Velmi si važte výsad v posvátné službě
ÚKOLY související s posvátnou službou nesmíme brát na lehkou váhu. Když byli kněží ve starověké Judě lhostejní ke svým výsadám souvisejícím se službou v Jehovově chrámu, Jehova je přísně napomenul. (Malachiáš 1:6–14) A když někdo v Izraeli vybízel Nazirejce, aby nebrali příliš vážně povinnosti, které přijali ve spojitosti se svou posvátnou službou, Jehova takové hříšné Izraelity pokáral. (Amos 2:11–16) Praví křesťané se také věnují posvátné službě a berou ji vážně. (Římanům 12:1) Tato posvátná služba má mnoho stránek, a všechny jsou důležité.
Dokud byl Ježíš ještě na zemi se svými učedníky, školil je, aby byli hlasateli Božího Království. Během doby mělo jejich poselství dosáhnout až do končin země. (Matouš 28:19, 20; Skutky 1:8) V posledních dnech přítomného systému věcí se toto kázání stalo ještě naléhavějším.
Na této práci se podílejí všichni svědkové Jehovovi. Pro statisíce z nich je radostí, že to mohou dělat jako průkopníci. V rámci celosvětového díla je potřeba vykonávat mnoho důležitých úkolů, a proto se tisíce svědků Jehovových dalo k dispozici, a věnují se zvláštní celodobé službě v betelu nebo slouží jako krajští či oblastní dozorci anebo jako misionáři. Do jakých situací se mohou dostat ti, kdo chtějí v takové zvláštní službě setrvat?
Když vznikne naléhavá situace v rodině
Ten, kdo chce vstoupit do zvláštní celodobé služby, musí obvykle provést určité změny ve svém životě již předem. To nemůže udělat každý. Mohou tomu bránit povinnosti které jsou vyjádřeny v Bibli a které již člověk má. Co se však stane, jestliže v rodině těch, kdo již ve zvláštní službě jsou, vznikne naléhavá situace — například nutnost pečovat o zestárlé rodiče? Potřebné vedení poskytují například následující biblické zásady a rady.
Náš vztah k Jehovovi by měl působit na celý náš život. (Kazatel 12:13; Marek 12:28–30) Posvátných věcí, které byly svěřeny do naší péče, bychom si měli velice vážit. (Lukáš 1:74, 75; Hebrejcům 12:16) Jednomu muži, který kdysi potřeboval změnit názor na to, čemu má dát v životě přednost, Ježíš řekl, že se má plně věnovat oznamování Božího Království. Je zřejmé, že ten muž chtěl tuto činnost odložit, dokud nezemře jeho otec. (Lukáš 9:59, 60) Na druhé straně Ježíš ukázal, že každý, kdo tvrdí, že všechno zasvětil Bohu, a pak neudělá ‚pro svého otce nebo pro svou matku jedinou věc‘, uvažuje nesprávně. (Marek 7:9–13) Také apoštol Pavel ukázal, že ‚starat se o ty, kdo jsou vlastní‘, včetně rodičů a prarodičů, je vážná zodpovědnost. (1. Timoteovi 5:3–8)
Znamená to tedy, že když vznikne naléhavá situace, musí ti, kdo jsou ve zvláštní službě, opustit přidělené působiště, aby se stali pečovateli? Odpověď závisí na různých činitelích. Každý se musí rozhodovat sám. (Galaťanům 6:5) Mnozí si sice velice vážili svých výsad, ale cítili, že bude moudré, aby byli se svými rodiči a poskytovali jim potřebnou pomoc. Proč? Je možné, že to bylo naléhavě nutné, protože v rodině nebyl nikdo jiný, kdo by mohl vypomoci, a ani místní sbor nemohl poskytnout potřebnou pomoc. Někteří možná rodičům pomáhali, a mohli přitom konat průkopnickou službu. Jiní se snad opět ujali zvláštní celodobé služby, když v rodině zajistili vše potřebné. V mnoha případech se však podařilo zvládnout situaci jinak.
