„Tvá milující laskavost je lepší než život“
Vypráví Calvin H. Holmes
Bylo to v prosinci 1930. Právě jsem podojil krávy, když se táta vrátil domů z návštěvy blízkého souseda. „Wyman mi půjčil tuhle knihu,“ řekl a vytáhl z kapsy modrou publikaci. Jmenovala se Osvobození a vydala ji Watch Tower Bible and Tract Society. Táta, který sotva kdy něco přečetl, ji četl do pozdních nočních hodin.
POZDĚJI si táta půjčil od stejných vydavatelů jiné knihy, které měly názvy jako Světlo a Smíření. Našel matčinu starou Bibli, dlouho do noci zůstával vzhůru a četl si ve světle petrolejky. S tátou se udála velká změna. Tu zimu s námi hodiny mluvil — s maminkou, mými třemi sestrami a mnou —, když jsme se tlačili kolem našich starých kamen, v nichž hořela polena.
Táta řekl, že lidé, kteří ty knihy vydávají, se nazývají badatelé Bible a že podle nich žijeme v „posledních dnech“. (2. Timoteovi 3:1–5) Vysvětloval nám, že země nebude během konce světa zničena, ale že pod Božím Královstvím bude přeměněna v ráj. (2. Petra 3:5–7, 13; Zjevení 21:3, 4) To mě opravdu zaujalo.
Táta se mnou začal mluvit, když jsme spolu pracovali. Vzpomínám si, jak jsme loupali kukuřici, když mi vysvětloval, že Boží jméno je Jehova. (Žalm 83:18) A tak jsem se na jaře roku 1931, kdy mi bylo pouhých čtrnáct let, postavil na stranu Jehovy a jeho Království. Ve starém jablečném sadu za domem jsem se pomodlil k Jehovovi a slavnostně mu slíbil, že mu budu sloužit navždy. Na mé srdce působila milující laskavost našeho skvělého Boha. (Žalm 63:3)
Žili jsme na farmě asi 30 kilometrů od města St. Joseph ve státě Missouri v USA, ani ne 65 kilometrů od města Kansas. Táta se narodil ve srubu, který na farmě postavil můj pradědeček začátkem 19. století.
Školení pro službu
V létě 1931 naše rodina vyslechla v rozhlase veřejnou přednášku „Království — naděje světa“, kterou na sjezdu v Columbu v Ohiu přednesl Joseph Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Society. Zapůsobila na mé srdce a s tátou jsem mezi našimi známými nadšeně rozšiřoval brožuru, která tuto důležitou veřejnou přednášku obsahovala.
Na jaře 1932 jsem navštívil své první shromáždění svědků Jehovových. Náš soused pozval mě a tátu, abychom si v St. Joseph poslechli přednášku George Drapera, cestujícího dozorce svědků Jehovových. Když jsme tam přišli, shromáždění bylo ve své polovině. Našel jsem si místo za statnými, širokými zády J. D. Dreyera, který měl hrát důležitou úlohu v mém životě.
V září 1933 jsem s tátou navštívil sjezd v Kansasu, kde jsem se poprvé účastnil veřejné kazatelské služby. Táta mi dal tři brožury a vysvětlil mi, že mám říkat: „Jsem svědek Jehovův a kážu dobrou zprávu o Božím Království. Nepochybně jste v rádiu slyšeli soudce Rutherforda. Jeho proslovy jsou vysílány každý týden na více než 300 stanicích.“ Pak jsem nabídl brožuru. Ten večer, když jsem na farmě dojil krávy, jsem si říkal, že to byl nejbáječnější den mého života.
Zanedlouho nastala zima a nemohli jsme tolik cestovat. Navštívili nás však bratr Dreyer a jeho manželka a ptali se mě, zda bych k nim chtěl v sobotu večer zajít a přespat u nich. Těch deset kilometrů, které jsem k nim musel ujít, se skutečně vyplatilo, protože jsem s nimi mohl nazítří jít do služby a navštívit studium Strážné věže v St. Joseph. Od té doby jsem nedělní službu vynechal zřídka. Školení a rady od bratra Dreyera byly neocenitelné.
