Boj o „svaté“ místo

DNE 15. července 1099 dosáhla první křížová výprava, vyhlášená římským papežem, svého cíle — Jeruzalém byl dobyt! Byl to hrozný masakr. Jedinými obyvateli, kteří přežili, byli místodržitel a jeho tělesná stráž, a to jen díky tomu, že zaplatil i tučný úplatek. Duchovní Antony Bridge ve své knize The Crusades (Křížové výpravy) líčí, co se stalo se zbytkem muslimského a židovského obyvatelstva: „Jakmile křižákům bylo dovoleno, aby si ve městě dělali, co chtějí, zmocnila se jich nesmírná a strašlivá krvežíznivost. . . . Zabili každého muže, ženu i dítě, které ve městě našli . . . Když už nebylo koho zabít, vítězové prošli v průvodu ulicemi města . . . k chrámu Svatého hrobu, aby vzdali díky Bohu.“

Od tohoto křižáckého vítězství byla přítomnost křesťanstva v Jeruzalémě poznamenána neustálým napětím mezi římskými katolíky, zastánci východního pravoslaví a příslušníky dalších takzvaných křesťanských náboženství. V roce 1850 se spor mezi vůdci různých církví o svatá místa v Jeruzalémě a jeho okolí stal hlavním činitelem, který vedl ke Krymské válce. Během ní bojovaly Anglie, Francie a Osmanský stát proti Rusku, což si vyžádalo půl milionu životů.

Tato válka však neshody křesťanstva ohledně Jeruzaléma a jeho svatých míst neukončila. Osmani, kteří v té době zemi ovládali, se snažili dosáhnout míru rozdělením těchto svatých míst mezi různá vyznání. „Tato zásada,“ vysvětluje dr. Menashe Har-el ve své knize This Is Jerusalem (Toto je Jeruzalém), „byla přijata. . . Spojenými národy v rezoluci o rozdělení [Palestiny] v listopadu 1947. Je tedy součástí mezinárodního práva.“ V důsledku toho byly jednotlivé části chrámu Svatého hrobu rozděleny mezi římské katolíky, stoupence řeckého pravoslaví, Armény, Syřany, a Kopty. Nakonec si i Etiopové prosadili, že někteří z členů jejich církve mohou žít v chýších na střeše chrámu. Mnozí pohlížejí na chrám Svatého hrobu jako na nejsvětější místo křesťanstva. Je plný oltářů, soch a ikon. Jiné takzvané svaté místo, Gordonovu Kalvárii, ctí někteří protestanti, protože předpokládají, že právě na tom místě byl popraven a pohřben Ježíš.

Ježíš však kdysi řekl jedné ženě, která věřila ve svatá místa: „Přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. . . . Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou.“ (Jan 4:21–24) Praví křesťané tedy svatá místa neuctívají. Zničení nevěrného Jeruzaléma římskými vojsky v roce 70 n. l. je pro křesťanstvo výstrahou. Jeho modlářství, rozkoly a vina krve jsou v rozporu s jejich tvrzením, že jsou křesťany. Proto křesťanstvo utrpí zkázu, kterou Bůh předpověděl pro všechna náboženství, jež tvoří Velký Babylón. (Zjevení 18:2–8)