Jak plní své povinnosti
Některým křesťanům, kteří jsou ve zvláštní celodobé službě a kteří se dostali do naléhavé situace, kdy bylo třeba jejich pomoci, se podařilo plnit jejich povinnosti k rodičům, aniž opustili své přidělené působiště. Povšimněme si několika z mnoha takových případů.
Jistí manželé, kteří slouží ve světovém ústředí svědků Jehovových, nastoupili službu v betelu v roce 1978, a předtím působili v krajské a oblastní službě. Bratr má služební pověření, které s sebou nese velký náklad odpovědnosti v teokratické organizaci. Jeho rodiče však také potřebovali pomoc. Tito manželé pracující v betelu cestovali třikrát nebo čtyřikrát ročně — tam a zpět asi 3 500 kilometrů —, aby mohli o rodiče pečovat. Sami postavili rodinný domek, aby rodiče měli, co potřebovali. Kdykoli se zdravotní situace rodičů zhoršila, přijeli za nimi. Tomu, aby plnili tuto svou odpovědnost, již dvacet let věnují prakticky celou svou dovolenou. Milují své rodiče a váží si jich, ale také si velice váží svých výsad v posvátné službě.
Jiný bratr, který 36 let sloužil jako cestující dozorce, se dostal do situace, kterou označil jako jednu z nejnáročnějších ve svém životě. Jeho tchyně, které bylo 85 let a která byla věrnou Jehovovou služebnicí, potřebovala žít u někoho, kdo by jí mohl pomáhat. Většina jejích dětí si tehdy myslela, že by nebylo příhodné, aby žila u nich. Jeden z příbuzných cestujícímu dozorci řekl, aby on a jeho manželka zanechali své služby a aby se o matku starali za celou rodinu. Tito manželé se však své drahocenné služby nevzdali — avšak ani matčiny potřeby nebrali na lehkou váhu. Od té doby byla matka devět let v podstatě stále s nimi. Nejdříve žili v mobilním domě, potom v různých bytech, které jim byly poskytnuty v krajích. Bratr pak sloužil jako oblastní dozorce a dlouho podnikal cesty do přidělených míst, zatímco jeho manželka zůstávala se svou matkou a celou dobu o ni láskyplně pečovala. Každý týden po nedělním shromáždění podnikal manžel dlouhé cesty zpět, aby jim pomáhal. Mnozí bratři, kteří o jejich situaci věděli, vyjadřovali velké ocenění pro to, co tito manželé dělají. V průběhu doby se i jiní členové rodiny rozhodli do jisté míry pomáhat. Své výsady ve zvláštní celodobé službě se tito obětaví manželé nevzdali, a z jejich služby proto mají dále užitek tisíce členů Jehovova lidu.
Spolupráce s rodinou
Když si jednotliví členové rodiny váží zvláštní celodobé služby, mohou spolupracovat tak, aby se na této službě mohl podílet alespoň někdo z nich.
Takový duch rodinné spolupráce pomáhá jedněm kanadským manželům, kteří slouží jako misionáři v Západní Africe. Nečekali, až nastane nějaká naléhavá situace, a nemysleli si, že se prostě nic nemůže stát. Předtím, než odešli do biblické školy Strážné věže Gilead, si manžel v rámci příprav na službu v zahraničí promluvil se svým mladším bratrem o tom, co dělat, kdyby jejich matka onemocněla nebo kdyby nemohla chodit. Mladší bratr nejenže miloval matku, ale měl také ocenění pro misionářskou službu, a proto řekl: „Mám teď rodinu a děti. Nemohu odjet příliš daleko a dělat to, co ty. Kdyby se tedy s maminkou něco stalo, postarám se o ni.“
S jedněmi manželi, kteří slouží v Jižní Americe, v péči o manželčinu matku, která byla již v pokročilém věku, velmi účinně spolupracovala rodina manželky. Jedna z manželčiných sester a manžel této sestry se o matku starali, ale potom tato sestra smrtelně onemocněla. Co bude dál? Švagr chtěl misionáře uklidnit, a proto napsal: „Dokud jsem naživu, já a moje děti, nikdy nebudete muset svou misionářskou službu opustit.“ Další pomoc rodiny přišla tehdy, když se druhá sestra a její manžel vzdali svého domu a přestěhovali se tam, kde matka žila, aby o ni mohli pečovat, a postarali se o ni až do její smrti. To je opravdu znamenitý duch spolupráce! Všichni pomáhali podporovat misionářskou službu.
