Nenáviděni pro svou víru

„Budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu.“ (MATOUŠ 10:22)

1, 2. Můžete uvést příklady toho, čím prošli někteří svědkové Jehovovi kvůli tomu, že žijí podle svého náboženského přesvědčení?

JEDEN poctivý obchodník z Kréty byl nesčíslněkrát zatčen a opakovaně stál před řeckými soudy. Více než šest let strávil ve vězení, odloučen od své manželky a pěti dětí. V Japonsku byl jeden sedmnáctiletý student vyloučen ze školy, ačkoli měl velmi dobré chování a byl nejlepší ze čtyřiceti dvou žáků ve třídě. Ve Francii bylo mnoho lidí propuštěno ze zaměstnání, ačkoli to byli pilní a zodpovědní pracovníci. Co mají všichni tito lidé společného?

² Všichni jsou svědky Jehovovými. A jakého „zločinu“ se dopustili? V zásadě jen toho, že žijí podle svého náboženského přesvědčení. Obchodník se řídil učením Ježíše Krista, a proto se s lidmi dělil o svou víru. (Matouš 28:19, 20) Většinou byl souzen podle archaického řeckého zákona, který obracení na jinou víru označuje za zločin. Student byl vyloučen ze školy kvůli tomu, že mu jeho biblicky školené svědomí nedovolovalo účastnit se povinného výcviku v kendu (tradičním japonském šermu). (Izajáš 2:4) A těm, kdo byli ve Francii propuštěni ze zaměstnání, bylo oznámeno, že jediným důvodem pro jejich propuštění je to, že jsou svědkové Jehovovi.

3. Proč je většina svědků Jehovových poměrně zřídka postižena velkým utrpením, které by jim působili jiní lidé?

³ Tyto trpké zkušenosti jsou příkladem toho, čím nedávno prošli svědkové Jehovovi v některých zemích. Většina svědků Jehovových však bývá poměrně zřídka postižena velkým utrpením, které by jim působili jiní lidé. Jehovovi služebníci jsou po celém světě známi svým znamenitým chováním, a díky této dobré pověsti nikdo nemá oprávněný důvod svědkům Jehovovým ubližovat. (1. Petra 2:11, 12) Svědkové neorganizují žádná spiknutí ani se nepodílejí na jednání, které by mohlo někomu škodit. (1. Petra 4:15) Naopak se snaží žít podle biblické rady, že se mají především podřizovat Bohu, a pak světským vládám. Platí daně, které ukládá zákon, a usilují o to, aby byli „pokojní vůči všem lidem“. (Římanům 12:18; 13:6, 7; 1. Petra 2:13–17) Při svém biblickém vzdělávacím díle zdůrazňují úctu k zákonu, k rodině a k morálce. Mnohé vlády je chválí za to, že jsou občané dodržující zákony. (Římanům 13:3) Jak ale ukazují úvodní odstavce, někdy se proti svědkům Jehovovým vzedme vlna odporu — v některých zemích dokonce na základě vládních výnosů. Mělo by nás to překvapovat?

Cena za to, že se člověk stane učedníkem

4. Co může podle Ježíšových slov člověk očekávat, když se stane Kristovým učedníkem?

⁴ Ježíš Kristus rozhodně nezatajil, co to bude pro člověka znamenat, když se stane jeho učedníkem. Svým následovníkům řekl: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ Ježíš byl nenáviděn „bez příčiny“. (Jan 15:18–20, 25; Žalm 69:4; Lukáš 23:22) Jeho učedníci mohli tedy očekávat totéž — stejně neopodstatněný odpor. Ježíš je nejednou upozorňoval: „Budete předmětem nenávisti.“ (Matouš 10:22; 24:9)

5, 6. (a) Proč Ježíš naléhavě vybízel ty, kdo se chtěli stát jeho následovníky, aby si ‚spočítali náklady‘? (b) Proč bychom tedy neměli být zaskočeni, když se setkáme s odporem?

