Je planeta Země odsouzena k zániku?

BLÍŽÍ SE konec dvacátého století a na obzoru je století dvacáté první. Stále více lidí, kteří by obvykle věnovali jen malou pozornost katastrofickým proroctvím nebo by si jich vůbec nevšímali, si v tomto období klade otázku, zda svět přece jen nečeká nějaká událost, která by jím otřásla.

Možná jste si povšimli, že na toto téma vycházejí články v novinách a časopisech, a že o tomto námětu pojednávají dokonce celé knihy. Na to, jak se budou vyvíjet události na začátku dvacátého prvního století, si budeme muset počkat. Někteří lidé poukazují na to, že dosažení konce roku 2000 znamená jen rozdíl jednoho roku v letopočtu (nebo rozdíl jedné minuty na přelomu roku 2000 a 2001), což asi nebude mít žádné závažné důsledky. Mnoho lidí se však daleko více zajímá o to, jakou budoucnost má naše planeta z hlediska dlouhodobého.

Stále častěji se v dnešní době objevují zmínky o tom, že planeta Země je sama o sobě odsouzena k tomu, aby byla v určitém okamžiku — buď v bezprostřední, nebo ve vzdálené budoucnosti — úplně zničena. Povšimněme si několika takových chmurných předpovědí.

V knize The End of the World—The Science and Ethics of Human Extinction (Konec světa — Zánik lidstva z hlediska vědy a etiky), která vyšla poprvé v roce 1996, uvádí její autor, filozof John Leslie, tři možnosti, jak by lidský život na zemi mohl skončit. Nejprve se ptá: „Mohla by záhubu lidského rodu znamenat totální nukleární válka?“ Pak dodává: „Pravděpodobnější variantou . . . by byl zánik lidstva v důsledku záření, jež by vyvolalo různé typy rakoviny, oslabení imunitního systému, takže by vypukly infekční nemoci, nebo jež by způsobovalo četné vrozené malformace. Mohlo by také dojít k tomu, že by vyhynuly mikroorganismy, které významně napomáhají k udržení zdravého životního prostředí.“ Třetí možnost je podle pana Leslieho ta, že by se Země mohla srazit s některou kometou nebo planetkou: „Zdá se, že komet a planetek, které mají průměr jeden až deset kilometrů a pohybují se na takových oběžných dráhách, že by se jednou mohly se Zemí srazit, jsou asi dva tisíce. Komet a planetek větších je daleko méně (jejich počet by se dal stanovit pouhým odhadem), a komet a planetek menších je daleko více.“

Chmurný popis „soudného dne“

Povšimněme si také, jak se vyjadřuje jiný vědec, totiž Paul Davies, profesor na Adelaidské univerzitě v Austrálii. List Washington Times o něm uvádí, že „je nejlepším mezinárodně uznávaným vědeckým spisovatelem“. V roce 1994 vydal knihu Poslední tři minuty, která byla označena jako „prototyp všech knih o soudném dnu“. První kapitola této knihy má název „Soudný den“ a popisuje imaginární scénář událostí, které by mohly nastat, kdyby se měla planeta Země srazit s kometou. Z jeho popisu člověku stydne krev v žilách:

„Planeta se otřásá silou desetitisíce zemětřesení. Nárazová vlna vytlačeného vzduchu zametá povrch globu, zplošťuje všechny struktury, rozbíjí na kousky vše, co jí stojí v cestě. Plochý terén kolem místa dopadu se zvedá v prstenci několik kilometrů vysokého pohoří roztaveného materiálu a odhaluje nitro Země v kráteru s průměrem přes sto padesát kilometrů. . . . Ohromný sloupec zvířených prachových částeček je rozvát do atmosféry a zastírá sluneční světlo nad celou planetou. Ale sluneční světlo nahrazuje zlověstná blikající záře miliardy meteorů zpražujících povrch sálavým teplem, jak se vytlačený materiál noří zpět do atmosféry při návratu z kosmického prostoru.“

Profesor Davies dále uvádí tento imaginární scénář do spojitosti s předpovědí, že do země narazí kometa Swift-Tuttle. Připojuje výstrahu, že i když k něčemu takovému pravděpodobně nedojde v nejbližší budoucnosti, podle jeho názoru „dříve nebo později kometa Swift-Tuttle nebo nějaký podobný objekt do Země narazí“. Jeho závěr je založen na odhadech, podle kterých se po oběžných drahách protínajících dráhu Země pohybuje asi 10 000 objektů o průměru půl kilometru či více.

Domníváte se, že tato hrozivá představa je reálná? Překvapivě velký počet lidí si myslí, že ano. Starosti si však nedělají, protože se uklidňují myšlenkou, že za jejich života k tomu nedojde. Ale ať už by to bylo zanedlouho, nebo za tisíciletí — proč by vůbec někdy měla být planeta Země zničena? Hlavním zdrojem těžkostí pro své obyvatele — pro lidi a zvířata — samozřejmě není planeta Země sama o sobě. Nenese naopak sám člověk zodpovědnost za většinu problémů našeho dvacátého století, tedy i za nebezpečí, že by země mohla být úplně ‚zničena‘? (Zjevení 11:18)

Mechanismy proti škodám, které působí člověk

Není snad mnohem větší pravděpodobnost, že zemi úplně zničí nebo zkazí svým špatným hospodařením a svou chamtivostí sám člověk? K velké devastaci na mnoha místech na zemi již bezesporu došlo, a to následkem rozsáhlého odlesňování a nekontrolovaného znečišťování atmosféry a vodních toků. Výstižně to asi před 25 lety shrnuli autoři Barbara Wardová a René Dubos ve své knize Only One Earth (Jen jedna Země): „Tři velké sféry znečištění, které musíme zkoumat — vzduch, voda a půda — jsou ovšem třemi hlavními a základními elementy umožňujícími život na naší planetě.“ A od té doby se přece situace v podstatě nezlepšila.

