„V nebezpečích na moři“

JE TMAVÁ noc a k jednomu středomořskému ostrovu se blíží plachetnice s 276 lidmi na palubě. Posádka i cestující jsou vyčerpáni neustálým zmítáním lodi sem a tam v rozbouřených vodách, což trvá již čtrnáct dní. Když za svítání spatří nějaký záliv, pokoušejí se najet lodí na břeh. Avšak příď uvízla tak, že se loď nemůže hnout, a vlny lámou záď na kusy. Všichni na palubě loď opouštějí a snaží se k břehům Malty doplavat nebo se k nim dostat na prknech či jiných předmětech. Prochladlí a vyčerpaní se potácejí z dosahu běsnícího příboje. Mezi cestujícími je i křesťanský apoštol Pavel. Má být dopraven k soudnímu přelíčení do Říma. (Skutky 27:27–44)

Pro Pavla nebylo ztroskotání u ostrova Malty první životu nebezpečnou příhodou, kterou na moři zažil. O několik let dříve napsal: „Třikrát jsem zažil ztroskotání lodi, noc a den jsem strávil na hlubině.“ Také napsal, že byl „v nebezpečích na moři“. (2. Korinťanům 11:25–27) Cestování po moři pomáhalo Pavlovi plnit jeho úlohu, kterou mu svěřil Bůh, úlohu ‚apoštola pro národy‘. (Římanům 11:13)

Do jaké míry bylo cestování po moři v prvním století rozšířené? Jakou roli hrálo při šíření křesťanství? Jak bylo bezpečné? Jaké druhy lodí se používaly a jak bylo postaráno o cestující?

Řím potřeboval námořní obchod

Římané nazývali Středozemní moře Mare Nostrum — Naše moře. Pro Řím bylo nanejvýš důležité mít námořní trasy pod kontrolou, a to nejen z vojenských důvodů. Mnohá města Římské říše byla buď přímo přístavy, nebo služeb přístavů využívala. Například Řím měl svůj přístav v nedaleké Ostii, kdežto Korint využíval Lechaion a Kenchreje, a syrské Antiochii sloužila Seleukie. Dobré námořní spojení mezi těmito přístavy zajišťovalo rychlou komunikaci s klíčovými městy a usnadňovalo účinnou správu římských provincií.

Řím byl na lodní dopravě závislý také kvůli dodávkám potravin. Jelikož obyvatelstvo Říma čítalo asi milion lidí, jeho spotřeba obilí byla ohromná — přibližně 250 000 až 400 000 tun za rok. Odkud všechno toto obilí pocházelo? Flavius Josephus cituje Heroda Agrippu II., který poznamenal, že severní Afrika krmí Řím osm měsíců v roce, kdežto Egypt dodává městu dostatek obilí zbývající čtyři. Na dodávkách obilí do města se podílelo tisíce námořních lodí.

Vzkvétající námořní obchod zásoboval Řím veškerým sortimentem a uspokojoval touhu Římanů po přepychu. Nerosty, stavební kámen a mramor se loděmi dovážely z Kypru, Řecka a Egypta, a stavební dříví se dopravovalo z Libanonu. Víno pocházelo ze Smyrny, ořechy z Damašku a datle z Palestiny. Masti a kaučuk se nakládaly v Kilikii, vlna v Milétu a Laodiceji, tkaniny v Sýrii a Libanonu, purpurová látka v Tyru a Sidonu. Barviva se posílala z Thyatiry a sklo z Alexandrie a Sidonu. Hedvábí, bavlna, slonovina a koření se dovážely z Číny a Indie.

Co lze říci o lodi, která ztroskotala u Malty s Pavlem na palubě? Byla to obilná loď, „loď z Alexandrie, která plula do Itálie“. (Skutky 27:6, Reference Bible, poznámka pod čarou) Obilné lodě měli v soukromém vlastnictví Řekové, Féničané a Syřané, kteří jim veleli a vybavovali je pro plavbu. Tyto lodě si však najímal stát. „Stejně jako v případě vybírání daní,“ říká historik William M. Ramsay, „vláda zjistila, že je snazší zbavit se této práce tím, že se zadá někomu jinému, než aby sama organizovala ohromnou mašinérii lidí a zařízení, která byla pro tento náročný úkol zapotřebí.“

Pavel svou plavbu do Říma dokončil na lodi, jež měla galionovou figuru „Synové Diovi“. Také to byla alexandrijská loď. Zakotvila v Puteoli v Neapolském zálivu, v přístavu, kde obilné loďstvo pravidelně přistávalo. (Skutky 28:11–13) Z Puteoli — dnešního Pozzuoli — se náklad buď přepravoval po souši, anebo se menšími loděmi dopravoval podél pobřeží na sever a po řece Tibeře až do srdce Říma.

Cestující na nákladních lodích?

Proč Pavel a vojáci, kteří jej střežili, cestovali nákladní lodí? Abychom si na tuto otázku odpověděli, musíme zjistit, co to znamenalo plavit se v těch dobách po moři jako cestující.

V prvním století n. l. nic takového jako osobní loď neexistovalo. Lodi, které cestující využívali, byly obchodními loděmi. Na nich se museli plavit lidé všeho druhu — včetně státních úředníků, vzdělanců, kazatelů, kouzelníků, umělců, sportovců, obchodníků, cestovatelů a poutníků.

