Radost a duchovní požehnání i při malomocenství

VYPRÁVÍ ISAIAH ADAGBONA

Vyrostl jsem v Akure v Nigérii. Naše rodina pěstovala jamy, banány, maniok a kakaovníky. Otec nechtěl, abych chodil do školy. Řekl mi: „Jsi zemědělec. Nikdo na tobě nebude nikdy chtít, abys četl jamy.“

ALE já jsem se přesto chtěl naučit číst. Po večerech jsem stával u okna jednoho domu a poslouchal jsem, jak tam soukromý učitel učí několik dětí. To bylo v roce 1940, kdy mi bylo asi 12 let. Když mne někdy otec těch dětí uviděl, křičel na mne a odháněl mě. Ale já jsem tam chodil dál. Někdy učitel nepřišel, a já jsem vklouzl dovnitř a prohlížel jsem si s dětmi jejich knížky. Někdy mi dovolily, abych si od nich knížky půjčil. Tak jsem se naučil číst.

Připojuji se k Božímu lidu

Časem jsem dostal Bibli a pravidelně jsem ji četl před spaním. Jednou večer jsem si četl 10. kapitolu Matouše, která ukazuje, že lidé budou nenávidět a pronásledovat Ježíšovy učedníky.

Vzpomněl jsem si, že kdysi přišli k našemu domu svědkové Jehovovi a byli hrubě odmítnuti. Napadlo mě, že by to mohli být lidé, o kterých mluvil Ježíš. Když svědkové přišli podruhé, přijal jsem od nich časopis. Začal jsem se s nimi stýkat, a stal jsem se proto terčem posměchu. Ale čím více se mne lidé snažili odradit, tím více jsem byl přesvědčen, že jsem našel pravé náboženství, a měl jsem velkou radost.

Opravdu na mne zapůsobilo, že na rozdíl od jiných náboženských skupin v našem okolí svědkové Jehovovi nesměšovali svůj způsob uctívání se zvyky a tradicemi místního pohanského náboženství. Jako například naše rodina — ta sice chodila do anglikánského kostela, ale otec stále opatroval oltář jorubského boha Oguna.

Když otec zemřel, předpokládalo se, že oltář zdědím já. Nechtěl jsem ho, protože jsem věděl, že Bible modlářství odsuzuje. S Jehovovou pomocí jsem dělal duchovní pokroky a v prosinci 1954 jsem byl pokřtěn.

Postižen malomocenstvím

O něco dříve v tom roce jsem si povšiml, že mi otékají nohy a že v nich ztrácím cit. Když jsem si stoupl na horké uhlíky, necítil jsem žádnou bolest. Za nějaký čas se mi na čele a na rtech objevily zarudlé skvrny. Nevěděl jsem, co to je, a nenapadlo to ani nikoho v naší rodině. Mysleli jsme si, že to je ekzém. Hledal jsem nějaké léčení, a tak jsem šel ke dvanácti bylinkářům. Nakonec nám jeden z nich řekl, že mám malomocenství.

Byla to pro mne hrozná rána! Byl jsem rozrušen a špatně jsem spal. Zdály se mi hrozné sny. Ale znal jsem biblickou pravdu a spolehl jsem se na Jehovu a to mi pomohlo, takže jsem se do budoucnosti začal dívat s důvěrou.

Lidé mé matce řekli, že kdybych šel k věštci a přinesl oběť, ulevilo by se mi. To jsem odmítl, protože jsem věděl, že něco takového by se Jehovovi nelíbilo. Všem bylo jasné, že jsem s konečnou platností rozhodnut nic takového neudělat, a proto mojí matce její přátelé poradili, aby vzala ořech kola a dotkla se jím mého čela. Pak by mohla ořech přinést věštci a ten by ho za mne obětoval. Nechtěl jsem s tím mít nic společného a matce jsem to řekl. Nakonec od toho upustila a přestala mě zatahovat do pohanského náboženství.

