Onesiforus — Odvážný utěšitel

„CHOVEJTE v mysli ty, kteří jsou ve vězeňských poutech, jako byste byli spoutáni s nimi, a ty, s nimiž se špatně zachází.“ (Hebrejcům 13:3) Když tato slova apoštol Pavel asi roku 61 n. l. psal, sám už měl za sebou nejedno věznění a do jeho mučednické smrti ho čekala ještě další. (Skutky 16:23, 24; 22:24; 23:35; 24:27; 2. Korinťanům 6:5; 2. Timoteovi 2:9; Filemonovi 1) Stejně jako dnes bylo tedy naléhavé, aby se sbory staraly o své spoluvěřící, kteří procházejí takovými zkouškami víry.

V prvním století žil jeden učedník, který byl k této potřebě velmi vnímavý — Onesiforus. Navštívil Pavla během jeho druhého uvěznění v Římě. Apoštol o něm napsal: ‚Kéž Pán poskytuje milosrdenství Onesiforově domácnosti, protože mi často přinesl občerstvení a nestyděl se za mé řetězy. Naopak, když byl v Římě, pilně mě hledal a našel mě.‘ (2. Timoteovi 1:16, 17) Přemýšleli jste někdy o tom, co těchto několik slov znamená? Když to uděláte, pravděpodobně tím vzroste vaše ocenění pro Onesifora. Zjistíte, že byl odvážným utěšitelem.

Pavlovo druhé uvěznění

Pavel byl po svém prvním uvěznění propuštěn, pak byl však vězněn znovu, ale v odlišných podmínkách. Předtím měli přátelé přístup do jeho najatého domu a on byl přesvědčen, že bude zanedlouho propuštěn. Nyní ho většina lidí opustila a začínala se rýsovat jeho mučednická smrt. (Skutky 28:30; 2. Timoteovi 4:6–8, 16; Filemonovi 22)

Podruhé byl Pavel uvězněn asi v roce 65 n. l. Přibližně o rok dříve — v červenci 64 n. l. — v Římě propukl požár, který způsobil rozsáhlé škody v deseti ze čtrnácti městských obvodů. Podle římského historika Tacita „se nedala zahladit zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. . . . A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení.“

Za takovýchto okolností a s podobnými vyhlídkami byl Pavel opětovně uvězněn. Nepřekvapí tedy, že byl velmi vděčný za to, že ho jeho přítel Onesiforus navštěvoval. Podívejme se však na tutéž situaci z hlediska Onesiforova.

Návštěvy u uvězněného Pavla

Onesiforova rodina žila podle všeho v Efezu. (2. Timoteovi 1:18; 4:19) Není uvedeno, zda Onesiforus přišel do hlavního města říše kvůli nějaké své záležitosti, nebo přímo proto, aby navštívil Pavla. Apoštol nicméně podotkl: ‚Když byl Onesiforus v Římě, často mi přinesl občerstvení.‘ (2. Timoteovi 1:16, 17) Jaký druh občerstvení? Ačkoli Onesiforus Pavlovi možná pomohl i v hmotném ohledu, už samotná jeho přítomnost Pavlovi evidentně dodala sílu a povzbuzení. Některé překlady v těchto verších uvádějí „častokrát potěšil mého ducha“ nebo „častokrát mě utěšil“.

Navštívit křesťanského vězně v Římě nebylo tehdy nijak lehké. Na rozdíl od Pavlova prvního uvěznění římští křesťané tentokrát ztratili s Pavlem spojení. Ve velkoměstě, jako byl Řím, nebylo vůbec lehké najít mezi davy jiných vězňů vězněných pro různé přestupky sotva odlišitelného vězně. Bylo tedy potřeba pilně hledat. Učenec Giovanni Rostagno to popisuje takto: „Mohly nastat rozmanité těžkosti. Při hledání bylo zapotřebí především neobyčejné opatrnosti. Když se někdo tu a tam poptával na fanatického starého vězně zapleteného do mnoha zločinů a chtěl mermomocí zjistit, kde je vězněn, mohlo to vzbudit nežádoucí podezření.“

