Plním svůj slib, že budu sloužit Bohu

VYPRÁVÍ FRANZ GUDLIKIES

Z mé roty, která měla přes sto vojáků, jsme zůstali naživu jen čtyři. Tváří v tvář smrti jsem poklekl na kolena a slíbil Bohu: „Jestliže přežiji válku, budu ti stále sloužit.“

TENTO slib jsem učinil před 54 lety, v dubnu 1945, když jsem byl vojákem německé armády. Bylo to krátce před koncem druhé světové války, kdy Sovětská armáda vedla mohutný útok směrem na Berlín. Naši muži zaujímali pozice poblíž města Seelow na řece Odře, ani ne 65 kilometrů od Berlína. Tam jsme byli ve dne v noci ostřelováni prudkou dělostřeleckou palbou a moje rota tím byla zcela zdecimována.

Tehdy jsem se dal do pláče a poprvé ve svém životě jsem se modlil k Bohu. Vzpomněl jsem si na jeden biblický text, který často citovala moje bohabojná maminka: „Zavolej mě v den tísně. Vyprostím tě a ty mě budeš oslavovat.“ (Žalm 50:15) Tam v zákopech a ve strachu o svůj život jsem učinil onen slib Bohu. Jak jsem jej splnil? A jak to, že jsem se vůbec stal členem německé armády?

Dospívání v Litvě

V roce 1918, v průběhu první světové války, vyhlásila Litva nezávislost a ustanovila demokratický systém vlády. Já jsem se narodil v roce 1925 v oblasti Memelu (Klaipėdy) blízko Baltského moře. Rok před mým narozením byla tato oblast připojena k Litvě.

Mých pět sester a já jsme měli šťastné dětství. Otec byl pro nás jako blízký přítel a všechno dělal společně s námi dětmi. Naši rodiče byli členy evangelické církve, ale nenavštěvovali bohoslužby, protože mamince vadilo pokrytectví kazatele. Přesto milovala Boha a jeho slovo, Bibli. Dychtivě si v ní četla.

V roce 1939 zabralo tu část Litvy, kde jsme žili, Německo. Potom, na počátku roku 1943, jsem byl povolán k vojenské službě v německé armádě. V jedné bitvě jsem byl sice raněn, ale když jsem se ze svých zranění zotavil, vrátil jsem se na východní frontu. V té době se již změnil směr války a Němci ustupovali před Sovětskou armádou. Právě tehdy jsem o vlásek unikl smrti, jak jsem popsal v úvodu.

Plním svůj slib

V průběhu války se moji rodiče přestěhovali do Oschatz v Německu, jihovýchodně od Lipska. Po válce pak bylo těžké je najít, a tak když jsme se konečně opět shledali, byli jsme velice šťastní. Nedlouho nato, v dubnu 1947, jsem maminku doprovodil na veřejnou přednášku Maxe Schuberta, jednoho ze svědků Jehovových. Maminka věřila, že našla pravé náboženství, a já jsem po návštěvě několika shromáždění získal stejný názor.

Krátce nato maminka utrpěla při pádu ze žebříku taková zranění, že na jejich následky o několik měsíců později zemřela. Když byla ještě před svou smrtí v nemocnici, vřele mě povzbuzovala: „Často jsem se modlila, aby alespoň jedno z mých dětí mohlo najít cestu k Bohu. Teď vidím, že moje modlitby byly vyslyšeny, a mohu zemřít v pokoji.“ Velmi se těším na dobu, až se maminka probudí ze smrti a až se dozví, že se její modlitby naplnily. (Jan 5:28)

Dne 8. srpna 1947, pouhé čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem vyslechl proslov bratra Schuberta, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi tím, že jsem byl pokřtěn na sjezdu v Lipsku. Konečně jsem podnikal kroky k tomu, abych splnil svůj slib, který jsem dal Bohu. Brzy jsem se stal průkopníkem, jak se nazývají celodobí služebníci svědků Jehovových. V té době bylo na území, které se později stalo Německou demokratickou republikou neboli východním Německem, téměř 400 průkopníků.