Do nemocnice jsem se dostal v době, kdy už jsem měl malomocenství v pokročilém stadiu. Skvrny jsem měl po celém těle. V nemocnici jsem bral léky a kůže opět získala normální vzhled.

Považovali mě za mrtvého

Mé problémy tím však zdaleka neskončily. Do dolní části pravé nohy jsem dostal těžkou infekci a v roce 1962 mi ji museli amputovat. Po operaci nastaly další zdravotní komplikace. Lékaři nečekali, že zůstanu naživu. Přišel ke mně kněz, bílý misionář, a chtěl mi udělit poslední pomazání. Byl jsem tak slabý, že jsem nemohl mluvit, ale ošetřovatelka mu vysvětlila, že jsem svědek Jehovův.

Kněz mi řekl: „Chceš přestoupit a stát se katolíkem, aby ses dostal do nebe?“ V duchu jsem se rozesmál. Modlil jsem se k Jehovovi, abych měl sílu mu odpovědět. Vynaložil jsem velké úsilí a podařilo se mi říci: „Ne!“ Kněz se obrátil a odešel.

Můj stav se zhoršil natolik, že si nemocniční personál myslel, že jsem zemřel. Obličej mi přikryli prostěradlem. Do márnice mě však neodnesli, protože lékař nebo ošetřovatelka museli nejdříve úředně potvrdit, že jsem zemřel. Žádný lékař právě neměl službu a všechny ošetřovatelky odešly na večírek. A tak mne nechali v nemocničním pokoji přes noc. Když lékař druhý den ráno obcházel pacienty, k mé posteli nikdo nepřišel, protože jsem byl stále zakrytý a považovali mne za mrtvého. Konečně si někdo všiml, že se ta „mrtvola“ pod prostěradlem hýbe!

Ano, dostal jsem se z toho a v prosinci 1963 mne přemístili do osady pro malomocné, jež patří k nemocnici pro malomocné v Abeokutě v jihozápadní Nigérii. Zde žiji až dodnes.

Mé kázání se setkává s odporem

Když jsem do této osady přišel, bylo zde asi 400 malomocných a jediným svědkem Jehovovým jsem byl já. Napsal jsem Společnosti a odpověď přišla obratem, když sbor v Akomoje dostal pokyn, abych byl navštíven. Nikdy jsem tedy kontakt s bratry neztratil.

Jakmile jsem se dostal do osady, začal jsem tam kázat. Místního pastora to nijak nepotěšilo, a proto o mně dal zprávu sociálnímu pracovníkovi, který měl tábor na starosti. Sociální pracovník byl starší muž, který přišel z Německa. Řekl mi, že nemám žádné oprávnění učit o Bibli, protože k tomu nemám žádné školy ani žádné osvědčení; nemám prý žádnou kvalifikaci a učil bych lidi nesprávně. Kdybych prý trval na tom, že to budu dělat dál, mohl bych být z osady vykázán a bylo by mi odepřeno lékařské ošetření. Neměl jsem možnost tomuto muži odpovědět, protože mne vůbec nepustil ke slovu.

Potom vydal pokyn, že se mnou nikdo nesmí studovat Bibli. Tak se stalo, že lidé, kteří předtím projevovali zájem, ke mně přestali chodit.

Předložil jsem to Jehovovi v modlitbě a prosil jsem ho o moudrost a o vedení. Příští neděli jsem šel do baptistického kostela, který byl v osadě, ale obřadů jsem se tam nezúčastnil. Bohoslužba měla přestávku a tehdy mohli přítomní klást otázky. Zvedl jsem ruku a zeptal jsem se: „Jestliže jdou všichni dobří lidé do nebe a všichni zlí lidé jdou někam jinam, proč je tedy u Izajáše 45:18 řečeno, že Bůh utvořil zemi, aby byla obývána?“

