Hledání ráje

VYPRÁVÍ PASCAL STISI

Noc již velmi pokročila a ulice jihofrancouzského města Béziers byly prázdné. Můj přítel a já jsme našli u jednoho knihkupectví s náboženskou literaturou nově omítnutou zeď a obrovskými černými písmeny jsme na ni napsali slova německého filozofa Nietzscheho: ‚Bohové jsou mrtvi. Ať žije nadčlověk!‘ Co mě ale k tomu všemu vedlo?

NARODIL jsem se ve Francii v roce 1951 v katolické rodině italského původu. Když jsem byl malý, jezdili jsme na prázdniny na jih Itálie. Každá vesnice tam měla svou sochu Panny Marie. Společně s dědečkem jsem chodil v nekonečných procesích, která putovala přes hory od jedné ohromné ozdobené sochy k druhé — ale těchto průvodů věřících jsem se účastnil naprosto bez přesvědčení. Své základní vzdělání jsem dokončil v náboženské škole, kterou vedli jezuité. Ovšem nevzpomínám si, že bych tam někdy slyšel něco, co by skutečně budovalo mou víru v Boha.

V době, kdy jsem se přihlásil na univerzitu v Montpellier, abych studoval medicínu, jsem začal přemýšlet o smyslu života. Můj otec byl za války raněn a zůstal upoutaný na lůžko, takže vždycky potřeboval lékařskou péči. Nebylo by lepší skoncovat s válkou než věnovat čas a úsilí léčení lidí postižených jejím pustošením? A přesto byla válka ve Vietnamu v plném proudu. Pro mě bylo například jediným logickým způsobem, jak se vypořádat s rakovinou plic, odstranit její základní příčinu — tabák. A co nemoci, které jsou následkem podvýživy v rozvojových zemích, nebo ty, které jsou způsobeny přejídáním v bohatých zemích? Nebylo by lepší místo snahy napravovat bolestné následky odstranit příčiny? Proč je na světě tolik utrpení? Měl jsem pocit, že s touto sebevražednou společností se děje něco velmi špatného a že odpovědné za to jsou vlády.

Velmi jsem si oblíbil knihu, kterou napsal jeden anarchista, a některé věty, které jsem si v ní přečetl, jsem pak psal po zdech. Postupně jsem se i já stal anarchistou bez víry nebo morálních zákonů, který nechtěl žádného Boha ani pána. Bůh a náboženství, to pro mne byly výmysly bohatých a mocných, které jim umožňovaly ovládat a vykořisťovat nás ostatní. Jako by říkali: ‚Jen tvrdě pracuj pro nás na zemi, a tvoje odměna pak bude velká v nebeském ráji‘. Ale časy bohů byly u konce, a lidé to potřebovali slyšet. Graffiti byly jedním ze způsobů, jak jim to říci.

Výsledkem bylo, že moje studia šla stranou. Mezitím jsem se přihlásil ke studiu zeměpisu a ekologie na jiné univerzitě v Montpellier, kde převládal duch vzpoury. Čím víc jsem studoval ekologii, tím víc jsem byl znechucen, když jsem sledoval znečišťování naší překrásné planety.

Každoročně jsem o letních prázdninách cestoval autostopem po celé Evropě a urazil jsem tisíce kilometrů. Když jsem tak cestoval a mluvil se stovkami řidičů, viděl jsem na vlastní oči to zlo a úpadek, který sužuje lidskou společnost. Jednou, když jsem se ve svém hledání ráje dostal až na nádherné pláže překrásného ostrova Kréty, našel jsem je pokryté naftou. Až mě z toho zabolelo u srdce. Zůstal vůbec ještě někde na zemi nějaký rajský kout?

Zpátky k půdě

Ekologisté ve Francii se zastávali návratu k půdě jako způsobu řešení společenských potíží. Chtěl jsem pracovat svýma rukama. A tak jsem v jedné vesničce na úpatí pohoří Cevenny v jižní Francii koupil starý kamenný dům. Na dveře jsem napsal „Ráj už nyní“, což byl slogan amerických hippies. Jedna mladá německá dívka, která tudy procházela, se stala mojí družkou. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že bychom uzavřeli manželství před starostou, představitelem vládního systému. A církevní sňatek? Ani nápad!

Většinu času jsem chodil bosý a nosil jsem dlouhé vlasy a neupravený plnovous. Pěstování ovoce a zeleniny mě uchvátilo. V létě bývala modrá obloha a zpívaly cikády. Rozkvetlé keře nádherně voněly a středomořské ovoce, které jsme pěstovali — vinná réva a fíky —, bylo úžasně šťavnaté. Zdálo se, že jsme konečně našli náš rajský kout.