⁵ Z tohoto důvodu Ježíš naléhavě vybízel ty, kdo se chtěli stát jeho následovníky, aby si ‚spočítali náklady‘ neboli cenu za to, že se stanou Ježíšovými učedníky. (Lukáš 14:28) Proč? Ne proto, aby zvažovali, zda se mají stát jeho následovníky, či nikoli, ale proto, aby byli rozhodnuti dodržovat vše, co k tomu patří. Musíme být připraveni vytrvat navzdory jakýmkoli zkouškám nebo těžkostem, které souvisejí s výsadou být Kristovými učedníky. (Lukáš 14:27) Nikdo nás nenutí, abychom sloužili Jehovovi jakožto následovníci Krista. Je to dobrovolné rozhodnutí. Je to zároveň rozhodnutí, které je založeno na poznání. Předem víme, že kvůli tomu, že jsme zasvětili život Bohu, nejen získáme mnoho požehnání, ale také se staneme „předmětem nenávisti“. Proto nejsme zaskočeni, když se setkáme s odporem. ‚Spočítali jsme náklady‘ a jsme plně připraveni je zaplatit. (1. Petra 4:12–14)

⁶ Proč se někteří lidé, včetně jistých vládních úředníků, staví proti pravým křesťanům? Chceme-li získat odpověď, bude užitečné zamyslet se nad dvěma náboženskými skupinami z prvního století n. l. Obě byly nenáviděny, ale z naprosto rozdílných důvodů.

Nenávistní a nenávidění

7, 8. Ve kterých naukách se odráželo pohrdání nežidovskými národy a jaké postoje se kvůli tomu mezi Židy rozšířily?

⁷ V prvním století n. l. byl Izrael pod římskou nadvládou, a judaismus, židovský náboženský systém, byl do značné míry v moci takových utlačujících vůdců, jako byli znalci Zákona a farizeové. (Matouš 23:2–4) Tito fanatičtí vůdci překroutili pokyny mojžíšského Zákona, jež se týkaly oddělenosti od ostatních národů, aby to vypadalo, že jeho požadavkem je pohrdat nežidovskými národy. Postupně vytvořili náboženství, jež vštěpovalo nenávist k nežidovským národům, a současně tím vyvolali nenávist těchto národů k Židům.

⁸ Pro židovské vůdce nebylo obtížné hlásat pohrdání nežidovskými národy, protože Židé v té době považovali příslušníky nežidovských národů za hanebné tvory. Náboženští vůdci učili, že židovská žena nesmí nikdy být sama s pohany, protože jsou „podezřelí z oplzlosti“. Žid nesmí „zůstat s nimi o samotě, protože jsou podezřelí z prolévání krve“. Mléko, které nadojil pohan, se nesmělo použít, pokud na dojení nedohlížel nějaký Žid. Pod vlivem svých vůdců si Židé vypěstovali přezíravou povýšenost a neochvějný pocit vlastní výlučnosti. (Srovnej Jana 4:9.)

9. Jaké následky mělo to, co židovští náboženští vůdci učili o Nežidech?

⁹ Takové nauky týkající se Nežidů sotva přispívaly k dobrým vztahům mezi Židy a příslušníky nežidovských národů. Lidé z jiných národů se začali na Židy dívat jako na ty, kdo mají v nenávisti celé lidstvo. Římský historik Tacitus (narozen asi roku 56 n. l.) o Židech řekl, že „pohlížejí na zbytek lidstva s veškerou nenávistí nepřátel“. Tacitus také tvrdil, že pohané, kteří se stali židovskými proselyty, byli vyučováni, aby se zřekli své vlasti a aby svou rodinu a přátele považovali za bezcenné. Římané většinou Židy snášeli, protože židovský národ byl natolik početný, že vzbuzoval strach. Židovská vzpoura v roce 66 n. l. však Římany dohnala k tvrdé odvetě, což vedlo ke zpustošení Jeruzaléma v roce 70 n. l.

10, 11. (a) Jaké zacházení s cizinci vyžadoval mojžíšský Zákon? (b) Jaké poučení získáváme z toho, co se dělo v judaismu?

