha a jméno nejbližšího sboru svědků Jehovových. Když jsem literaturu dostal, šel jsem dům od domu a rozšířil jsem všechny brožury i knihu.
V té době se mnou Bibli nikdo nestudoval. Vlastně jsem nikdy s žádným svědkem Jehovovým nemluvil. Ale nyní jsem měl v ruce adresu nejbližšího sálu Království a jel jsem asi 40 kilometrů do Salemu v Oregonu na shromáždění. Tehdy mi bylo teprve 18 let a právě tam jsem byl označen jako „zástup veliký“.
Na službu jsem nebyl téměř připraven, ale se sborem v Salemu jsem začal kázat. Dostal jsem povzbuzení, abych ve svém svědectví uváděl tři základní věci. Za prvé to, že Jehova je Bůh; za druhé, že Ježíš Kristus je jeho jmenovaný Král, a za třetí to, že jedinou nadějí pro svět je Království. Snažil jsem se o toto poselství dělit u každých dveří.
Se sborem svědků Jehovových v Salemu jsem se scházel dva roky a potom jsem byl 3. dubna 1938 pokřtěn. Svědkové v Salemu měli radost, když viděli, jak bylo pokřtěno několik z nás, kteří jsme patřili k ‚zástupu velikému‘. V únoru 1939 jsem se stal průkopníkem neboli celodobým služebníkem. V prosinci toho roku jsem přijal pozvání, abych se přestěhoval do Arizony, kde bylo více potřeba hlasatelů Království.
Průkopnická služba v Arizoně
Dílo svědků Jehovových v Arizoně bylo nové a v názorech na svědky docházelo k mnoha nedorozuměním. Proto když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, byli jsme velmi pronásledováni. Když jsem například v roce 1942 sloužil v arizonském městě Stafford, hodně se tam zrovna mluvilo o tom, že nás chce lynčovat skupina mormonů. Náhodou jsme já a můj partner v průkopnické službě bydleli blízko domu mormonského biskupa, který si nás vážil a řekl: „Kdyby mormonští misionáři byli tak aktivní jako svědkové, pak by to mormonská církev někam dotáhla.“ V kostele proto prohlásil: „Slyšel jsem, že se zde mluví o lynčování těch chlapců od svědků Jehovových. Já bydlím blízko nich, a pokud k lynčování dojde, objeví se nad plotem puška. Ale nebude mířit proti svědkům Jehovovým. Bude mířit proti těm, kdo by chtěli lynčovat. Jestli tedy chcete lynč, víte, co můžete čekat.“ K lynčování nikdy nedošlo.
Během těch tří let, která jsem strávil v Arizoně, jsme byli několikrát zavřeni a uvrženi do vězení. Jednou mě drželi třicet dní. Abychom se v naší službě takovému nepříjemnému jednání policie bránili, já a moji partneři ve službě jsme zorganizovali takzvanou „létající skupinu“. Svědek, který ji měl na starosti, nám říkal: „Jednáme v souladu s naším označením ‚létající skupina‘. Začínáme v pět nebo v šest hodin ráno, necháváme u každých dveří traktát nebo brožuru a potom uletíme.“ Naše „létající skupina“ pokryla poměrně velkou část státu Arizona. Ale nakonec byla rozpuštěna, protože tento způsob kázání nám nedovoloval pomáhat těm, kdo měli zájem.
Škola Gilead a zvláštní služba
V prosinci 1942 jsem patřil k několika průkopníkům, kteří dostali dopis s pozvánkou do nové misionářské školy, kterou založili svědkové Jehovovi. Škola se nejprve jmenovala Biblická kolej Strážné věže Gilead. Později se jméno změnilo na Biblická škola Strážné věže Gilead. Škola byla umístěna skoro 4 800 kilometrů daleko, blízko města Ithaca v severní části státu New York.
Po krátké návštěvě Oregonu v lednu 1943 několik průkopníků opustilo horkou arizonskou poušť v autobusu společnosti Greyhound. O několik dní později jsme přijeli na místo určení a ocitnuli jsme se v zimě severní části státu New York. Škola byla zahájena 1. února 1943 úvodním proslovem jejího prezidenta Nathana H. Knorra ke sto studentům. Řekl: „Účelem této školy NENÍ vyzbrojit vás, abyste byli ordinovanými Božími služebníky. Božími služebníky již jste a ve službě jste byli činní již léta. . . . Studijní program této školy má výlučný cíl připravit vás, abyste byli schopnějšími služebníky v územích, do nichž jdete.“
Protože jsem měl malé světské vzdělání, cítil jsem zpočátku, že je pro mě škola Gilead náročná. Ale instruktoři měli porozumění a já jsem se ze studia začal velmi radovat. Naše třída graduovala po pěti měsících intenzívního školení. Několik z nás potom bylo posláno do světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu, kde jsme dostali další školení, které nás připravilo na službu krajských dozorců. Nejprve jsem byl přidělen do Severní a Jižní Karolíny.
V těch raných dobách byl krajský dozorce téměř neustále na cestách. S malým sborem jsme zůstávali jeden den, s větším sborem dva dny. Většina sborů byla v té době malá. A tak jsem byl po náročném dni často vzhůru skoro do půlnoci a odpovídal jsem na návštěvách na otázky, a příští den okolo páté už jsem byl na nohou a cestoval do dalšího sboru. V krajské službě jsem byl asi rok a potom jsem nějakou dobu sloužil jako průkopník v Tennessee a New Yorku.
