Co je Talmud?

„Talmud je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl všech dob.“ (The Universal Jewish Encyclopedia)

„[Talmud] je jedním z velkých intelektuálních děl lidstva, dokument tak hutný, tak bohatý, tak propracovaný, že zaměstnává ty nejlepší myslitele již déle než jedno a půl tisíciletí.“ (Jacob Neusner, židovský učenec a spisovatel)

„Talmud je ústředním sloupem [judaismu], který podpírá celou duchovní a intelektuální stavbu židovského života.“ (Adin Steinsaltz, znalec Talmudu a rabín)

TALMUD bezesporu po celá staletí nesmírně silně ovlivňoval židovský národ. Není však jen nadšeně chválen, například výroky, které zde byly citovány, ale je naopak také očerňován a označován jako „moře temnoty a záhad“. Byl veřejně odsuzován jako rouhačské dílo Ďábla. Na základě papežského výnosu byl znovu a znovu cenzurován, konfiskován, a mnoho jeho exemplářů bylo v Evropě na veřejných náměstích dokonce spáleno.

Jaké je to vlastně dílo, že vyvolalo tolik sporů? Proč Talmud zaujímá jedinečné místo mezi židovskými spisy? Proč byl napsán? Jak došlo k tomu, že jím byl judaismus tak silně ovlivněn? Má Talmud nějaký význam pro nežidovský svět?

Po celých 150 let po zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. se akademie učených rabínů po celém Izraeli usilovně snažily vytvořit novou základnu, aby mohly být zachovány židovské zvyky. Vedli debaty a pak sjednotili různé tradice svého ústního zákona. Na tomto základě vybudovali pro judaismus nový rámec a nové požadavky a ustanovili směrnice pro každodenní život ve svatosti, za okolností, kdy již neměli chrám. Tato nová duchovní struktura byla vytyčena v Mišně, kterou sestavil Juda ha-Nasi začátkem třetího století n. l.a

Mišna byla samostatným dílem, které svou autoritu neopíralo o biblické odkazy. Vyznačovala se zvláštním způsobem vyjadřování, a dokonce i zvláštním stylem hebrejštiny, a tím se odlišovala od textu Bible. Rozhodnutí rabínů, jež byla citována v Mišně, měla působit na každodenní život Židů kdekoli na světě. Jacob Neusner o tom říká: „Mišna se stala pro Izrael ústavou. . . . Bylo třeba s ní souhlasit a přizpůsobit se jejím pravidlům.“

Jak se však postupovalo, jestliže někdo vyjádřil pochybnost, zda mudrci, jejichž výroky byly citovány v Mišně, mají skutečně stejnou autoritu jako zjevené Písmo? Rabíni museli dokázat, že učení tannaim (učitelů ústního zákona) obsažené v Mišně naprosto odpovídá Hebrejským písmům. Ukázalo se, že je nutné pořídit ještě komentář. Rabíni se domnívali, že je potřeba Mišnu vysvětlit a ospravedlnit a dokázat, že má stejný původ jako Zákon daný Mojžíšovi na hoře Sinaj. Považovali za nutné dokázat, že ústní a psaný zákon mají stejného ducha a stejný účel. Mišna se tedy nestala posledním slovem k judaismu, ale stala se novým základem další náboženské diskuse a debaty.

Jak Talmud vznikal

Rabíni, kteří se chopili tohoto nového úkolu, byli známi jako amoraim, „tlumočníci“ nebo „vykladači“ Mišny. Každá akademie se soustřeďovala kolem některého význačného rabína. Malá skupina učenců a žáků vedla diskuse po celý rok. Ale nejdůležitější zasedání se konala dvakrát ročně, v měsících adaru a elulu, kdy se nevykonávalo mnoho zemědělských prací a mohly přijít ještě další stovky, nebo dokonce tisíce účastníků.

Adin Steinsaltz o tom říká: „Akademii předsedal její představený, který seděl v křesle nebo na zvláštních rohožích. V předních řadách naproti němu seděli významní učenci, mezi nimi jeho kolegové nebo vynikající žáci, a za nimi všichni ostatní učenci. . . . Zasedací pořádek odpovídal přesně definované hierarchii [podle důležitosti].“ Recitovala se část Mišny. Ta byla potom porovnávána s paralelním nebo doplňujícím materiálem, který shromáždili tannaim, ale který nebyl zahrnut v Mišně. Začínal rozbor. Byly kladeny otázky a byly analyzovány rozpory, aby se přišlo na vnitřní soulad mezi naukami. V Hebrejských písmech se vyhledávaly podpůrné texty, jimiž by byly potvrzeny rabínské nauky.