Druhého září 1935 jsem byl konečně způsobilý symbolizovat své zasvěcení se Jehovovi křtem ve vodě na sjezdu v Kansasu.
Počátek celoživotní dráhy
Počátkem roku 1936 jsem se přihlásil jako průkopník neboli celodobý kazatel a byl jsem zapsán do seznamu těch, kdo hledají partnera do průkopnické služby. Krátce nato jsem dostal dopis od Edwarda Steada z města Arvada ve Wyomingu. Psal mi, že je odkázán na invalidní vozík a potřebuje pomoc v průkopnické službě. Okamžitě jsem přijal jeho nabídku a 18. dubna 1936 jsem byl jmenován průkopníkem.
Než jsem odešel k bratru Steadovi, maminka se mnou o samotě mluvila. „Synu, víš jistě, že chceš dělat právě tohle?“ ptala se mě.
„Život by jinak ani neměl cenu,“ odpověděl jsem. Dospěl jsem k přesvědčení, že Jehovova milující laskavost je důležitější než cokoli jiného.
Průkopnická služba s Tedem, tak jsme bratru Steadovi říkali, byla vynikajícím školením. Byl velmi horlivý a poselství o Království předkládal poutavě. Mohl však jen psát a mluvit; všechny jeho klouby byly postiženy revmatoidní artritidou. Vstával jsem brzo ráno, myl a holil jsem ho, připravoval snídani a krmil ho. Pak jsem ho oblékl a připravil do služby. To léto jsme průkopničili ve Wyomingu a Montaně. Tábořili jsme venku. Ted spal ve zvláštní kabině postavené na jeho dodávce a já spal na zemi. Později toho roku jsem se přestěhoval na jih do Tennessee, Arkansasu a Mississippi, kde jsem také průkopničil.
V září 1937 jsem navštívil svůj první velký sjezd v Columbu v Ohiu. Tam byla učiněna opatření pro podporu kazatelského díla — používání gramofonů. Každému jednotlivému použití gramofonu jsme říkali nastavení. Jeden měsíc jsem měl více než 500 nastavení, a gramofon si vyslechlo přes 800 lidí. Vydával jsem svědectví v mnoha městech na východě Tennessee, ve Virginii a v Západní Virginii a pak jsem byl pozván, abych sloužil jako zvláštní průkopník v novém postavení a spolupracoval se zónovým služebníkem, jak se tehdy říkalo cestujícím dozorcům.
Navštěvoval jsem sbory a osamocené skupiny v Západní Virginii, na každém místě jsem trávil dva až čtyři týdny a vedl bratry v kazatelské službě. Pak jsem byl v lednu 1941 jmenován zónovým služebníkem. Tehdy už má maminka a mé tři sestry — Clara, Lois a Ruth — stály na straně Království. To léto tedy celá naše rodina společně navštívila velký sjezd v St. Louis.
Krátce po sjezdu byli zónoví služebníci informováni, že zónová služba bude koncem listopadu 1941 ukončena. Příští měsíc Spojené státy vstoupily do 2. světové války. Byl jsem jmenován zvláštním průkopníkem, což vyžadovalo, abych každý měsíc strávil ve službě 175 hodin.
Zvláštní služební výsady
V červenci 1942 jsem dostal dopis, v němž jsem byl tázán, zda bych chtěl sloužit v zahraničí. Když jsem odpověděl kladně, byl jsem pozván do betelu, světového ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. Kvůli zvláštnímu školení tam tehdy bylo pozváno asi dvacet svobodných bratrů.
Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, vysvětlil, že kazatelská činnost poklesla a že budeme vyškoleni k tomu, abychom duchovně posilovali sbory. „Nechceme vědět jen to, co je ve sborech špatného,“ řekl, „ale také to, co jste s tím už udělali.“
Když jsme byli v betelu, Fred Franz, který roku 1977 nastoupil jako prezident po bratru Knorrovi, měl přednášku, v níž řekl: „Druhá světová válka skončí a začne velké kazatelské dílo. Do Jehovovy organizace budou nepochybně shromážděny ještě miliony lidí!“ Tato přednáška naprosto změnila mé smýšlení. Když se rozdělovaly úkoly, dověděl jsem se, že bych měl navštěvovat všechny sbory ve státech Tennessee a Kentucky. Byli jsme nazváni služebníky bratří, což je termín, který se později změnil na krajské dozorce.