Víra v Boha se probouzí

Na univerzitě jsem studoval mikrobiologii, embryologii a anatomii, a složitost a soulad všech těchto živých systémů na mě silně zapůsobily. Nyní, když jsem mohl stvoření pozorovat zblízka každý den a přemýšlet o něm, o jeho kráse a o jeho schopnostech, naplňovalo mě to obdivem. Den co den ke mně promlouvala kniha stvoření, a já v ní mohl číst stránku po stránce. Jednoho dne, když jsem se dlouho procházel po kopcích a hluboce uvažoval o životě, jsem dospěl k závěru, že musí existovat Stvořitel. Ve svém srdci jsem se rozhodl věřit v Boha. Předtím jsem ve svém srdci cítil prázdnotu, nepříjemný pocit osamělosti. Ten den, kdy jsem začal věřit v Boha, jsem si řekl: „Pascale, už nikdy nebudeš sám.“ Byl to zvláštní pocit.

Krátce nato se mé družce a mně narodila holčička Amandine. Choval jsem ji jako oko v hlavě. Nyní, když jsem věřil v Boha, jsem začal brát vážně těch několik málo morálních zákonů, které jsem znal. Přestal jsem krást a lhát, a brzy jsem zjistil, že mi to pomáhá vyhnout se mnoha problémům, které jsem míval s lidmi ze svého okolí. Ano, mívali jsme problémy, a můj ráj nebyl přesně tím, v co jsem doufal. Místní pěstitelé vinné révy používali insekticidy a herbicidy, které znečišťovaly také moji úrodu. Rovněž otázka, o které jsem přemýšlel, co je příčinou ničemnosti, zůstávala stále nezodpovězena. A navíc, ačkoli jsem toho hodně přečetl o rodinném životě, nezabránilo to prudkým hádkám s mou družkou. Měli jsme pár přátel, ale těm se nedalo důvěřovat, někteří se dokonce pokoušeli přimět mou družku, aby mi byla nevěrná. Musel existovat lepší ráj.

Odpověď na mé modlitby

Velmi často jsem se modlil k Bohu — i když svým vlastním způsobem —, aby mě v životě vedl. Jednou v neděli ráno přišla k našim dveřím jedna přívětivá žena, která se jmenovala Irène Lopezová, spolu se svým chlapečkem. Patřila ke svědkům Jehovovým. Poslouchal jsem, co říkala, a souhlasil jsem s další návštěvou. Přišli mě navštívit dva muži. Z našeho rozhovoru jsem si zapamatoval dvě věci — ráj a Boží Království. Uchoval jsem si tyto myšlenky v srdci a postupem času jsem pochopil, že pokud chci mít čisté svědomí a najít skutečné štěstí, jednoho dne bych měl dát věci mezi mnou a Bohem do pořádku.

Moje družka byla zpočátku ochotná uzavřít se mnou manželství, abychom uvedli svůj život do souladu s Božím slovem. Potom se však dostala do špatné společnosti lidí, kteří se Bohu a jeho zákonům vysmívali. Jednou na jaře, když jsem večer přišel domů, jsem zažil ohromný šok. Náš dům byl prázdný. Moje družka odešla a vzala s sebou i naši tříletou holčičku. Celé dny jsem stále čekal, že se vrátí, ale marně. Místo abych to dával za vinu Bohu, modlil jsem se k němu o pomoc.

Pak jsem vzal Bibli, sedl jsem si pod fíkovník a začal ji číst. Po pravdě řečeno, její slova jsem hltal. Přestože jsem již před tím četl všechny možné knihy od psychoanalytiků a psychologů, nikdy jsem se nesetkal s takovou moudrostí. Tato kniha musela být inspirována Bohem. Ohromilo mě Ježíšovo vyučování i jeho znalost lidské povahy. Žalmy mě utěšily a praktická moudrost knihy Přísloví mě naplnila úžasem. Velmi brzy jsem si uvědomil, že i když studium stvoření dokáže přitáhnout člověka k Bohu, může odhalit pouze „okraje jeho cest“. (Job 26:14)

Svědkové mi rovněž zanechali knihy Pravda, která vede k věčnému životu a Vytvářet šťastný rodinný život.a Když jsem je četl, otevřelo mi to oči. Kniha Pravda mi pomohla, abych porozuměl tomu, proč člověk má problémy jako pandemické znečištění, války, vzrůstající násilí a hrozba jaderného zničení. A stejně jako rudě zbarvená obloha, kterou jsem mohl vidět ze své zahrady, ohlašovala, že příští den bude pěkné počasí, i tyto události dokazují, že Boží Království je nadosah. Pokud jde o knihu Rodinný život, přál jsem si, abych ji mohl ukázat své družce a abych jí mohl říci, že jsme mohli být šťastní, kdybychom uplatňovali biblické rady. To už ale nebylo možné.