Tyto rozpravy sice byly pečlivě rozčleněné, ale přesto byly velmi prudké a někdy vzrušené. V Talmudu jsou citována slova jednoho učence, který řekl, že mezi ústy rabínů při rozpravě přeskakovaly „jiskry ohně“. (Hullin 137b, Babylónský talmud) Steinsaltz o těchto jednáních říká: „Představený akademie nebo přednášející učenec uváděl svůj vlastní výklad problémů. Učenci mezi posluchači ho často zahrnovali otázkami, při nichž vycházeli z jiných pramenů, z názorů jiných komentátorů nebo ze svých vlastních logických závěrů. Někdy byla debata velmi stručná a omezovala se na jednoznačnou a nezvratnou odpověď na danou otázku. V dalších případech jiní učenci předkládali různá alternativní řešení a pak mohla vzniknout velmi rozsáhlá rozprava.“ Účastnit se směli všichni přítomní. Otázky, které se objasnily, byly sdělovány dalším akademiím, aby se k nim mohli vyjádřit další učenci.

Tato zasedání však nebyla pouhými nekonečnými právnickými debatami. Právní záležitosti související s pravidly a předpisy židovského náboženského života se nazývají halacha. Toto slovo pochází z hebrejského kořene, který znamená „jít“, a označuje ‚způsob života, jímž by se člověk měl řídit‘. Všechno ostatní — příběhy o rabínech a biblických postavách, moudré výroky, věroučná a filozofická pojednání — se nazývá agada, což je odvozeno z hebrejského kořene, který znamená „vyprávět“. Při rabínských debatách byly halacha a agada vzájemně propojovány.

Morris Adler ve své knize The World of the Talmud (Svět Talmudu) uvádí: „Dlouhou a obtížnou právnickou rozpravu moudrý učitel přerušil a odbočil k námětu, který byl méně náročný a více povznášející. . . . A tak zde nacházíme legendy a dějiny, soudobou vědu a folklór, biblické výklady a životopisy, kázání a teologická pojednání, to vše vzájemně propojené takovým způsobem, že člověk, který není seznámen s tím, co probíhalo v akademiích, může mít dojem, že jde o podivnou směsici vzájemně nesouvisejících údajů.“ Pro učence v akademiích byly všechny takové odbočující náměty účelné a souvisely s námětem, o němž se diskutovalo. Halacha a agada byly stavební kameny nové náboženské struktury, která se vytvářela v rabínských akademiích.

Jak vznikly dva Talmudy

Hlavní rabínské středisko v Palestině se nakonec přestěhovalo do Tiberiady. Jiné důležité akademie sídlily v městech Sepfóris, Cesarea a Lydda. Zhoršující se ekonomická situace, trvalá politická nestabilita a konečně útlak a pronásledování ze strany vyznavačů odpadlého křesťanství vedly k tomu, že se mnoho Židů přestěhovalo na východ do jiného velkého střediska židovského obyvatelstva — do Babylónie.

Studenti z Babylónie přicházeli po celá staletí do Palestiny, aby studovali na akademiích pod vedením proslulých rabínů. Mezi těmito studenty byl i Abba ben Ibo nazývaný také Abba Arika — Abba Dlouhý — později známý pouze jako Rab. Studoval pod vedením Judy ha-Nasiho a jeho návrat do Babylónie asi v roce 219 n. l. byl důležitým mezníkem, pokud jde o duchovní postavení židovské obce v Babylónii. Ve městě Sura, v území s početným židovským obyvatelstvem, mezi nímž však bylo málo vzdělanců, založil Rab akademii. Byl věhlasným učencem, což do jeho akademie přivedlo 1 200 řádných studentů; další tisíce účastníků přicházely v průběhu židovských měsíců adaru a elulu. Rabův významný současník Samuel založil akademii v Nehardeji. Důležité akademie vznikly také v městech Pumbeditha a Mechoza.

Nyní již nebylo třeba cestovat do Palestiny, protože bylo možné studovat pod vedením velkých učenců v Babylónii. Formulace Mišny jakožto samostatného textu připravila cestu pro úplnou nezávislost babylónských akademií. V Palestině a v Babylónii se nyní rozvíjely odlišné styly a metody studia, ale akademie spolu komunikovaly a docházelo k výměně učitelů, takže jednota těchto akademií zůstala zachována.