Na Kubu a Portoriko
V květnu 1945 jsem byl spolu s několika dalšími poslán na své první zahraniční působiště, na Kubu. Ten večer, kdy jsme přijeli do Havany, kubánského hlavního města, jsme vyšli do služby s časopisy. V Havaně jsme zůstali tak dlouho, dokud jsme se neusídlili v jednom domě v Santa Clara. Náš měsíční příspěvek tehdy činil dvacet pět amerických dolarů na nezbytnosti včetně jídla a nájmu. Postele a nábytek jsme zhotovili z materiálů, které byly k dispozici, a jako prádelníky nám posloužily bedny od jablek.
Následující rok jsem byl pověřen krajskou službou. V té době byla celá Kuba jeden kraj. Předcházející krajský dozorce měl dlouhé nohy a rád chodil, a proto bratři a sestry museli doslova utíkat, aby mu stačili. Určitě si mysleli, že já budu stejný, a podle toho na mou návštěvu všechno naplánovali. Do služby nechodili jeden den všichni, ale rozdělili se do skupin a ve spolupráci se mnou se střídali. První den mě jedna skupina vzala do vzdáleného obvodu; příští den mě další skupina vzala do podobného obvodu a tak dále. Na konci takové návštěvy jsem byl vyčerpaný, ale měl jsem z toho radost. Rád na ten sbor vzpomínám.
V roce 1950 bylo na Kubě více než 7 000 zvěstovatelů, stejně tolik jako v Mexiku. V červenci toho roku jsem navštívil mezinárodní sjezd Vzrůst teokracie, který se konal na Yankee stadiónu v New Yorku. Potom jsem dostal další misionářské pověření na Portoriku. Mezi novými misionáři ze dvanácté třídy Gileadu byly Estelle a Thelma Weakleyovy, které na Portoriko letěly se mnou.
O osm let později jsme se Estelle a já v Portoriku vzali. Měli jsme jednoduchý obřad při krajském sjezdu v městě Bayamón, na pódiu během přestávky. Před svatbou i po svatbě jsem sloužil v krajské službě. Během více než deseti let, jež jsme s Estelle na Portoriku strávili, jsme viděli veliký vzrůst — z méně než 500 zvěstovatelů na více než 2 000. Mohli jsme pomáhat mnoha lidem k zasvěcení a křtu a byli jsme při tom, když se zakládalo několik nových sborů.
V prosinci 1960 navštívil Portoriko Milton Henschel ze světového ústředí svědků Jehovových v Brooklynu a mluvil s misionáři. Zeptal se, zda by se někdo dal k dispozici pro jiné působiště. Mezi těmi, kdo se nabídli, jsme byli Estelle a já.
Náš domov v Dominikánské republice
Naším novým působištěm byla Dominikánská republika; odjezd byl stanoven na 1. června 1961. Dne 30. května byl zavražděn dominikánský diktátor Rafael Trujillo a lety do země byly zrušeny. Ale brzy byly obnoveny, a my jsme mohli do Dominikánské republiky odletět 1. června tak, jak jsme plánovali.
Když jsme přiletěli, byla země ve stavu zmatku a byla tam poměrně velká vojenská aktivita. Panoval strach z revoluce a vojáci kontrolovali na silnicích každé auto. Zastavili nás na několika kontrolních stanovištích a pokaždé nás prohledávali. Všechno muselo z kufrů ven, dokonce i ty nejmenší předměty. Dominikánská republika nás tedy přivítala tímto způsobem.
Než jsme odjeli do našeho prvního pověření v městě La Romana, bydleli jsme několik týdnů v hlavním městě Santo Domingo. Za Trujillova režimu byla veřejnost informována, že svědkové Jehovovi jsou komunisté a nejhorší lidé. Svědkové proto byli krutě pronásledováni. Ale postupně se nám podařilo předsudky zlomit.
Ve městě La Romana jsme pracovali krátký čas a potom jsme opět začali sloužit v krajské službě. Pak jsme byli v roce 1964 přiděleni jako misionáři do města Santiago. Následující rok propukla v Dominikánské republice revoluce, a země byla opět velmi rozbouřená. Během tohoto konfliktu jsme byli posláni do města San Francisco de Macorís, města známého svými politickými aktivitami. Nicméně jsme kázali svobodně a nikdo nám to nezakazoval. Navzdory politickým nepokojům jsme založili jeden nový sbor. Během následujících let jsme zažili ještě další změny v pověření a nakonec jsme byli přiděleni do našeho současného domova v Santiagu.
Viděli jsme, jak práci v Dominikánské republice Jehova opravdu žehná. Když jsme v roce 1961 přijeli, bylo zde pouze 600 svědků a 20 sborů. Nyní je zde téměř 20 000 zvěstovatelů, kteří kážou dobrou zprávu o Božím Království, a více než 300 sborů. Úžasné jsou vyhlídky na další vzrůst, což dokládá skutečnost, že v roce 1996 navštívilo Slavnost na památku Kristovy smrti 69 908 lidí. To je třiapůlkrát více, než jaký je počet zvěstovatelů.
Nyní mocný národ
Ačkoli se scéna světa neustále mění, biblické poselství, které svědkové Jehovovi kážou, je stejné. (1. Korinťanům 7:31) Jehova je stále Bůh, Kristus je stále Král, a více než kdy jindy je zjevné, že jedinou nadějí pro svět je Království.
Zároveň se mezi Jehovovým lidem odehrála úžasná změna od té doby, co jsem asi před šedesáti roky navštívil shromáždění v Salemu v Oregonu. Zástup veliký se stal skutečně velkým a nyní je v něm více než pět milionů lidí. Je to tak, jak Jehova o svém lidu předpověděl: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ (Izajáš 60:22)
V celodobé službě jsem strávil téměř šedesát let a jsem šťastný, že se mohu stále radovat z kázání a vyučování ve svém misionářském pověření. Je to veliká výsada podílet se na této práci a vidět, jak se „z malého“ stává „mocný národ“.
[Obrázek na straně 21]
S manželkou v Dominikánské republice