Dělám duchovní pokroky

Chtěl jsem vědět víc, a proto jsem požádal jednoho svědka, Roberta, aby mě navštívil. K jeho velkému překvapení jsem mu řekl, že chci být pokřtěn, a tak bylo zahájeno biblické studium. Okamžitě jsem o tom, co jsem se učil, začal mluvit s druhými lidmi a začal jsem rozšiřovat publikace, které jsem získal v sále Království.

Abych si vydělal na živobytí, přihlásil jsem se do zednického kursu. Protože jsem věděl, jak prospěšné může být člověku Boží slovo, využíval jsem každou příležitost, abych neformálně kázal spolužákům a učitelům. Jednou večer jsem na chodbě potkal Sergeho. Držel v ruce nějaké časopisy. „Vidím, že rád čteš,“ řekl jsem mu. „Ano, ale tohle mě nudí.“ „Chceš na čtení něco opravdu dobrého?“ zeptal jsem se ho. Pak jsme vedli výborný rozhovor o Božím Království, po němž přijal nějakou biblickou literaturu. Následující týden přišel se mnou do sálu Království, a zahájilo se s ním biblické studium.

Jednoho dne jsem se zeptal Roberta, zda bych mohl kázat dům od domu. Šel do svého šatníku a našel tam pro mě jeden oblek. Příští neděli jsem s ním poprvé vyšel do služby. Nakonec jsem 7. března 1981 veřejně symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem.

Pomoc v zármutku

Mezitím jsem zjistil, kde v zahraničí žijí Amandine a její matka. Alas, matka Amandine, mi podle zákonů země, kde žila, zcela legálně zakázala, abych mohl vidět svou dceru. Byl jsem zdrcen. Amandinina matka se vdala, a moje zoufalství se ještě prohloubilo, když jsem obdržel úřední oznámení, že její manžel — naprosto bez mého souhlasu — mou dceru adoptoval. Na své dítě jsem už neměl žádné právo. Ačkoli jsem se o to zákonnou cestou snažil, nedokázal jsem získat právo ji navštěvovat. Cítil jsem se, jako bych nosil na zádech padesátikilové závaží, taková byla moje bolest.

Avšak Jehovovo slovo mě podpíralo několikerým způsobem. Jednoho dne, když jsem byl velmi sklíčen, jsem si znovu a znovu opakoval slova Přísloví 24:10: „Ztratil jsi odvahu v den tísně? Tvé síly bude poskrovnu.“ Tento verš mi pomohl, abych se nezhroutil. Jindy jsem zase poté, co jsem se neúspěšně pokoušel navštívit svou dceru, vyšel do služby a ucho své tašky s knihami jsem svíral tak silně, jak jsem jen mohl. V takových těžkých chvílích jsem mohl sám na sobě poznat, jak pravdivý je Žalm 126:6, který říká: „Ten, kdo zcela jistě vychází dokonce plačky a nese si plný vak semene, zcela jistě vejde s radostným voláním a nese si své snopy.“ Důležitou věcí, kterou jsem se naučil, je, že když zažíváte vážné zkoušky a již jste udělali všechno, co jste mohli, abyste se s nimi vypořádali, musíte je odložit za sebe a s odhodláním se dál namáhat v Jehovově službě. To je jediný způsob, jak si udržíte radost.

Usiluji o něco lepšího

Když moji drazí rodiče viděli změny, které jsem udělal, nabídli mi, že mi pomohou, abych pokračoval ve svých studiích na univerzitě. Poděkoval jsem jim, ale nyní jsem měl jiný cíl. Pravda mě osvobodila od lidské filozofie, mysticismu a astrologie. Nyní jsem měl skutečné přátele, kteří se nikdy nebudou navzájem zabíjet ve válce. A konečně jsem také našel odpovědi na své otázky ohledně toho, proč je na zemi tolik utrpení. Z vděčnosti jsem chtěl sloužit Bohu celou svou silou. Ježíš se zcela oddaně věnoval své službě, a já jsem si přál následovat jeho příklad.