Koncem čtvrtého a začátkem pátého století n. l. byla situace Židů v Palestině mimořádně obtížná. Moc odpadlického křesťanstva vzrůstala, pod jeho vládou docházelo k vlnám zákazů a pronásledování a asi v roce 425 n. l. došlo k poslednímu úderu — byl zrušen Sanhedrin a zaniklo i postavení nasiho (patriarchy). Palestinští amoraim proto začali sestavovat výsledky diskusí, jež proběhly v akademiích, aby z nich vytvořili jedno ucelené dílo a zajistili tak jejich uchování. Toto dílo, které bylo spěšně sestaveno ve druhé polovině čtvrtého století n. l., se stalo známým jako Palestinský talmud.b

V době, kdy v Palestině činnost akademií upadala, amoraim v Babylónii dosahovali vrcholu svých schopností. Abaje a Raba pozvedli diskuse na úroveň komplikovaných a detailních argumentací, které se později staly vzorem talmudské analýzy. Aši, představený akademie v Suře (371–427 n. l.), potom začal zápisy z diskusí sestavovat a redigovat. Podle vysvětlení Adina Steinsaltze se Aši pustil do této práce „z obavy, aby obrovské množství neuspořádaného materiálu, který byl sdělen ústně, neupadlo v průběhu let v zapomnění“.

Zorganizovat tento nesmírně rozsáhlý materiál bylo nad možnosti jednoho člověka, a dokonce to nebylo možné provést ani v jedné generaci. V Babylónii skončilo období amoraim v pátém století n. l. V práci na konečném znění Babylónského talmudu však pokračovala až do šestého století n. l. skupina označovaná jako saboraim, což je aramejský výraz, který znamená „vykladači“ nebo „myslitelé“. Tito koneční editoři spojili tisíce zlomkovitých záznamů ze staletých rabínských debat a dali Babylónskému talmudu styl a strukturu, které jej odlišují od všech dřívějších židovských spisů.

Čeho bylo Talmudem dosaženo?

Cílem rabínů, kteří sestavovali Talmud, bylo dokázat, že Mišna je téhož původu jako Hebrejská písma. Proč to však chtěli dokazovat? Jacob Neusner o tom říká: „Uvádělo se, že jde o prestiž Mišny. Ukazuje se však, že šlo především o autoritu mudrce samotného.“ Aby byla tato autorita posílena, byla zkoumána každá řádka Mišny, a někdy dokonce každé slovo; byly pro ně vyžadovány důkazy, byly vysvětlovány a určitým způsobem uváděny do souladu. Jacob Neusner poukazuje na to, že tak rabíni „změnili směr působení Mišny“. Mišna byla sice vytvořena jako dílo samo o sobě úplné, ale nyní byla podrobně analyzována. Během tohoto procesu byla přetvořena neboli transformována.

Toto nové dílo — Talmud — sloužilo účelu, který rabíni sledovali. Rabíni stanovili pravidla analýzy, a lidé se tudíž učili rabínskému způsobu uvažování. Rabíni byli přesvědčeni, že se v jejich způsobu studia a analýzy zrcadlí Boží mysl. Talmudské studium se samo o sobě stalo způsobem uctívání — údajně je totiž při takovém uvažování napodobován Bůh. V následujících generacích byl tímto způsobem analyzován samotný Talmud. K čemu to vedlo? Historik Cecil Roth o tom píše: „Talmud . . . vtiskl [Židům] nesmazatelné rysy, které se pro ně staly charakteristickými; poskytl jim také pozoruhodnou odolnost a soudržnost. Jeho dialektika bystřila jejich inteligenci a vedla je . . . k pronikavému uvažování. . . . Ve středověku poskytl Talmud pronásledovanému Židu jiný svět, do něhož mohl uniknout. . . Poskytl mu vlast, kterou si mohl nosit s sebou, i když svou vlastní zemi ztratil.“

Talmud učil rabínskému způsobu uvažování, a proto měl jistě velký vliv. Ale každého člověka — bez ohledu na to, zda je Žid, nebo ne — může zajímat otázka: Je Talmud skutečně odrazem myšlení Božího? (1. Korinťanům 2:11–16)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 31]

Dva Talmudy — čím se od sebe liší?

Hebrejské slovo „Talmud“ znamená „studium“ nebo „učení“. Cílem amoraim v Palestině i v Babylónii bylo studovat či analyzovat Mišnu. To dělají oba Talmudy (jak palestinský, tak i babylónský), ale čím se od sebe liší? Jacob Neusner píše: „První Talmud analyzuje doklady, druhý zkoumá premisy; první se omezuje výlučně na zkoumaný materiál, druhý tento materiál daleko přesahuje.“

Babylónský talmud byl podroben daleko důkladnější a podrobnější redakci, a proto je nejen daleko rozsáhlejší, ale pokud jde o myšlenky a analýzu, je také hlubší a pronikavější. Jestliže je někde uvedeno slovo „Talmud“, obvykle je míněn Talmud babylónský. Právě tento Talmud byl v průběhu staletí nejvíce studován a komentován. Podle Jacoba Neusnera je Palestinský talmud „dílo kvalifikované“ a Babylónský talmud „je dílo geniální“.