Stavba na pohanských základech

K MNOHA působivým památkám, které navštěvují turisté v italském Římě, patří i Panteon. Toto mistrovské dílo římské architektury je jednou z mála staveb, jež se zde zachovaly v podstatě v té podobě, v jaké byly ve starověku. S jeho stavbou začal okolo roku 27 př. n. l. Agrippa a kolem roku 120 n. l. jej obnovil Hadrianus. Jedním pozoruhodným rysem této stavby je její ohromná kopule o průměru 43 metrů, což je průměr, který byl překonán až v moderní době. Panteon byl původně pohanským chrámem, „místem pro všechny bohy“, což je význam tohoto původního řeckého slova. V současnosti je považován za římskokatolický kostel. Jak mohlo dojít k tak překvapivé přeměně?

V roce 609 n. l. vysvětil tento dlouho nevyužívaný chrám papež Bonifác IV. jako „křesťanský“ kostel. V té době byl pojmenován rotunda Svaté Marie. Podle jednoho článku vydaného roku 1900 v italském jezuitském časopise La Civiltà Cattolica měl Bonifác na mysli jeho zvláštní využití ke „společnému velebení všech mučedníků křesťanského světa, nebo přesněji všech svatých, avšak především a hlavně Panny Matky Boží“. Jména, kterými dnes římskokatolická církev Panteon označuje — Santa Maria ad Martyres nebo také Santa Maria Rotunda —, svědčí o jeho nebiblickém účelu. (Srovnej Skutky 14:8–15.)

K tomu, aby byl Panteon přizpůsoben svému novému použití, „bylo třeba udělat jen velmi málo,“ pokračuje tentýž článek. „Bonifác se řídil jednoduchými a šlechetnými pravidly, která stanovil již jeho předchůdce, Svatý Řehoř Veliký [papež Řehoř I.], ‚maestro‘ a vzor, pokud jde o úpravu pohanských chrámů pro účely křesťanského uctívání.“ Která pravidla to byla?

V dopise jednomu misionáři vyslanému do pohanské Británie dal Řehoř v roce 601 n. l. toto nařízení: „Modlářské chrámy v řečené zemi by neměly být zničeny; ale jen modly, které jsou v nich . . . Pokud jsou řečené chrámy dobře postaveny, je nutné, aby se v nich uctívání démonů změnilo na službu pravému Bohu.“ Řehořova představa byla, že když pohanské národy uvidí, že jejich bývalé chrámy zůstaly nedotčené, budou více nakloněny tomu, aby je dál navštěvovaly. Vzhledem k tomu, že pohané byli zvyklí „zabíjet mnoho dobytčat jako oběti démonům“, jak napsal papež, choval nyní naději, že „již více nebudou obětovat zvířata ďáblovi, ale budou je zabíjet pro radost k chvále Boha“.

Římskokatolická církev také „čelila“ pohanskému uctívání tím, že v těsném sousedství bývalých chrámů zakládala kostely zasvěcené „křesťanským“ patronům. Byly přijaty starodávné obřady a byl jim dán „křesťanský“ význam. La Civiltà Cattolica to vyjadřuje slovy: „Všem dnešním učencům je známo, že některé zvyky a náboženské obyčeje raných křesťanů byly úzce spojeny s určitými pohanskými praktikami a způsoby. Byly to praktiky příliš drahocenné lidu a zvyky příliš hluboce zakořeněné, které ve starověkém světě prolínaly veřejným i soukromým životem. Matka církev, laskavá a moudrá, se nedomnívala, že je musí vykořenit; spíše tím, že jim dala křesťanský význam a pozvedla je k nové vznešenosti a k novému životu, je přemohla pomocí prostředků, které byly mocné a jemné zároveň, takže pro sebe bez pobouření získala duše jak prostých, tak vzdělaných.“

Jedním dobře známým příkladem přijetí pohanských slavností jsou pochopitelně Vánoce. Pětadvacátý prosinec byl ve skutečnosti datem, kdy starověcí Římané slavili dies natalis Solis Invicti, což je „den narození neporazitelného slunce“.

Církev se tudíž ve své touze získat srdce pohanů nedržela pravdy. Ospravedlňovala běžnou praxi synkretismu, vstřebávání pohanských nauk a zvyklostí „drahocenných masám“. Výsledkem byla hybridní, odpadlá církev, velmi vzdálená učení pravého křesťanství. Ve světle těchto skutečností nepřekvapuje, že se bývalý římský chrám „všech bohů“ — Panteon — měl stát římskokatolickým kostelem zasvěceným Marii a všem „svatým“.

Mělo by však být zřejmé, že změna zasvěcení chrámu nebo změna názvu oslavy nestačí k tomu, aby se „uctívání démonů změnilo na službu pravému Bohu“. „V jaké shodě je Boží chrám s modlami?“ zeptal se apoštol Pavel. „ ‚Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,‘ říká Jehova, ‚a přestaňte se dotýkat nečistého‘, ‚a já vás přijmu.‘ ‚A budu vám otcem a vy mi budete syny a dcerami,‘ říká Jehova Všemohoucí.“ (2. Korinťanům 6:16–18)