V roce 1983 jsem se vzdal své zednické práce, abych se stal celodobým služebníkem. Jako odpověď na mé modlitby se mi podařilo najít práci na částečný úvazek v jednom parku, a tak jsem měl na živobytí. Měl jsem velkou radost, že jsem mohl spolu se Sergem, tím mladým mužem, kterému jsem vydal svědectví v zednickém kursu, navštívit průkopnickou školu. Po třech letech, kdy jsem sloužil jako pravidelný průkopník, jsem toužil dělat v Jehovově službě ještě víc. A tak jsem byl v roce 1986 jmenován jako zvláštní průkopník, abych sloužil v malebném městečku Provins nedaleko Paříže. Často, když jsem večer přišel domů, jsem se vkleče modlil a děkoval Jehovovi za báječný den, který jsem strávil tím, že jsem o Jehovovi mluvil s druhými lidmi. Opravdu, dvě největší potěšení, která mám v životě, jsou mluvit k Bohu a mluvit o Bohu.

Další velkou radostí byl pro mě křest mé osmašedesátileté maminky, která v té době žila ve vesničce Cébazan v jižní Francii. Když maminka začala číst Bibli, zařídil jsem jí pravidelný odběr časopisů Strážná věž a Probuďte se! Byla zvyklá o věcech přemýšlet a v tom, co četla, velmi brzy rozpoznala pravdu.

Betel — pozoruhodný duchovní ráj

Když se Watch Tower Society rozhodla snížit počet zvláštních průkopníků, podal jsem si přihlášku do školy služebního vzdělávání i do betelu, kanceláře odbočky svědků Jehovových ve Francii. Chtěl jsem to nechat na Jehovovi, aby rozhodl, jak bych mu mohl nejlépe sloužit. O několik měsíců později, v prosinci 1989, jsem byl pozván do betelu v Louviers v severozápadní Francii. To se ukázalo jako vynikající rozhodnutí, protože poloha betelu mi umožňovala, abych svému bratrovi a jeho manželce pomáhal pečovat o naše rodiče, když vážně onemocněli. To bych nebyl schopen dělat, kdybych byl v misionářské službě tisíce kilometrů daleko.

Maminka mě v betelu několikrát navštívila. I když to, že jsem nemohl žít s ní, pro ní znamenalo oběť, často mi říkávala: „Zůstaň v betelu, synu. Jsem šťastná, že takto sloužíš Jehovovi.“ Žel, oba moji rodiče již zemřeli. Těším se, až je opět uvidím na zemi, která bude přeměněna v doslovný ráj.

Opravdu si myslím, že pokud si nějaký dům zaslouží označení „Ráj už nyní“, pak je to betel — „Boží dům“. Vždyť skutečný ráj je především duchovní, a v betelu duchovní smýšlení panuje. Máme tu příležitost pěstovat ovoce ducha. (Galaťanům 5:22, 23) Bohatý duchovní pokrm, který dostáváme během každodenní ranní úvahy o biblickém textu a během rodinného studia Strážné věže, mě pro službu v betelu posiluje. Navíc tu mohu být ve společnosti duchovně smýšlejících bratrů a sester, kteří po celá desetiletí věrně slouží Jehovovi, a to činí z betelu jedinečné místo, v němž mohu duchovně růst. Přestože jsem nyní již sedmnáct let odloučen od své dcery, v betelu jsem našel mnoho horlivých mladých lidí, které považuji za své děti a z jejichž duchovního pokroku mám radost. Během uplynulých osmi let jsem měl sedm různých pověření. I když tyto změny nebyly vždy snadné, z dlouhodobého hlediska je takové školení prospěšné.

Kdysi jsem pěstoval určitou odrůdu fazolí, která plodí stonásobně. Podobně jsem z vlastní zkušenosti poznal, že když rozséváte to, co je špatné, sklidíte něco stokrát horšího — a nesklízíte jen jednou. Vlastními chybami se sice člověk učí, ale je to drahé učení. Byl bych raději, kdybych takové učení nikdy nepoznal a kdybych byl vychováván na Jehovových cestách. Ti mladí lidé, kteří jsou vychováváni křesťanskými rodiči, mají velkou výsadu. Nepochybně je lepší rozsévat to, co je dobré, v Jehovově službě, a sklízet stokrát více pokoje a spokojenosti. (Galaťanům 6:7, 8)

Když jsem byl průkopníkem, chodíval jsem občas kolem knihkupectví s náboženskou literaturou, kde jsme kdysi na zeď napsali onen anarchistický slogan. Byl jsem dokonce uvnitř a s jeho majitelem jsem mluvil o živém Bohu a jeho záměru. Ano, Bůh žije! A co víc, Jehova, jediný pravý Bůh, je věrný Otec, který své děti nikdy neopustí. (Zjevení 15:4) Kéž ještě mnoho dalších lidí ze všech národů najde nyní duchovní ráj — i obnovený ráj, který přijde — a slouží a vzdává chválu živému Bohu, Jehovovi!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 26]

Nádhera stvoření mě přiměla, abych se v srdci rozhodl věřit v Boha

(vpravo) V betelu v současné době