Mezi shromážděnými lidmi nastal značný šum. Nakonec misionář, který byl pastorem, řekl, že Boží cesty jsou pro nás nevyzpytatelné. A tak jsem na svou otázku dal sám odpověď tím, že jsem přečetl texty, které ukazují, že těch, kdo půjdou do nebe, bude 144 000, že ničemní lidé zahynou a spravedliví lidé že budou navždy žít na zemi. (Žalm 37:10, 11; Zjevení 14:1, 4)

Všichni tleskali, protože se jim odpověď líbila. Pastor potom řekl: „Zatleskejte podruhé, protože tenhle člověk skutečně Bibli zná.“ Po bohoslužbě ke mně někteří lidé přišli a říkali mi: „Ty toho víš víc než pastor!“

Nátlak, abych byl vykázán, pokračuje

Pronásledování se tím zmírnilo a lidé se mnou zase začali Bibli studovat. Někteří lidé však projevovali odpor dále a naléhali na sociálního pracovníka, aby se mne zbavil. Asi za měsíc po té bohoslužbě si mě zavolal a řekl: „Jak to, že kážeš dál? V mé zemi lidé nemají svědky Jehovovy rádi a tady v osadě je to stejné. Proč mi děláš těžkosti? Cožpak nevíš, že tě odtud mohu vykázat?“

Odpověděl jsem: „Papa, vážím si vás a mám k tomu tři důvody. Zaprvé proto, že jste starší než já, a Bible říká, že šedin si máme vážit. Druhý důvod, proč si vás vážím, je ten, že jste opustil svou zemi, abyste nám zde pomáhal. A třetí důvod je ten, že jste laskavý a šlechetný a pomáháte lidem, kteří jsou v tísni. Ale jakým právem si myslíte, že mne můžete vykázat? Prezident naší země svědky Jehovovy ze země nevykazuje. Nevykazuje nás ani tradiční vládce této oblasti. A i kdybyste mě z tohoto tábora vyhnal, Jehova se o mne přesto postará.“

Tak otevřeně jsem s ním ještě nikdy nemluvil, a viděl jsem, že to na něho zapůsobilo. Beze slova odešel. Když si později na mne někdo stěžoval, znechuceně odpověděl: „Já s tím nechci nic mít. Když vám jeho kázání vadí, promluvte si s ním o tom sami.“

Výuka čtení a psaní

Mému kázání se stále ještě stavěli na odpor lidé, kteří v táboře chodili do baptistického kostela. Potom jsem dostal nápad. Zašel jsem k sociálnímu pracovníkovi s otázkou, zda bych mohl založit třídu, kde by se lidé učili číst a psát. Zeptal se mne, jaký bych za to chtěl plat, a já jsem mu řekl, že bych vyučoval zdarma.

Postarali se o to, abychom měli třídu, tabuli a křídu, a začal jsem některé obyvatele učit číst. Měli jsme vyučování každý den: Nejdříve jsem je 30 minut učil číst a pak jsem jim vyprávěl a vysvětloval některý biblický příběh. Potom jsme si ten příběh přečetli z Bible.

Mezi žáky byla jedna žena, která se jmenovala Nimota. O duchovní věci měla hluboký zájem a jak v kostele, tak v mešitě se vyptávala na náboženské otázky. Nikde jí na její otázky neodpověděli, a proto se přišla zeptat mne. Nakonec zasvětila svůj život Jehovovi a dala se pokřtít. V roce 1966 jsme se vzali.

V této třídě se naučila číst a psát většina členů našeho dnešního sboru. Já sám jsem nebyl tak moudrý, abych navrhl, že by se mohlo zavést takové vyučování. V té věci bylo patrné Jehovovo požehnání. Potom už se nikdo nepokoušel mi bránit v kázání.