První zkoušky víry

Jeden soused v Oschatzu se pokoušel vzbudit můj zájem o marxismus a nabízel mi možnost studovat na státní univerzitě, jestliže vstoupím do Jednotné socialistické strany Německa (SED). Odmítl jsem to, stejně jako i Ježíš odmítl Satanovu nabídku. (Matouš 4:8–10)

Jednoho dne v dubnu 1949 přišli za mnou do zaměstnání dva policisté a nařídili mi, abych šel s nimi. Byl jsem odveden do místní kanceláře sovětské zpravodajské služby, kde jsem byl obviněn, že pracuji pro kapitalisty na západě. Řekli mi, že svou nevinu mohu dokázat tím, že budu dál sloužit dům od domu, ale budu jim podávat zprávy o komkoli, kdo se nepříznivě vyjadřuje o Sovětském svazu nebo o SED, nebo zprávy o komkoli, kdo navštěvuje shromáždění svědků Jehovových. Když jsem odmítl spolupracovat, byl jsem zavřen do cely. Později mě odvedli před vojenský soud. Rozsudek zněl: 15 let nucených prací na Sibiři!

Zůstal jsem klidný, a to důstojníky ohromilo. Potom mi řekli, že můj rozsudek sice zůstane v platnosti, ale že zatím bude stačit, když se jim budu jednou týdně hlásit, dokud nebudu ochoten s nimi spolupracovat. Potřeboval jsem se poradit s duchovně zralejšími svědky, a proto jsem jel do Magdeburku, kde tehdy sídlila kancelář odbočky Watch Tower Society. Cesta tam nebyla snadná, jelikož mě stále sledovali. Ernst Wauer, který sloužil v právním oddělení v Magdeburku, mi řekl: „Bojuj, a zvítězíš. Udělej kompromis, a budeš poražen. To je to, co jsme se naučili v koncentračním táboře.“a Tato rada mi pomohla plnit svůj slib, že budu sloužit Bohu.

Zákaz a opětovné zatčení

V červenci 1950 jsem byl doporučen, abych sloužil jako cestující dozorce. Avšak 30. srpna policie vpadla do našich budov v Magdeburku, a naše kazatelské dílo bylo zakázáno. Moje přidělení bylo tedy změněno. Paul Hirschberger a já jsme měli spolupracovat asi s 50 sbory, trávit v každém z nich vždy dva nebo tři dny a pomáhat bratrům, aby byli schopni pokračovat ve své službě pod zákazem. Během měsíců, které následovaly, jsem policii šestkrát unikl před zatčením.

Do jednoho ze sborů však pronikl někdo, kdo nás pak prozradil Stasi, Státní tajné službě. Proto jsme byli v červenci 1951 spolu s Paulem zatčeni na ulici pěti ozbrojenými muži. Když jsme o tom zpětně přemýšleli, uvědomili jsme si, že jsme nespoléhali na Jehovovu organizaci do té míry, jak to bylo třeba. Naši starší bratři nám radili, abychom nikdy necestovali společně. Příliš jsme si důvěřovali, a proto jsme ztratili svobodu. Navíc jsme se předem nedomluvili, co budeme říkat, pokud nás zatknou.

Sám ve své cele a se slzami v očích jsem naléhavě Jehovu prosil o pomoc, abych nezradil své bratry nebo abych se nedopustil kompromisu ve své víře. Když jsem potom usnul, najednou mě probudil hlas mého přítele Paula. V místnosti, která byla přímo nad mojí celou, jej vyslýchala Stasi. Byla teplá a vlhká noc, a proto byly otevřeny balkónové dveře, takže jsem všechno slabě slyšel. Když jsem byl později i já vyslýchán, odpovídal jsem stejným způsobem, což vyšetřovatele překvapilo. Stále se mi v mysli vybavoval a velmi mě povzbuzoval maminčin oblíbený biblický text: „Zavolej mě v den tísně. Vyprostím tě.“ (Žalm 50:15)