¹⁰ Jak tento názor na cizince obstojí ve srovnání se způsobem uctívání stanoveným v mojžíšském Zákoně? Zákon sice vedl Izraelity k tomu, aby se oddělovali od jiných národů, ale bylo to pro jejich ochranu, a zejména pro ochranu jejich čistého způsobu uctívání. (Jozue 23:6–8) A stejně tak Zákon vyžadoval, aby se s cizinci zacházelo spravedlivě a čestně a aby byli přijímáni pohostinně — pokud by výrazně neporušovali zákony Izraele. (3. Mojžíšova 24:22) Židovští náboženští vůdci z Ježíšovy doby si vytvořili způsob uctívání, který zplodil nenávist k cizincům a který byl cizinci nenáviděn, protože se v jednání s cizinci odchýlili od rozumnosti, jež je jasně patrná v Zákoně. Židovský národ nakonec v prvním století ztratil Jehovovu přízeň. (Matouš 23:38)

¹¹ Vyplývá z toho nějaké poučení pro nás? Samozřejmě! Jestliže zaujímáme samospravedlivý, nadřazený postoj a díváme se svrchu na ty, kdo nesdílejí naše náboženské přesvědčení, nereprezentuje to správně čisté uctívání Jehovy, a to se Jehovovi nelíbí. Podívejme se na křesťany v prvním století. Neměli nenávist k nekřesťanům, ani se nepřipojili ke vzpouře proti Římu. Přesto byli „předmětem nenávisti“. Proč? A čí nenávisti?

Kdo nenáviděl první křesťany?

12. Jak z Písma vyplývá, že Ježíš chce, aby jeho následovníci měli vyrovnaný názor na nekřesťany?

¹² Z Ježíšova učení je jasně vidět, že chtěl, aby jeho učedníci měli vyrovnaný názor na nekřesťany. Na jedné straně Ježíš řekl, že jeho následovníci by měli být odděleni od světa, to znamená, že by se měli vyhýbat postojům a chování, které jsou v rozporu s Jehovovými spravedlivými cestami. Měli zůstat neutrální ve válečných i politických záležitostech. (Jan 17:14, 16) Na druhé straně však Ježíš své následovníky rozhodně nenabádal k tomu, aby pohrdali nekřesťany, ale říkal jim „milujte své nepřátele“. (Matouš 5:44) Apoštol Pavel křesťany vybízel: „Je-li tvůj nepřítel hladový, nakrm ho; je-li žíznivý, dej mu něco napít.“ (Římanům 12:20) Kromě toho křesťanům říkal, aby ‚konali dobro všem‘. (Galaťanům 6:10)

13. Proč byli židovští náboženští vůdci tak nepřátelsky zaměřeni proti Kristovým učedníkům?

¹³ Kristovi učedníci si však brzy uvědomili, že jsou „předmětem nenávisti“ pramenící ze tří zdrojů. Prvním z nich byli židovští náboženští vůdci. Není divu, že křesťané velmi rychle upoutali jejich pozornost. Křesťané měli vysoké mravní zásady, vyznačovali se ryzostí a s vroucím zápalem oznamovali poselství přinášející naději. Tisíce lidí opustily judaismus a přijaly křesťanství. (Skutky 2:41; 4:4; 6:7) Pro židovské náboženské vůdce byli Ježíšovi židovští učedníci pouhými odpadlíky. (Srovnej Skutky 13:45.) Tito rozhořčení náboženští vůdci viděli, že křesťanství odmítá jejich tradice. A že dokonce odmítá jejich názor na pohany. Od roku 36 n. l. se pohané mohli stát křesťany a mohli mít stejnou víru a radovat se z týchž výsad jako židovští křesťané. (Skutky 10:34, 35)

14, 15. (a) Proč křesťané vzbuzovali nenávist ctitelů pohanských bohů? Uveďte příklad. (b) Pro jakou třetí skupinu se první křesťané stali „předmětem nenávisti“?