Spisovatel P. N. Harrison barvitě vylíčil tutéž situaci: „Téměř vidíme, jak se v proudu lidí míhá obličej odhodlaného člověka, a sledujeme, s jakým zápalem se tento cizinec z dalekého egejského pobřeží proplétá spletí neznámých uliček, klepe na mnohé dveře, prošetřuje každý náznak, věda o nebezpečí, které na sebe vzal, přičemž se neodkloní od svého cíle — až ho v nějaké podivné, zapadlé věznici pozdraví známý hlas, za nímž objeví Pavla řetězem připoutaného k římskému vojákovi.“ Jestliže to bylo místo podobné jiným římským žalářům, byla tam pravděpodobně zima, přítmí, špína a dostatek řetězů a všemožného strádání.

Být znám jako přítel takového vězně, jakým byl Pavel, bylo nebezpečné. Ještě nebezpečnější bylo stále ho navštěvovat. Dát na vědomí, že je člověk křesťan, znamenalo riskovat zatčení a mučednickou smrt. Onesiforus se však nespokojil s vykonáním jedné dvou návštěv. Necítil stud ani obavy, a Pavla navštěvoval „často“. Přes všechna nebezpečí Onesiforus Pavlovi odvážně a láskyplně pomáhal, a tak vlastně žil podle významu svého jména, jež znamená „nositel užitku“.

Proč to Onesiforus všechno dělal? Brian Rapske uvedl: „Vězení nebylo jen místem tělesného utrpení, ale také místem hluboké úzkosti — vězně stresovalo. Za takových podmínek byla fyzická přítomnost někoho blízkého a jeho povzbuzující slova pro vězně obrovskou citovou vzpruhou.“ Onesiforus si to očividně uvědomoval a ke svému příteli odvážně lnul. Pavel si takové pomoci jistě velmi vážil.

Co se s Onesiforem stalo?

Ve svém druhém dopise Timoteovi zdravil Pavel Onesiforovu domácnost a řekl o něm: „Kéž Pán dá, aby v ten den našel milosrdenství od Jehovy.“ (2. Timoteovi 1:18; 4:19) Mnoho lidí si myslí, že slova „v ten den“ znamenají v Boží den soudu, a z toho vyvozují, že Onesiforus zemřel. Je-li to tak, pak se možná „Onesiforus naposledy odvážil na místo pro něj nebezpečné, a zaplatil . . . za to svým životem,“ uvažuje P. N. Harrison. Je samozřejmě možné, že Onesiforus tehdy prostě nebyl doma nebo že ho Pavel zahrnul do pozdravů, které poslal celé jeho domácnosti.

Někteří lidé věří, že výraz „kéž Pán dá, aby v ten den našel milosrdenství od Jehovy,“ má zvláštní význam. Považují tato slova za podklad pro přímluvné modlitby za duše zemřelých, které žijí a snad trpí někde v duchovní říši. Taková myšlenka je však v rozporu s biblickou naukou o tom, že mrtví si nejsou ničeho vědomi. (Kazatel 9:5, 10) I když Onesiforus možná zemřel, Pavel žádal prostě o to, aby našel milosrdenství u Boha. „Toto přání jsme oprávněni vyjadřovat ve prospěch všech lidí,“ říká R. F. Horton. „Avšak modlit se za mrtvé a sloužit za ně mše, je myšlenka daleko vzdálená [apoštolovu] myšlení.“

Buďme věrní utěšitelé

Ať už Onesiforus o život při podpoře Pavla skutečně přišel, nebo ne, jistě ho riskoval, když se snažil apoštola najít a navštívit ho ve vězení. A Pavel tolik potřebnou podporu a povzbuzení, jichž se mu od Onesifora dostalo, nepochybně velmi ocenil.

Když spolukřesťané zakoušejí zkoušky, pronásledování nebo věznění, možná je můžeme utěšit a povzbudit. Modleme se tedy v jejich prospěch a s láskou se co nejvíce snažme jim pomoci. (Jan 13:35; 1. Tesaloničanům 5:25) Buďme jako Onesiforus — buďme odvážní utěšitelé.

[Obrázek na straně 31]

Onesiforus odvážně utěšoval uvězněného apoštola Pavla