Rodiče, kteří štědře dávají Jehovovi
Rodiče často projevují vynikající ocenění pro posvátnou službu. K tomu nejhodnotnějšímu, co mají a čím mohou ctít Jehovu, patří jejich vlastní děti. (Přísloví 3:9) Mnozí křesťanští rodiče povzbuzují své děti, aby vstoupily do celodobé služby. A někteří z nich pociťují totéž, co pociťovala Hana — ta dala svého syna Samuela Jehovovi, aby mu sloužil „na neurčitý čas“, tedy „po všechny dny, co bude“. (1. Samuelova 1:22, 28)
Jedna taková matka napsala své dceři do Afriky: „Děkujeme Jehovovi za tu nádhernou výsadu, kterou máš. Je to víc, než v co jsme kdy doufali.“ A při jiné příležitosti řekla: „Je pravda, že to je určitá oběť, když jsme od sebe vzdáleni, ale velice se radujeme, když vidíme, jak o tebe Jehova pečuje!“
Jeden misionář v Ekvádoru vzpomínal na to, co zažili, když zajišťoval potřebnou péči pro své stárnoucí rodiče. Napsal o tom: „Myslím, že největší pomocí, kterou jsme s manželkou dostali, byly modlitby mého otce. Když zemřel, maminka nám řekla: ‚Neminul jediný den, aby se tvůj tatínek nemodlil k Jehovovi, aby vám oběma Jehova dovolil zůstat na místě, kam jste byli přiděleni.‘ “
Jedni postarší manželé v Kalifornii měli radost, že jeden z jejich synů je v celodobé službě. Tento syn a jeho manželka byli ve Španělsku, když matka zemřela. Druzí členové rodiny uvažovali o tom, že se něco musí udělat, aby bylo o otce postaráno. Sami měli ve svém zaměstnání a s výchovou svých dětí mnoho práce, a proto se domnívali, že na sebe tuto povinnost vzít nemohou. Silně proto naléhali na manžele, kteří byli ve zvláštní celodobé službě, aby se vrátili domů a pečovali o otce. Otci sice bylo 79 let, ale stále se ještě těšil dobrému zdraví a měl i správný názor na duchovní věci. Když se jednou rodina sešla a jednotliví členové vyjadřovali své názory, otec vstal a rozhodným tónem řekl: „Chci, aby se vrátili do Španělska a aby tam pokračovali v práci.“ Udělali to, ale začali ho hmotně podporovat. Nyní jsou ve Španělsku v krajské službě. Od tehdejšího rodinného setkání se ale situace změnila — také jiní členové rodiny začali projevovat ocenění pro jejich službu v zahraničí. Po mnoha letech jeden z ostatních synů vzal otce k sobě domů a staral se o něho až do jeho smrti.