Jestliže uvažujeme o tom, že by člověk mohl sám svou pošetilostí zemi zkazit nebo zničit, může nás ovšem povzbudit skutečnost, že planeta Země má pozoruhodnou schopnost sama se zotavovat a regenerovat. René Dubos popisuje tuto pozoruhodnou regenerační schopnost v jiné knize, nazvané The Resilience of Ecosystems (Nezdolnost ekosystémů), v níž uvádí tyto povzbuzující postřehy:

„Mnoho lidí vyjadřuje obavy, že povědomí o zhoršování životního prostředí se objevilo příliš pozdě, protože mnohé škody způsobené v ekosystémech jsou již nezměnitelné. Podle mého názoru není tento pesimismus opodstatněný, protože ekosystémy mají ohromnou regenerační schopnost a mohou se po traumatickém poškození zotavit.

Ekosystémy mají řadu mechanismů, jimiž dochází k samovolné regeneraci. . . . Těmito mechanismy je postupně obnovována původní ekologická rovnováha, a ekosystém tak může překonat následky svého poškození.“

Je to uskutečnitelné

Vynikajícím dokladem toho je fakt, že v posledních letech došlo k postupnému vyčištění známé řeky Temže, která protéká Londýnem. Tyto pozoruhodné výsledky jsou zdokumentovány v knize The Thames Transformed (Proměna Temže), v níž její autoři Jeffery Harrison a Peter Grant ukazují, čeho je možné dosáhnout, jestliže lidé spolupracují v zájmu obecného blaha. Britský vévoda z Edinburghu v předmluvě k této knize napsal: „Konečně mohl být napsán příběh o úspěšné akci takového rozsahu, že si zaslouží uveřejnění, a to i za cenu rizika, že někteří lidé mohou nyní začít bagatelizovat jisté ekologické problémy, jež až dosud byly prezentovány jako závažné. . . . Výsledky dosažené v případě Temže je všechny mohou povzbudit. Dobrá zpráva spočívá v tom, že se ekosystém může regenerovat a že i jejich plány mohou mít úspěch.“

V kapitole „Velká očistná akce“ Harrison a Grant nadšeně píšou o tom, čeho bylo dosaženo během posledních 50 let: „Na světě bylo poprvé dosaženo toho, že se silně znečištěná a průmyslovými odpady zanesená řeka zregenerovala do té míry, že má opět v hojném počtu vodní ptactvo a ryby. Z toho, že k této transformaci došlo tak rychle, v situaci, která vypadala tak beznadějně, může načerpat povzbuzení i ten nejpesimističtější ochránce přírody.“

Autoři pak tuto transformaci popisují: „Během let se stav řeky soustavně zhoršoval a k poslední ráně došlo během druhé světové války, kdy byly poškozeny nebo zničeny důležité kanalizační stanice a stoky. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl hygienický stav řeky nejhorší. Řeka byla téměř jako otevřená stoka, voda byla černá, neobsahovala kyslík a v letních měsících se z Temže šířil do dalekého okolí hnilobný zápach. . . . Ryby, které se zde kdysi hemžily, nakonec vymizely, až na několik úhořů, kteří tu přežili jen díky tomu, že mohou dýchat atmosférický kyslík. Z ptactva, jež sídlilo v zastavěných vnitřních partiích řeky mezi Londýnem a předměstím Woolwich, zbyla jen hrstka kachen divokých a labutí velkých. Za svou existenci vděčily nikoli přírodní potravě, ale tomu, že v docích, v nichž se překládá obilí, se vyskytovalo rozsypané zrní. . . . Kdo by tehdy věřil, že dojde k tak dramatickému zvratu? Tyto říční partie, kde prakticky nebylo žádné ptactvo, se během deseti let změnily tak, že se staly rezervací mnoha druhů vodních ptáků, z nichž zde má své zimoviště až 10 000 kusů vodní pernaté zvěře a 12 000 brodivých ptáků.“

To je ovšem popis pouze jedné transformace jednoho malého místa na zemi. Z tohoto příkladu se však můžeme poučit. Je z něj patrné, že i když lidé na zemi hospodaří špatně, chamtivě a bezohledně, nemusíme planetu Zemi považovat za odsouzenou k záhubě. Jestliže lidé jsou správně poučeni a spojenými silami se snaží pracovat pro blaho všech, může to Zemi pomoci při regeneraci i po rozsáhlém poškození její ekologie. Co však lze říci k tomu, že by k záhubě mohlo dojít působením vnějších sil, například nějaké zbloudilé komety či planetky?

Klíč k uspokojivé odpovědi na tuto nesnadnou otázku je předložen v následujícím článku.

[Praporek na straně 5]

Poučení a spolupráce mohou pomoci k tomu, aby se země zregenerovala i z rozsáhlého poškození