V osmdesáti letech na nové působiště
Vypráví Gwendoline Matthewsová
Když mi bylo 80 let, rozhodli jsme se — totiž můj manžel a já —, že sbalíme všechny své věci, naložíme je do najatého stěhovacího vozu a odstěhujeme se z Anglie do Španělska. Španělsky jsme nemluvili, a přitom jsme se chystali do jihozápadního Španělska, daleko od míst, která vyhledávají turisté mluvící anglicky. Většina našich přátel to považovala za nerozumné, ale já jsem optimisticky myslela na to, že když Abraham odešel z Uru, bylo mu 75 let.
DO ŠPANĚLSKA jsme se přistěhovali v dubnu roku 1992, a ukázalo se, že léta, která jsme tam od té doby strávili, patří k nejbohatším v našem životě. Ale než vám vysvětlím, proč jsme se tam odstěhovali, ráda bych vám vyprávěla, jak nám celá naše předcházející životní dráha v Jehovově službě napomohla k tomuto velkému rozhodnutí.
Biblická pravda mění náš život
Vyrostla jsem ve zbožné rodině v Anglii, v jihozápadním Londýně. Maminka stále hledala něco, co by ji duchovně uspokojilo, a proto chodila na různá místa, kde se konaly bohoslužby, a moji sestru a mne vodila s sebou. Tatínek s námi nechodil, protože byl dlouhodobě nemocný, měl totiž tuberkulózu. Byl však horlivým čtenářem Bible a podtrhával si v ní všechno, co na něho zapůsobilo. Tuto opotřebovanou Bibli, která pro něho tolik znamenala, mám až dosud mezi věcmi, které pro mě mají největší cenu.
V roce 1925, když mi bylo 14 let, jsme pod dveřmi našli traktát, který obsahoval pozvání na veřejnou přednášku pořádanou v budově radnice ve West Hamu. Maminka a jedna naše sousedka se rozhodly, že na tu přednášku půjdou, a má sestra a já jsme šly s nimi. Ta přednáška, která se jmenovala „Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou“, zasela do maminčina srdce semena biblické pravdy.
Za několik měsíců tatínek ve svých 38 letech zemřel. Jeho smrt pro nás byla hroznou ránou — byly jsme zdrcené a opuštěné. V místním kostele anglikánské církve se konala vzpomínková bohoslužba, při níž kněz prohlásil, že tatínkova duše je v nebi, a to maminkou otřáslo. Z Bible věděla, že mrtví spí v hrobě, a pevně věřila, že tatínek bude jednoho dne vzkříšen k věčnému životu na zemi. (Žalm 37:9–11, 29; 146:3, 4; Kazatel 9:5; Skutky 24:15; Zjevení 21:3, 4) Byla přesvědčena, že musí chodit do společnosti lidí, kteří vyučují Boží slovo, a proto se rozhodla, že se bude více stýkat s badateli Bible — to bylo tehdejší označení svědků Jehovových.
Peníze na dopravu jsme neměly, a proto jsme každý týden chodily na shromáždění svědků Jehovových pěšky, což nám z domova trvalo dvě hodiny. Potom jsme se zase dvě hodiny plahočily zpátky domů. Ale těchto shromáždění jsme si velice vážily a ani jednou jsme je nevynechaly, ani když na město padla pověstná londýnská mlha. Zanedlouho se maminka rozhodla, že zasvětí svůj život Jehovovi a dá se pokřtít, a já jsem se dala pokřtít v roce 1927.
Naše hospodářská situace sice byla obtížná, ale maminka mě vždycky učila, že duchovní věci jsou nejdůležitější a že je máme stavět na první místo. K jejím nejoblíbenějším textům patřila slova u Matouše 6:33, a ona opravdu ‚hledala nejprve království‘. V roce 1935 předčasně zemřela na rakovinu — tehdy si právě dělala plány, že zareaguje na výzvu, aby se přihlásili celodobí služebníci, kteří by se mohli kvůli službě odstěhovat do Francie.
Příklady, které nás posilovaly
Tehdy v počátečních letech byli mezi účastníky londýnských shromáždění lidé, kteří chtěli hlásat své vlastní myšlenky, a tito lidé rozdmychávali hádky a prudké sváry. Ale maminka vždycky říkala, že by to byl projev nevěry, kdybychom opustily Jehovovu organizaci po všem tom, co jsme se od ní dozvěděly. Návštěvy Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society, nás podněcovaly, abychom věrně sloužily dál.
Na bratra Rutherforda si vzpomínám jako na laskavého, přístupného člověka. Jako dospívající dívka jsem jednou byla s londýnským sborem na výletě, na kterém byl i bratr Rutherford. Byla jsem tehdy dost stydlivé děvče — ale on si všiml, že mám fotoaparát, a zeptal se mě, jestli si ho chci vyfotografovat. Tu fotografii mám jako drahocennou památku.