Prvního října 1942, tehdy mi bylo jen pětadvacet let, jsem začal sloužit sborům. Jediným způsobem, jak tehdy bylo možné se dostat k některým sborům, bylo pěšky nebo na koni. Někdy jsem spal v jedné místnosti s rodinou, která mě ubytovala.
Když jsem v červenci 1943 sloužil ve sboru Greeneville v Tennessee, dostal jsem pozvání do druhé třídy biblické školy Strážné věže Gilead. V Gileadu jsem poznal, co to skutečně znamená ‚věnovat věcem, které jsme slyšeli, více než obvyklou pozornost‘ a mít ‚vždy hojnost práce v Pánově díle‘. (Hebrejcům 2:1; 1. Korinťanům 15:58) Těch pět měsíců školy rychle uběhlo a 31. ledna 1944 se konala graduace.
Nejprve Kanada, pak Belgie
Hodně bratrů poslali do Kanady, kde nedávno skončil zákaz činnosti svědků Jehovových. Byla mi přidělena služba cestujícího dozorce, což vyžadovalo, abych překonával velké vzdálenosti mezi některými sbory. Díky svým cestám jsem slyšel pěkné zážitky z toho, jak v době zákazu v Kanadě kazatelská činnost probíhala. (Skutky 5:29) Hodně bratrů mluvilo o takzvané bleskové akci, při níž za jednu noc rozšířili prakticky do každého domu v Kanadě jednu brožuru. V květnu 1945 jsme se dověděli radostnou zprávu, že válka v Evropě skončila.
Bylo léto 1945 a já sloužil sboru v městečku Osage v Saskatchewanu, když jsem dostal od bratra Knorra dopis, kde bylo řečeno: „Nabízím ti velkou výsadu sloužit v Belgii. . . . V té zemi je ještě mnoho práce. Je rozervaná válkou, naši bratři potřebují pomoc a zdá se rozumné poslat jim někoho z Ameriky, aby jim vhodně pomohl a poskytl jim potřebnou útěchu.“ Okamžitě jsem odpověděl, že toto pověření přijímám.
V listopadu 1945 jsem v brooklynském betelu studoval s Charlesem Eicherem, postarším Alsasanem, francouzštinu. Také jsem absolvoval rychlokurz práce v odbočce. Než jsem odjel do Evropy, krátce jsem navštívil rodinu a přátele v St. Joseph v Missouri.
Jedenáctého prosince jsem lodí Queen Elizabeth odjel z New Yorku a o čtyři dny později jsem dorazil do Southamptonu v Anglii. Měsíc jsem pobyl v britské odbočce, kde jsem dostal další školení. Pak jsem 15. ledna 1946 cestoval přes La Manche a vystoupil na břeh v belgickém Ostende. Odtamtud jsem jel vlakem do Bruselu, kde mě na nádraží čekala celá rodina betel.
Intenzívní činnost po válce
Mým úkolem bylo, abych dohlížel na dílo Království v Belgii, ale neuměl jsem ani mluvit tamním jazykem. Avšak už za šest měsíců jsem uměl francouzsky natolik, abych si jakž takž vystačil. Bylo výsadou sloužit s lidmi, kteří riskovali své životy tím, že během pěti let nacistické okupace nepřestali kázat. Někteří z nich byli nedlouho předtím propuštěni z koncentračních táborů.
Bratři se horlivě snažili zorganizovat dílo a nasytit ty, kdo hladověli po biblické pravdě. Byla tedy učiněna opatření pro to, aby se mohly konat sjezdy a aby cestující dozorci mohli navštěvovat sbory. Také nás povzbudily návštěvy Nathana Knorra, Miltona Henschela, Freda Franze, Granta Suitera a Johna Bootha — všichni byli představiteli brooklynského ústředí. V té době jsem sloužil jako krajský dozorce, oblastní dozorce a dozorce odbočky. Šestého prosince 1952, po téměř sedmi letech služby v Belgii, jsem si vzal Emilii Vanopslaughovou, která také pracovala v belgické odbočce.