Sál Království v táboře

V době, kdy jsme se s Nimotou vzali, zde už probíhalo pravidelné studium Strážné věže a účastnili jsme se ho čtyři. Asi rok jsme se scházeli v místnosti, kde byly malomocným omývány rány. Sociální pracovník se mezitím stal mým přítelem a jednou mi řekl: „Není dobré, že uctíváte svého Boha v ošetřovně.“

Řekl mi, že bychom se mohli scházet v prázdné tesařské kůlně. Během doby jsme kůlnu přeměnili v sál Království. V roce 1992 jsme jej s pomocí bratrů z města dokončili. Jak vidíte na obrázku na straně 24, náš sál je důkladná stavba, má betonovou podlahu a pevnou střechu.

Kážeme malomocným

Celých 33 let je mým obvodem osada malomocných. Jaké to je kázat malomocným? U nás v Africe většina lidí věří, že všechno pochází od Boha. Když je tedy postihne malomocenství, domnívají se, že za to nějak může Bůh. Někteří jsou svým stavem hluboce sklíčeni. Jiní rozhořčeně říkají: „O Bohu, který je laskavý a milosrdný, s námi vůbec nemluvte. Kdyby to byla pravda, tahle nemoc by zmizela!“ A tak jim přečteme a rozebereme s nimi text u Jakuba 1:13, který říká, že ‚zlými věcmi Bůh nikoho nezkouší‘. Potom vysvětlíme, proč Jehova dovoluje, aby lidi trpěli různými nemocemi, a poukážeme na jeho slib, že na zemi vytvoří ráj, v němž nikdo nebude nemocný. (Izajáš 33:24)

Již mnoho lidí reagovalo na dobrou zprávu příznivě. Od té doby, kdy jsem přišel do tábora, mne Jehova použil k tomu, abych pomohl k zasvěcení Bohu a ke křtu více než 30 osobám — všichni to byli malomocní. Mnozí byli vyléčeni a vrátili se domů, a několik jich zemřelo. Dnes zde máme 18 zvěstovatelů a na shromáždění se pravidelně schází asi 25 osob. Dva z nás slouží jako starší, máme jednoho služebního pomocníka a jednoho pravidelného průkopníka. Jsem opravdu šťastný, když vidím, že dnes tolik lidí v tomto táboře věrně slouží Jehovovi. Když jsem sem přišel, obával jsem se, že tu budu sám, ale Jehova mi podivuhodným způsobem požehnal.

Radost ze služby bratrům

Léky proti malomocenství jsem bral od roku 1960 a asi před pěti lety jsem s léčbou skončil. Nyní jsem již zcela vyléčen, stejně jako ostatní ve sboru. Malomocenství však zanechalo své následky — přišel jsem o dolní část nohy a nemohu narovnat ruce —, ale nemoc pominula.

Teď jsem zdravý, a mnozí lidé se mě proto ptají, proč z tábora neodejdu zpátky domů. Je několik důvodů, proč zde zůstávám, ale hlavní z nich je ten, že chci dál pomáhat svým bratrům, kteří tu jsou. Radost z toho, že se mohu starat o Jehovovy ovce, převyšuje všechno, co by mi mohla dát má rodina, kdybych se k ní vrátil.

Jsem nesmírně vděčný za to, že jsem poznal Jehovu před tím, než jsem se dozvěděl, že mám malomocenství. Jinak bych byl možná spáchal sebevraždu. Během těch let jsem měl mnoho těžkostí a problémů, ale co mě pomáhalo, abych neochabl, nebyly léky — byl to Jehova. Když uvažuji o minulosti, mám radost; a když myslím na budoucnost pod Božím Královstvím, mám radost ještě větší.

[Rámeček na straně 25]

ZÁKLADNÍ INFORMACE O MALOMOCENSTVÍ

Co to je?

Jako malomocenství je dnes označována nemoc vyvolávaná bacilem, kterého v roce 1873 identifikoval Armauer Hansen. Na znamení úcty k jeho práci lékaři označují malomocenství také jako Hansenovu chorobu.

Tento bacil poškozuje nervy, kosti, oči a některé orgány. Dochází ke ztrátě citlivosti, a to často v rukách a v nohách. Pokud choroba není pod kontrolou, může způsobit těžké znetvoření obličeje a končetin. Zřídka vede ke smrti.