V Pensylvánii byl jeden pomazaný bratr, který pracoval v průkopnické službě 40 let. Když mu bylo přes 90 let, jeho manželka těžce onemocněla a zemřela. Měl syna a tři dcery, a měl také mnoho duchovních dětí. Jedna z jeho dcer byla v celodobé službě přes čtyřicet let; se svým manželem byla v misionářské službě, sloužila s ním, když působil jako cestující dozorce, a nakonec byli spolu v betelu. Tato dcera se podílela na zajišťování pomoci pro svého otce. Pomoc poskytovali i místní bratři, kteří ho vozili na shromáždění. Později, když její manžel zemřel, zeptala se otce, zda chce, aby odešla z betelu a starala se o něj. Otec si velmi vážil posvátných věcí a byl přesvědčen o tom, že o jeho potřeby je možné se postarat jinak. Proto odpověděl: „Nic horšího bys nemohla udělat, a ještě horší by bylo, kdybych ti to dovolil.“
Sbory jsou oporou
Některé sbory velmi ochotně pomáhají pečovat o stárnoucí rodiče křesťanů, kteří jsou ve zvláštní celodobé službě. Velice si váží zejména těch, kdo této službě věnovali mnoho let. Sbory sice nemohou zprostit tyto křesťany jejich osobního závazku vyplývajícího z Bible, ale velmi se snaží ulehčit jim náklad natolik, aby nemuseli své zvláštní služební přidělení opustit.
Jedna manželská dvojice z Německa pracovala v zahraničí ve svém přiděleném působišti asi 17 let, přičemž bratr většinou sloužil jako cestující dozorce a manželka ho doprovázela. Potom se však ukázalo, že jeho matka, která již byla v pokročilém věku, potřebuje stále větší pomoc. Každý rok jí tito manželé pomáhali po celou dobu své dovolené. Láskyplně jí poskytovali pomoc také svědkové Jehovovi žijící v sousedství. Když potom tito manželé, kteří zůstali v celodobé službě, strávili s matkou jedno kritické období, starší místního sboru se s nimi sešli. Dobře věděli, co tito manželé pravidelně pro maminku dělají. Tito starší si také vážili zvláštní služby, na které se tito manželé podíleli. Starší proto vytvořili předběžný plán toho, jak matce pomáhat, a pak řekli: „Nemůžete pro ni dělat víc, než co pro ni děláte; pomůžeme vám, abyste mohli zůstat ve svém přiděleném působišti ve Španělsku.“ Bratři jim pomáhají už sedm let.
Podobně poskytoval místní sbor láskyplnou pomoc otci jednoho našeho bratra, který slouží od roku 1967 v Senegalu. Když došlo ke krizi, bratr, s nímž jeho milující manželka pohotově spolupracovala, odcestoval sám do Spojených států, aby svým rodičům pomáhal. Ukázalo se, že je nutné, aby tam zůstal několik měsíců. Situace byla obtížná, ale když udělal, co mohl, sbor se do věci vložil a poskytl mu pomoc, takže bratr mohl ve své misionářské službě pokračovat. Sbor v tomto případě láskyplně pomáhal nesčetnými způsoby déle než 18 let, nejdříve v péči o otce (i když ten již mnohé z nich nepoznával) a pak o matku. Byl syn tímto způsobem zbaven své zodpovědnosti? Nebyl, a často cestoval ze Senegalu a využíval svou dovolenou, aby rodičům pomáhal co nejvíce. Ale mnozí členové toho sboru měli radost z vědomí, že přispívají k tomu, aby tito manželé, kteří tak tvrdě pracují, mohli zůstat ve zvláštní celodobé službě v Senegalu.
Ježíš řekl, že ti, kdo kvůli dobré zprávě opustí všechno, budou mít stonásobně bratrů, sester, matek i dětí. (Marek 10:29, 30) Mezi Jehovovými služebníky to rozhodně platí. Velmi neobvyklým způsobem to poznali jedni manželé, kteří nyní slouží v Beninu v Západní Africe. Dva svědkové ve sboru, v němž jsou jejich rodiče, jim totiž řekli, aby si o své rodiče nedělali starosti. Dodali: „Vaši rodiče jsou i našimi rodiči.“
Ano, je mnoho způsobů, jak můžeme dokázat, že si velmi vážíme výsad v posvátné službě. Mohl bys to nějakým způsobem dokazovat ještě plněji?
[Obrázky na straně 26]
Dali se k dispozici pro zvláštní celodobou službu