O několik měsíců později, 11. dubna 1953, jsem byl předvolán na policejní stanici, kde mě informovali, že svou přítomností ohrožuji obranyschopnost Belgie. Odjel jsem do Lucemburska, kde jsem čekal na výsledek svého odvolání, které se projednávalo před státní radou.
V únoru 1954 belgická státní rada potvrdila výnos, že má přítomnost ohrožuje zemi. Důkazem bylo to, že od mého příjezdu do Belgie značně vzrostl počet svědků Jehovových — z 804 v roce 1946 na 3 304 v roce 1953 —, což ve svém důsledku ohrožovalo obranyschopnost Belgie, protože mladí svědkové se pevně zastávali křesťanské neutrality. Bratři tedy mě a Emilii přidělili do Švýcarska, kde jsme začali sloužit v jednom kraji ve francouzsky mluvící části země.
V roce 1959 byla v South Lansingu ve státě New York založena škola služby Království, která měla poskytnout další školení křesťanským starším. Byl jsem tam pozván a vyškolen k tomu, abych v této škole vyučoval v Evropě. Když jsem byl ve Spojených státech, navštívil jsem svou rodinu v St. Joseph v Missouri. Tehdy jsem viděl svou drahou maminku naposledy. Zemřela v lednu 1962; táta zesnul v červnu 1955.
Škola služby Království se konala v Paříži ve Francii. Začala v březnu 1961 a Emilie mě tam doprovázela. Školu navštěvovali oblastní dozorci, krajští dozorci, sboroví dozorci a zvláštní průkopníci z Francie, Belgie a Švýcarska. Během příštích čtrnácti měsíců jsem vedl dvanáct tříd, jejichž školení trvalo vždy čtyři týdny. Pak jsme se v dubnu 1962 dověděli, že je Emilie těhotná.
Zvykáme si na nové okolnosti
Vrátili jsme se do Ženevy, protože ve Švýcarsku jsme měli povolen trvalý pobyt. Nebylo však snadné najít bydlení, protože byl vážný nedostatek bytů. Ani zaměstnání se nehledalo snadno. Nakonec jsem dostal práci ve velkém obchodním domě v centru Ženevy.
Šestadvacet let jsem strávil v celodobé službě, takže naše změněné okolnosti vyžadovaly přizpůsobení se. Během těch dvaadvaceti let, kdy jsem pracoval v obchodním domě a pomáhal s výchovou našich dvou dcer, Lois a Eunice, jsme jako rodina vždy dávali zájmy Království na první místo. (Matouš 6:33) Když jsem v roce 1985 odešel ze své světské práce, začal jsem sloužit jako zástupce krajského dozorce.
Emiliino zdraví není moc dobré, ale ve službě dělá, co může. Lois sloužila jako průkopnice asi deset let. Velmi nás duchovně posílilo, když jsme v létě 1993 s Lois navštívili nádherný mezinárodní sjezd v Moskvě. Krátce nato, na dovolené v Senegalu v Africe, Lois přišla o život, když plavala v moři. Jel jsem do Senegalu, abych se postaral o její pohřeb. Láska a laskavost tamních afrických bratrů a misionářů mi byla velkou útěchou. Velmi se těším, až bude Lois vzkříšena. (Jan 5:28, 29)
Jsem vděčný za to, že už přes čtyři desetiletí mě má manželka věrně podporuje a je mi milující partnerkou. Jehovova milující laskavost mi přinášela radost a — navzdory zármutku a potížím — dala mému životu smysl. Z hloubi srdce Jehovovi říkám slovy žalmisty: „Protože tvá milující laskavost je lepší než život, mé vlastní rty ti budou dobrořečit.“ (Žalm 63:3)
[Obrázek na straně 26]
Zaváděli jsme službu s gramofony
[Obrázek na straně 26]
Moji rodiče v roce 1936
[Obrázek na straně 26]
Vydávání svědectví na ulici v Belgii v roce 1948