Existuje nějaké léčení?

Lidé s mírnou formou malomocenství se uzdraví bez léčení. Ve vážnějších případech může dojít k uzdravení pomocí léků.

První lék proti malomocenství byl zaveden do praxe v padesátých letech našeho století, působil však pomalu a postupně ztrácel na účinnosti, protože se bacil na něj stal rezistentním. Byla vynalezena nová léčiva a od začátku osmdesátých let byla po celém světě zavedena standardní léčba pomocí kombinované terapie (MDT, Multi-Drug Therapy). Při této léčbě se používá kombinace tří léčiv — jsou to dapson, rifampicin a clofazimin. MDT sice zabíjí bacily, ale neodstraní poškození, k němuž již došlo.

MDT je při léčení této choroby velmi účinná. Počet osob postižených malomocenstvím se proto prudce snížil ze 12 milionů v roce 1985 asi na 1,3 milionu v polovině roku 1996.

Do jaké míry je nakažlivé?

Malomocenství není příliš nakažlivé. Většina lidí má natolik silný imunitní systém, že mu dokáže čelit. Jestliže k nákaze přece jen dojde, stane se to obvykle v případech, kdy někdo žije dlouhodobě v blízkém kontaktu s nakaženou osobou.

Lékaři s jistotou nevědí, jakou cestou se bacil do těla dostává, ale domnívají se, že se to děje kůží nebo nosem.

Vyhlídky do budoucnosti

Existuje plán, podle kterého má být malomocenství „jakožto zdravotnický problém odstraněno“ do roku 2000. To znamená, že počet případů malomocenství v jakékoli společnosti nepřesáhne poměr 1 malomocný na 10 000 osob. Pod vládou Božího království bude odstraněno úplně. (Izajáš 33:24)

Prameny:

Světová zdravotnická organizace; International Federation of Anti-Leprosy Associations; a Manson’s Tropical Diseases, vydání 1996.

[Rámeček na straně 27]

JE DNEŠNÍ MALOMOCENSTVÍ STEJNÉ JAKO V BIBLICKÝCH DOBÁCH?

Lékařské učebnice dnes definují malomocenství přesnými termíny; vědecký název mikroba, který ho vyvolává, je Mycobacterium leprae. Bible ovšem není lékařská učebnice. Hebrejské slovo i řecké slovo, jež jsou v mnoha překladech Bible přeložena výrazem „malomocenství“, mají daleko širší význam. Malomocenství, o němž se zmiňuje Bible, například vyvolávalo viditelné projevy nejen u lidí, ale také na oděvu nebo na domech, což bacil známý dnes nepůsobí. (3. Mojžíšova 13:2, 47; 14:34)

Také projevy, které se v dnešní době považují za příznaky malomocenství, neodpovídají přesně popisu malomocenství v biblických dobách. Někteří znalci se domnívají, že se to dá vysvětlit tím, že se povaha nemocí během doby mění. Jiní zastávají názor, že výrazem malomocenství, který se uvádí v Bibli, je označena celá řada nemocí, a choroba způsobená mikroorganismem M. leprae mezi nimi být může, ale nemusí.

V díle Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nového zákona) se uvádí, že jak řecké slovo, tak i hebrejské slovo, jež se obvykle překládají výrazem ‚malomocenství‘, „se vztahují na tutéž nemoc nebo skupinu nemocí . . . Otázka, zda jde o stejné onemocnění, jež se dnes označuje jako malomocenství, může být předmětem diskuse. Ovšem naše hodnocení zpráv o tom, že [Ježíš a jeho učedníci] uzdravovali [malomocné], není závislé na přesné lékařské identifikaci této nemoci.“

[Obrázek na straně 24]

Sbor před sálem Království v táboře malomocných

[Obrázek na straně 26]

Isaiah Adagbona a jeho manželka Nimota