Čas a věčnost — Co o nich skutečně víme?

„ZDÁ se, že čas je jednou z nejzáhadnějších forem lidské zkušenosti,“ uvádí jedna encyklopedie. Ano, definovat čas v jednoduchých pojmech je téměř nemožné. Snad říkáme, že čas „plyne“, „postupuje“, „letí“, a dokonce že my sami se pohybujeme v „proudu času“. Ale ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme.

Čas bývá definován jako „vzdálenost mezi dvěma událostmi“. Naše vlastní zkušenost nám však, zdá se, říká, že čas nezávisí na událostech; vypadá to, že plyne bez ohledu na to, zda se něco děje, nebo ne. Jeden filozof tvrdí, že čas ve skutečnosti neexistuje, ale je pouze něčím fiktivním. Ale může snad být to, na čem stojí tolik věcí, jež v životě prožíváme, pouhým výtvorem naší představivosti?

Biblický náhled na čas

Bible neuvádí žádnou definici času, což naznačuje, že člověk možná není schopen plně porozumět tomu, co to je čas. Podobné je to v případě nekonečného prostoru vesmíru, který je pro nás také těžké pochopit. Čas je očividně jednou z těch věcí, které může plně chápat jen Bůh, protože pouze on je „od neurčitého času na neurčitý čas“. (Žalm 90:2)

I když Bible čas nedefinuje, přesto o něm mluví jako o něčem skutečném. Hned na začátku nám Bible říká, že Bůh stvořil „světelná tělesa“ — slunce, měsíc a hvězdy — jako ukazatele času, aby ‚sloužila jako znamení a k určování období a dnů a roků‘. Mnohé události zaznamenané v Bibli jsou pevně zasazeny do proudu času. (1. Mojžíšova 1:14; 5:3–32; 7:11, 12; 11:10–32; 2. Mojžíšova 12:40, 41) Bible také mluví o čase jako o něčem, co bychom měli moudře využívat, abychom mohli obdržet Boží požehnání věčnosti — vyhlídku na život navždy. (Efezanům 5:15, 16)

Věčný život — Je rozumné ho očekávat?

Zdá se, že snažit se pochopit, co je to skutečně čas, je marné, a podobně je pro mnohé lidi nanejvýš pochybná i myšlenka věčného života neboli života navždy. Jedním důvodem je možná to, že naše zkušenost s časem byla vždy spojena s koloběhem narození, růstu, stárnutí a smrti. Tok času proto ztotožňujeme se samotným procesem stárnutí. Mnoha lidem se zdá, že uvažovat jakýmkoli jiným způsobem by znamenalo porušit vlastní pojetí času. ‚Proč by měli být lidé výjimkou vzhledem k tomu, čemu jsou podřízeni všichni ostatní živí tvorové?‘ ptají se možná.

To, co bývá při tomto způsobu uvažování často přehlíženo, je skutečnost, že lidé již jsou v mnoha ohledech výjimkou ve srovnání s ostatním stvořením. Zvířata například postrádají intelektuální schopnosti, které mají lidé. Navzdory opačným názorům zvířata nedokáží vytvořit víc, než k čemu je vede instinkt. Nemají ani umělecké vlohy, ani schopnost projevovat lásku a vděčnost jako lidé. Jestliže lidem bylo dáno mnohem více, pokud jde o tyto vlastnosti a schopnosti, které činí život smysluplným, proč by jim také nemohlo být dáno více, pokud jde o život samotný?

Na druhé straně není zvláštní, že stromy, které nemají schopnost myslet, žijí v některých případech tisíce let, kdežto lidé, kterým byla dána inteligence, se dožívají v průměru jen sedmdesáti až osmdesáti let? Není paradoxní, že želvy, které nemají žádné tvůrčí nebo umělecké schopnosti, mohou žít více než 200 let, zatímco lidé bohatě obdaření takovými schopnostmi žijí ani ne polovinu této doby?

Přestože člověk nemůže čas a věčnost plně pochopit, slib věčného života je stále nadějí pevně založenou na Bibli. Slovní spojení „věčný život“ se v ní objevuje téměř čtyřicetkrát. Jestliže je však Božím záměrem, aby lidé žili navždy, proč to Bůh již neuskutečnil? O této otázce budeme uvažovat v následujícím článku.