¹⁴ Druhou skupinou těch, kdo nenáviděli křesťany, byli ctitelé pohanských božstev. Například výroba stříbrných chrámečků Artemidy byla výnosným obchodem ve starověkém Efezu. Když tam však Pavel kázal, mnoho Efezanů na toto kázání zareagovalo tak, že přestali uctívat Artemidu. Stříbrotepci se vzbouřili, protože bylo ohroženo jejich řemeslo. (Skutky 19:24–41) Něco podobné se stalo potom, co se křesťanství rozšířilo do Bithýnie (dnešního severozápadního Turecka). Krátce po dokončení Křesťanských řeckých písem oznámil místodržitel Bithýnie, Plinius Mladší, že pohanské chrámy jsou opuštěné a že obchod s krmivem pro obětní zvířata značně upadl. Z toho byli obviněni — a kvůli tomu pronásledováni — křesťané, protože jejich způsob uctívání nedovoloval používat obětní zvířata ani modly. (Hebrejcům 10:1–9; 1. Jana 5:21) Rozšířením křesťanství byla postižena určitá nezadatelná práva spojená s pohanským způsobem uctívání, a ti, kdo přišli o řemeslo i o peníze, to křesťanům zazlívali.

¹⁵ Třetí skupinou, pro kterou se křesťané stali „předmětem nenávisti“, byli nacionalističtí Římané. Římané zpočátku křesťany považovali za malou a možná fanatickou náboženskou skupinu. Časem se však z pouhého přiznání, že někdo je křesťan, stal přestupek, který se trestal smrtí. Proč se na poctivé občany, kteří vedli křesťanský život, pohlíželo jako na vhodné oběti pronásledování a zabíjení?

Proč byli první křesťané v římském světě nenáviděni?

16. V čem křesťané zůstávali odděleni od světa, a proč kvůli tomu byli v římském světě neoblíbení?

¹⁶ Křesťané byli v římském světě nenáviděni především proto, že žili podle svého náboženského přesvědčení. Například zůstávali odděleni od světa. (Jan 15:19) Nezastávali tedy žádný politický úřad a odmítali vykonávat vojenskou službu. Z toho důvodu, jak říká historik Augustus Neander, se o křesťanech „mluvilo jako o lidech mrtvých vůči tomuto světu a nepoužitelných pro jakoukoli záležitost života“. Nebýt částí světa také znamenalo vyhýbat se ničemným zvyklostem zkaženého římského světa. „Malé křesťanské obce svou zbožností a slušností znepokojovaly pohanský svět posedlý po rozkoších,“ vysvětluje historik Will Durant. (1. Petra 4:3, 4) Římané se možná tím, že křesťany pronásledovali a popravovali, snažili umlčet nepříjemný hlas svědomí.

17. Z čeho je vidět, že kazatelská činnost křesťanů z prvního století byla účinná?

¹⁷ Křesťané z prvního století kázali dobrou zprávu o Božím Království s neochvějnou horlivostí. (Matouš 24:14) Proto přibližně v roce 60 n. l. mohl Pavel říci, že dobrá zpráva byla „kázána v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kolosanům 1:23) Koncem prvního století Ježíšovi následovníci činili učedníky po celé Římské říši — v Asii, Evropě a Africe. Křesťany se stali i někteří příslušníci „césarovy domácnosti“.a (Filipanům 4:22) Toto horlivé kázání vzbuzovalo všeobecnou nelibost. Augustus Neander říká: „Křesťanství postupně stále pronikalo mezi lidi všech vrstev a ohrožovalo státní náboženství.“

18. Jak se křesťané dostávali do rozporu s Římany tím, že prokazovali výlučnou oddanost Jehovovi?

¹⁸ Ježíšovi následovníci prokazovali výlučnou oddanost Jehovovi. (Matouš 4:8–10) Tímto rysem svého způsobu uctívání se možná více než kterýmkoli jiným dostávali do rozporu s Římem. Římané byli k jiným náboženstvím shovívaví, pokud přívrženci těchto náboženství uctívali také césara. První křesťané se takového uctívání jednoduše nemohli účastnit. Uvědomovali si, že jsou odpovědní autoritě, která je vyšší než římský stát, totiž Jehovovi Bohu. (Skutky 5:29) Stát kvůli tomu považoval křesťana za nepřítele, ať byl ve všech ostatních ohledech jakkoli vzorný.

19, 20. (a) Kdo se převážně zasloužil o šíření zlomyslných pomluv o věrných křesťanech? (b) Jaká falešná obvinění byla proti křesťanům vznášena?