Existovaly ovšem i malé čluny, které přepravovaly cestující a náklad v pobřežních vodách. Pavel možná takové plavidlo využil, aby z Troady ‚přešel do Makedonie‘. Malé lodi jej možná nejednou přepravovaly směrem do Atén i z Atén. A Pavel malá plavidla používal snad také na své pozdější cestě z Troady do Patary přes ostrovy v blízkosti pobřeží Malé Asie. (Skutky 16:8–11; 17:14, 15; 20:1–6, 13–15; 21:1) Použití takovýchto malých lodí šetřilo čas, ale nemohly si dovolit plout příliš daleko od pevniny. A tak lodi, které vezly Pavla na Kypr a potom do Pamfýlie, a ty, na nichž se plavil z Efezu do Cesareje a z Patary do Tyru, musely být značně větší. (Skutky 13:4, 13; 18:21, 22; 21:1–3) Loď, na níž Pavel zažil ztroskotání u Malty, byla asi také považována za velkou. Jak velké mohly takové lodi být?

Jeden učenec na základě některých literárních pramenů řekl: „Nejmenší kapacita lodi, kterou lidé ve starověku obvykle ještě pokládali za užitečnou, byla asi 70 až 80 tun. Velmi oblíbenou, alespoň v helénistickém období, byla loď s kapacitou 130 tun. Třebaže k vidění byly i ‚dvousetpadesátitunky‘, rozhodně to již byla plavidla co do velikosti nadprůměrná. V římském období byly lodi používané k zajištění dopravy po celé říši dokonce ještě větší, žádoucí kapacita byla 340 tun. Největší lodi, jež tehdy pluly po moři, dosahovaly kapacity až 1 300 tun, a možná, že byly ještě o trochu větší.“ Podle jednoho popisu z druhého století n. l. byla alexandrijská loď Isis, která přepravovala obilí, přes 55 metrů dlouhá, asi 14 metrů široká, její podpalubí dosahovalo hloubky kolem 13 metrů, a pravděpodobně mohla uvézt přes tisíc tun obilí a snad stovku cestujících.

Jak bylo o cestující na obilné lodi postaráno? Poněvadž lodi sloužily hlavně k přepravě nákladu, cestující byli až na druhém místě. Nikdo se nestaral o jejich pohodlí, a kromě vody pro ně nebyly k dispozici vůbec žádné potraviny. Mohli spát na palubě, snad pod přístřeškem podobajícím se stanu, který si na noc postavili a ráno zase složili. I když cestující na lodi možná směli používat lodní kuchyň, všechno, co bylo třeba k vaření, stravování, koupání i spaní — od hrnců až po lůžko —, si museli opatřit sami.

Cestování po moři — Jak bylo bezpečné?

Mořeplavci v prvním století neměli k dispozici žádné navigační přístroje, dokonce ani kompas, a tak se řídili jen svým zrakem. Cestování bylo tedy nejbezpečnější v době, kdy byla nejlepší viditelnost, což bylo zpravidla od konce května do poloviny září. Obchodníci měli možnost podniknout plavbu i během dvou měsíců před tímto obdobím a po něm. Ovšem během zimního období byly orientační body často zahaleny mlžným oparem a oblaky, jež současně bránily v orientaci podle slunce ve dne a podle hvězd v noci. Od 11. listopadu do 10. března byla lodní doprava, až na naprosto nezbytné či naléhavé případy, považována za uzavřenou (latinsky mare clausum). Ti, kdo cestovali na konci sezony, podstupovali riziko, že budou muset přezimovat v nějakém cizím přístavu. (Skutky 27:12; 28:11)

Poskytovala však plavba, i přesto, že byla do jisté míry nebezpečná a závisela na ročním období, nějaké výhody oproti cestování po souši? Jistěže ano! Cestování po moři bylo méně únavné, levnější a rychlejší. Když byl příznivý vítr, mohla loď za jeden den urazit asi 150 kilometrů. Pěšky se na dlouhých cestách běžně chodilo rychlostí 25 až 30 kilometrů za den.

Rychlost plavby závisela takřka výhradně na větru. Cesta z Egypta do Itálie byla dokonce i v nejpříznivějším ročním období neustálým zápasem s protivětrem. Nejkratší trasa vedla obvykle přes Rhodos nebo Myru, anebo přes některý jiný přístav na pobřeží Lykie v Malé Asii. Obilnou loď Isis při jedné příležitosti potkala bouře a loď ztratila svůj směr. Po sedmdesáti dnech od vyplutí z Alexandrie zakotvila v Pireu. Zpáteční trasu z Itálie pak mohla s převažujícím severozápadním větrem v zádech zvládnout pravděpodobně za 20 až 25 dní. Po souši by si tatáž cesta, ať tím či oním směrem, vyžádala více než 150 dní, a to ještě za pěkného počasí.

Dobrá zpráva se po moři dostává široko daleko

Pavel si byl zřejmě vědom, že cestovat po moři v nevhodné roční době, je nebezpečné. Před plavbou na konci září nebo na začátku října dokonce varoval, když řekl: „Muži, uvědomuji si, že při plavbě dojde ke škodě a velké ztrátě nejen nákladu a lodi, ale také našich duší.“ (Skutky 27:9, 10) Důstojník však na tato slova nedbal, což mělo za následek ztroskotání u Malty.

Pavel během své misionářské dráhy ztroskotal nejméně čtyřikrát. (Skutky 27:41–44; 2. Korinťanům 11:25) Přesto prvním kazatelům dobré zprávy nepřiměřená úzkost z toho, že by k něčemu takovému mohlo dojít, nezabránila, aby se vydávali na moře. Plně využívali všech dostupných dopravních prostředků, aby šířili poselství o Království. A poslušně podle Ježíšova příkazu vydávali svědectví široko daleko. (Matouš 28:19, 20; Skutky 1:8) Díky jejich horlivosti, víře těch, kdo následovali jejich příklad, a díky vedení Jehovovým svatým duchem se dobrá zpráva dostala do nejodlehlejších koutů obydlené země.

[Podpisek obrázku na straně 31]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.