„Jehova“, nebo „Jahve“?

„KŘÍŽENEC“, „hybridní“, „zrůdná“. Co mohlo přimět znalce biblické hebrejštiny, aby použili takové silné výrazy? Předmětem sporu je to, zda správná výslovnost Božího jména je „Jehova“. Tento spor přetrvává již déle než sto let. Dnes většina učenců, jak se zdá, dává přednost dvouslabičnému „Jahve“. Je však výslovnost „Jehova“ opravdu tak „zrůdná“?

U kořene sporu

Podle Bible Bůh sám odhalil lidstvu své jméno. (2. Mojžíšova 3:15) Písmo ukazuje, že Boží starověcí služebníci toto jméno volně používali. (1. Mojžíšova 12:8; Rut 2:4) Boží jméno znaly i ostatní národy. (Jozue 2:9) To platilo zvláště poté, co Židé, kteří se vrátili z vyhnanství v Babylóně, přišli do styku s lidmi z mnoha národů. (Žalm 96:2–10; Izajáš 12:4; Malachiáš 1:11) The Interpreter’s Dictionary of the Bible říká: „Existují přesvědčivé doklady, že v poexilním období bylo mnoho cizinců přitahováno k náboženství Židů.“ V prvním století n. l. se však rozšířila pověra o Božím jménu. Židovský národ nakonec nejenže přestal Boží jméno otevřeně používat, ale někteří Židé je dokonce zakazovali vůbec vyslovovat. Jeho správná výslovnost tak byla zapomenuta. Nebo nebyla?

Co lze zjistit z Božího jména?

V hebrejštině se Boží jméno píše יהוה. Tato čtyři písmena, která se čtou zprava doleva, se obvykle nazývají tetragrammaton. Mnoho jmen, která označují lidi a místa, o nichž se zmiňuje Bible, obsahuje zkrácenou formu Božího jména. Mohla by tato vlastní jména nějak ukázat, jak se Boží jméno vyslovovalo?

Podle George Buchanana, emeritního profesora Wesleyova teologického semináře ve Washingtonu ve Spojených státech, můžeme na tuto otázku odpovědět kladně. Profesor Buchanan vysvětluje: „Ve starověku rodiče často dávali svým dětem jména podle svých božstev. To znamená, že vyslovovali jména svých dětí stejně jako jméno příslušného božstva. Do jmen lidí byl začleněn i tetragrammaton a vždy se používala prostřední samohláska.“

Uvažujme o několika příkladech vlastních jmen, která nacházíme v Bibli a která obsahují zkrácenou formu Božího jména. Jméno Jonatan, které se v hebrejské Bibli objevuje jako Jó·na·thanʹ nebo Jehó·na·thanʹ, znamená „Jaho nebo Jahova dal“, říká profesor Buchanan. Jméno proroka Elijáše je v hebrejštině ʼE·li·jahʹ nebo ‚E·li·jaʹhu‘. Podle profesora Buchanana toto jméno znamená: „Můj Bůh je Jahú nebo Jahú-va.“ Podobně i hebrejské jméno pro Jehošafata je Jehó·ša·fatʹ, což znamená „Jaho soudil“.

Dvouslabičná výslovnost tetragrammatonu jako „Jahve“ by nedovolovala, aby samohláska o tvořila součást Božího jména. Avšak v desítkách biblických jmen, která obsahují Boží jméno, se tato hláska uprostřed objevuje, a to jak v původních, tak i ve zkrácených formách, například Jehonatan a Jonatan. Proto profesor Buchanan o Božím jménu říká: „Samohláska ú nebo ó není v žádném případě vynechána. Někdy bylo toto slovo zkráceno jako ‚Ja‘, ale nikdy jako ‚Ja-ve‘. . . . Když se tetragrammaton vyslovoval jednoslabičně, bylo to ‚Jah‘ nebo ‚Jo‘. Když se vyslovoval ve třech slabikách, mohlo to být ‚Jahova‘ nebo ‚Jahúva‘. Pokud by byl někdy zkrácen do dvou slabik, bylo by to ‚Jaho‘.“ (Biblical Archaeology Review)

Tyto komentáře nám pomáhají pochopit to, co Gesenius, znalec hebrejštiny, který žil v 19. století, uvedl ve svém díle Hebrew and Chaldee Lexicon to the Old Testament Scriptures: „Ti, kdo se domnívají, že יְהוָֹה [Je-ho-va] byla skutečná výslovnost [Božího jména], nejsou tak docela bez dokladů, kterými by svůj názor podepřeli. Tímto způsobem mohou být uspokojivěji vysvětleny zkrácené slabiky יְהוֹ [Je-ho] a יוֹ [Jo], jimiž začíná mnoho vlastních jmen.“

Přesto Everett Fox v předmluvě ke svému nedávnému překladu The Five Books of Moses (Pět knih Mojžíšových) podotýká: „Ani staré, ani nové pokusy odhalit ‚správnou‘ výslovnost [Božího] hebrejského jména nebyly úspěšné; ani verze ‚Jehova‘, která je někdy slyšet, ani forma ‚Jahve‘, kterou uznávají učenci, nemůže být nezvratně dokázána.“

Akademické debaty budou bezpochyby pokračovat dál. Židé přestali vyslovovat jméno pravého Boha ještě před tím, než masoreti zavedli systém samohláskových značek. A tak neexistuje žádný způsob, jak jednoznačně prokázat, které samohlásky provázely souhlásky JHVH (יהוה). Nicméně biblické postavy měly jména, jejichž správná výslovnost nebyla nikdy zapomenuta, a proto poskytují konkrétní vodítko k tomu, jak se Boží jméno vyslovovalo ve starověku. Z tohoto důvodu alespoň někteří učenci připouštějí, že výslovnost „Jehova“ není nakonec tak „zrůdná“.

[Obrázky na straně 31]

„Jehova“ je nejrozšířenější výslovnost Božího jména