¹⁹ Věrní křesťané se však stali „předmětem nenávisti“ v římském světě ještě z jiného důvodu: Šířily se o nich zlomyslné pomluvy, kterým se snadno uvěřilo, a o tyto pomluvy se zasloužili převážně židovští náboženští vůdci. (Skutky 17:5–8) Když asi v roce 60 nebo 61 n. l. Pavel v Římě čekal, až bude souzen před císařem Neronem, vedoucí představitelé Židů o křesťanech řekli: „Vpravdě, pokud jde o tuto sektu, je nám známo, že se všude mluví proti ní.“ (Skutky 28:22) Nero mohl sotva přeslechnout utrhačné historky, které se o křesťanech šířily. Když byl Nero v roce 64 n. l. obviňován, že založil požár, který zničil Řím, údajně vybral za obětní beránky již hanobené křesťany. To zjevně urychlilo vlnu prudkého pronásledování, jehož cílem bylo vyhladit křesťany.

²⁰ Falešná obvinění proti křesťanům se mnohdy skládala ze směsice vyložených lží a překroucených představ o jejich náboženských názorech. Byli považováni za ateisty, a to proto, že byli monoteisté a neuctívali císaře. Někteří lidé, kteří nebyli křesťané, se stavěli proti svým křesťanským příbuzným, a proto byli křesťané obviňováni z rozvracení rodin. (Matouš 10:21) Také byli hanlivě označováni za kanibaly a toto obvinění bylo — podle některých pramenů — založeno na překrucování slov, která pronesl Ježíš při Pánově večeři. (Matouš 26:26–28)

21. Z jakých dvou důvodů byli křesťané „předmětem nenávisti“?

²¹ Věrní křesťané tedy byli „předmětem nenávisti“ Římanů ze dvou hlavních důvodů: (1) kvůli svému náboženskému přesvědčení a svému jednání založeném na Bibli a (2) kvůli falešným obviněním, jež byla proti nim vznášena. Bez ohledu na důvod však odpůrci měli jediný cíl — potlačit křesťanství. Skutečnými podněcovateli pronásledování křesťanů samozřejmě byli nadlidští odpůrci, neviditelné, ničemné duchovní síly. (Efezanům 6:12)

22. (a) Které příklady ukazují, že se svědkové Jehovovi snaží ‚konat dobro všem‘? (Viz rámeček na straně 11.) (b) O čem bude pojednávat příští článek?

²² Podobně jako první křesťané jsou v dnešní době i svědkové Jehovovi v různých zemích „předmětem nenávisti“. Svědkové Jehovovi přesto nemají v nenávisti lidi, kteří nejsou svědkové, a nikdy také nebyli organizátory vzpoury proti vládě. Naopak jsou na celém světě známí tím, že projevují opravdovou lásku, která překonává veškeré sociální, rasové i etnické bariéry. Proč jsou tedy pronásledováni? A jak reagují na odpor? Tyto otázky budou rozebírány v dalším článku.

[Poznámka pod čarou]

Jak byste odpověděli?

◻ Proč Ježíš vybízel své budoucí následovníky, aby si spočítali náklady, než se stanou jeho učedníky?

◻ Jaký vliv na judaismus měl běžný názor na Nežidy a co se z toho můžeme naučit?

◻ Z kterých tří zdrojů pramenil odpor, s nímž se setkávali věrní křesťané v prvním století?

◻ Ze kterých hlavních důvodů byli první křesťané „předmětem nenávisti“ Římanů?

[Rámeček na straně 11]

‚Konají dobro všem‘

Svědkové Jehovovi se snaží řídit biblickou výzvou, aby ‚konali dobro všem‘. (Galaťanům 6:10) Láska k bližnímu je podněcuje, aby v době nouze pomáhali i těm, kdo nesdílejí jejich náboženské názory. Například, když v roce 1994 nastala kritická situace ve Rwandě, svědkové z Evropy dobrovolně odjeli do Afriky, aby tam pomáhali s humanitární činností. Rychle byly zřízeny dobře organizované tábory a provizorní nemocnice, v nichž byla poskytována pomoc. Bylo tam letecky dopraveno obrovské množství jídla, oblečení a přikrývek. Počet uprchlíků, kteří měli užitek z této humanitární pomoci, byl více než trojnásobně vyšší než počet svědků na tomto území.

[Obrázek na straně 9]

Křesťané v prvním století kázali dobrou zprávu s nezlomnou horlivostí