Později jsem měla jeden zážitek, při němž jsem si uvědomila, jak velice se ti, kdo vedou křesťanský sbor, liší od významných mužů ve světě. Jako služebná jsem jednou posluhovala u stolu ve velkém londýnském domě, do něhož byl na oběd pozván Franz von Papen, jeden z tehdejších Hitlerových emisarů. Tento muž odmítl odložit si po dobu jídla svůj kord, a když jsem přinášela polévku, o ten jeho kord jsem zakopla a polévku jsem rozlila. Rozzlobeně prohlásil, že v Německu by mě za takovou neopatrnost zastřelili. Do konce jídla jsem se mu pak zdaleka vyhýbala.
V roce 1931 se v Alexandra Palace konal pamětihodný sjezd a na něm jsem slyšela mluvit bratra Rutherforda. Nadšeně jsme tehdy přijali naše nové jméno, svědkové Jehovovi. (Izajáš 43:10, 12) O dva roky později, v roce 1933, jsem vstoupila do průkopnické služby — to je označení pro celodobou službu. Vzpomínám si, že v tehdejší době pro mne bylo dalším požehnáním to, že jsem mohla být ve společnosti znamenitých mladých mužů, kteří později působili jako misionáři ve vzdálených místech na zemi. Byli mezi nimi například Claude Goodman, Harold King, John Cooke a Edwin Skinner. Příklad těchto věrných lidí ve mně vyvolal přání sloužit v cizích zemích.
Průkopnická služba ve východní části Anglie
Pro mou průkopnickou službu mi byla jako působiště přidělena východní část Anglie, a kazatelská služba tam vyžadovala nadšení a horlivost. Abychom propracovaly náš rozsáhlý obvod, jezdily jsme od města k městu a od vesnice k vesnici na kole a bydlely jsme v podnájmech. V té oblasti nebyly téměř žádné sbory, a tak jsme si s mojí partnerkou samy probíraly všechno, co se mělo každý týden studovat na pravidelných shromážděních. Ve službě jsme rozšířily stovky knih a brožur, které vysvětlovaly Boží záměry.
Nezapomenutelná byla navštěva na jedné faře, kde jsme mluvily s místním vikářem anglikánské církve. Na většině míst jsme anglikánského vikáře navštívily až nakonec; jakmile se totiž dozvěděl, že v okolí kážeme dobrou zprávu, obvykle nám dělal těžkosti. Ale v této vesnici byl vikář, o kterém každý mluvil dobře. Navštěvoval nemocné, půjčoval knihy těm, kdo rádi četli, a dokonce přicházel ke svým farníkům domů a vysvětloval jim Bibli.
A skutečně, když jsme ho navštívily, byl nesmírně přívětivý a vzal si od nás mnoho knih. Ubezpečil nás také, že kdyby si někdo ve vesnici přál mít některé z našich knih, ale nemohl by si je dovolit, on sám náklady vyrovná. Dozvěděly jsme se, že v první světové válce prožil hrozné věci, a že se proto rozhodl ve své farnosti podporovat pokoj a dobrou vůli. Než jsme odešly, popřál nám požehnání a povzbudil nás, abychom ve svém dobrém díle pokračovaly. Rozloučil se s námi slovy ze 4. Mojžíšovy 6:24: „Požehnejž tobě Pán, a ostříhejž tebe.“ (King James Version)
Dva roky po tom, co jsem začala s průkopnickou službou, maminka zemřela. Vrátila jsem se do Londýna a byla jsem bez peněz a bez rodiny. Jedna drahá svědkyně Jehovova, která pocházela ze Skotska, se mě ujala, pomohla mi vyrovnat se s maminčinou smrtí a povzbudila mě, abych zůstala v celodobé službě. A tak jsem se vrátila do východní části Anglie s Julií Fairfaxovou, svou novou partnerkou v průkopnické službě. Zařídily jsme si starý obytný přívěs, aby nám mohl sloužit jako přemístitelný příbytek; když jsme ho potřebovaly převézt na jiné místo, použily jsme traktor nebo nákladní auto. Kázaly jsme dál společně s jedněmi postaršími manžely, Albertem a Ethel Abbotovými, kteří také měli malý obytný přívěs. Albert a Ethel pro mě byli jako rodiče.
Když jsme vykonávali průkopnickou službu v Cambridgeshire, seznámila jsem se s Johnem Mathewsem, znamenitým křesťanským bratrem, který již svou ryzost Jehovovi prokázal za těžkých okolností. V roce 1940, krátce po začátku druhé světové války, jsme se vzali.
Válečná doba a rodina
Jako novomanželé jsme bydleli v malém obytném přívěsu, který nebyl větší než kuchyňka, a do služby jsme jezdili na lehké, spolehlivé motorce. Rok po svatbě byl John odsouzen, aby pracoval jako zemědělský dělník; jeho přesvědčení založené na Bibli ho totiž vedlo k odmítnutí vojenské služby. (Izajáš 2:4) Znamenalo to sice, že musíme skončit s průkopnickou službou, ale ukázalo se, že k Johnovu odsouzení došlo v pravý čas; čekala jsem totiž děťátko a John nás mohl živit.
Během válečných let jsme se s radostí účastnili zvláštních shromáždění, která se pořádala i za velmi nebezpečných okolností. V roce 1941, když jsem čekala své první děcko, jsme se s Johnem vydali na motorce do Manchesteru, tedy na cestu dlouhou 300 kilometrů. Projížděli jsme kolem mnoha měst, která byla zničena bombardováním, a kladli jsme si otázku, zda se za takových okolností vůbec může shromáždění konat. Konalo se. Sál Free Trade Hall v centru Manchesteru byl plný lidí — přišli sem svědkové z mnoha míst v Anglii a program proběhl v celém rozsahu.
Poslední řečník v závěru svého proslovu řekl posluchačům, aby prostor okamžitě opustili, protože se čeká nálet. Výstraha přišla právě včas. Ještě jsme nebyli od haly příliš daleko, a už jsme slyšeli sirény a protiletadlová děla. Ohlédli jsme se a uviděli jsme desítky letadel, jak shazují bomby na střed města. Z dálky jsme pak viděli oheň a dým a poznali jsme, že hala, ve které jsme ještě před chvílí seděli, je úplně zničena. Nikdo z našich křesťanských bratrů a sester nebyl zabit a to byl opravdu důvod k vděčnosti.
Když jsme vychovávali své děti, průkopnickou službu jsme vykonávat nemohli, ale náš dům byl otevřen cestujícím dozorcům a průkopníkům, kteří neměli ubytování. Jednou jsme u nás doma měli po několik měsíců šest průkopníků. Společenství s takovými lidmi bylo nepochybně jedním z důvodů, proč se naše dcera Eunice již v roce 1961, když jí bylo teprve patnáct let, rozhodla vstoupit do průkopnické služby. Pokud jde o našeho syna Davida, je nám líto, že v dospělosti již ve službě Jehovovi nepokračoval; naše druhá dcera, Linda, tragicky zemřela za války.
Naše rozhodnutí odstěhovat se do Španělska
Maminčin příklad a její povzbuzování ve mně vzbudily touhu stát se misionářkou, a tento cíl jsem nikdy úplně nepustila ze zřetele. Měli jsme tedy radost, když v roce 1973 Eunice odjela z Anglie do Španělska, kde bylo zvěstovatelů Království více třeba. Byli jsme samozřejmě smutní, když jsme ji viděli odjíždět, ale byli jsme zároveň hrdí na to, že chce sloužit v cizí zemi.
Během let jsme Eunice navštěvovali a Španělsko jsme dobře poznali. Společně s Johnem jsme ji navštívili ve čtyřech z jejích různých působišť. Postupem let nás však začaly opouštět síly. John jednou upadl tak, že to těžce poškodilo jeho zdraví, a já jsem měla obtíže se srdcem a se štítnou žlázou. A oba jsme měli artritidu. Sice jsme opravdu potřebovali, aby nám Eunice pomáhala, ale nechtěli jsme, aby kvůli nám opustila své působiště.
Mluvili jsme s Eunice o tom, jaké máme možnosti, a modlili jsme se o vedení. Eunice byla ochotná vrátit se domů a pomáhat nám, ale my jsme se rozhodli, že nejlepším řešením bude, když John a já budeme žít s ní ve Španělsku. Když už jsem nemohla být misionářkou sama, mohla bych alespoň podpořit v celodobé službě svou dceru a dvě průkopnice, které pracují společně s ní. Ty dvě průkopnice, Nurii a Anu, které s Eunice spolupracují už asi 15 let, jsme s Johnem již tehdy považovali za vlastní dcery. A měly radost, že jsme se rozhodli žít u nich, ať budou poslány kamkoli.
Od tohoto našeho rozhodnutí uplynulo už víc než šest let. Naše zdraví se nám dál nezhoršuje a náš život se rozhodně stal zajímavějším. Španělsky sice ještě moc neumím, ale v kázání mi to nebrání. V našem malém sboru v Extremadura v jihozápadním Španělsku se John i já cítíme jako doma.
Život ve Španělsku mi poskytuje mnoho poučení o mezinárodním charakteru našeho díla, při němž kážeme o Království, a dnes daleko lépe rozumím slovům Ježíše Krista, že „pole je svět“. (Matouš 13:38)
[Obrázek na straně 28]
Ve třicátých letech v průkopnické službě