Po výslechu jsme Paul i já strávili pět měsíců ve vazbě ve vězení Stasi, nejdříve v Halle a později v Magdeburku. Tam jsem občas zahlédl budovy naší tehdy zavřené odbočky. Přál jsem si raději pracovat tam než být ve vězení. V únoru 1952 nám byl oznámen rozsudek: „Deset let vězení a ztráta občanských práv na dvacet let.“

Zachovávám víru ve vězení

Svědkové Jehovovi, kteří byli odsouzeni na deset let a více, nosili nějakou dobu zvláštní označení. Na nohavici kalhot a na rukávu haleny jsme měli přišitou červenou pásku. Na dveře našich cel byl zvenku také připevněn malý kroužek vystřižený z červeného kartonu, který stráže upozorňoval, že jsme nebezpeční zločinci.

Úřady nás opravdu považovaly za nejhorší zločince. Nesměli jsme mít Bibli, protože, jak vysvětloval jeden strážný, „svědek Jehovův s Biblí v ruce je jako zločinec, který by dostal do ruky zbraň“. Snažili jsme se sbírat útržky textu Bible, a proto jsme četli díla ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, který ve svých knihách často biblické texty citoval. Tyto biblické texty jsme se potom učili zpaměti.

Před mým zatčením v roce 1951 jsem se zasnoubil s Elsou Riemerovou. Navštěvovala mě ve vězení tak často, jak jen to bylo možné, a jednou za měsíc mi posílala balíček s jídlem. Do balíčku tajně dávala také duchovní pokrm. Jednou napěchovala články ze Strážné věže do nějakých klobás. Stráže často klobásy rozkrajovaly, aby se přesvědčily, zda uvnitř není něco ukryto, ale tentokrát balíček přišel krátce před koncem pracovní doby, a tak ho nekontrolovaly.

V té době jsme Karl Heinz Kleber a já sdíleli jednu malou celu se třemi dalšími spoluvězni, kteří nebyli svědky. Jak jsme měli číst Strážnou věž, aniž by to zpozorovali? Předstírali jsme tedy, že čteme nějakou knihu — do té jsme však předtím ukryli články ze Strážné věže. Tento drahocenný duchovní pokrm jsme pak předávali dál také ostatním svědkům ve vězení.

Rovněž jsme využívali příležitosti, abychom s druhými mluvili o Božím Království. Velmi mě potěšilo, že se jeden z mých spoluvězňů stal nakonec věřícím. (Matouš 24:14)

Návrat k celodobé službě

Po téměř šesti letech za mřížemi jsem byl 1. dubna 1957 propuštěn. O necelé dva týdny později jsem se oženil s Elsou. Když se příslušníci Stasi doslechli o mém propuštění, hledali nějakou záminku, aby mě dostali zpátky do vězení. Tomu jsme se chtěli vyhnout, a proto jsme s Elsou překročili hranice, abychom žili v Západním Berlíně.

Když jsme přišli do Západního Berlína, Společnost chtěla vědět, jaké jsou naše plány. Vysvětlili jsme, že jeden z nás bude průkopníkem, zatímco ten druhý přijme nějaké zaměstnání.

„Jak by se vám líbilo, kdybyste se stali průkopníky oba?“ zeptali se nás.

„Pokud je to možné,“ odpověděli jsme, „potom začneme okamžitě.“

A tak jsme každý měsíc dostávali malý příspěvek na obživu a v roce 1958 jsme začali sloužit jako zvláštní průkopníci. Bylo pro nás velkou radostí pozorovat, jak jednotlivci, s nimiž jsme studovali Bibli, mění svůj život, aby se stali Jehovovými služebníky. Následujících deset let, kdy jsme byli ve zvláštní průkopnické službě, nás naučilo společně pracovat bok po boku jako manžel a manželka. Elsa byla stále se mnou, dokonce i když jsem opravoval auto. Společně jsme také četli, studovali a modlili se.

V roce 1969 jsem dostal za úkol sloužit jako cestující dozorce. Spolu s manželkou jsme měli navštěvovat každý týden jeden sbor, abychom sloužili potřebám bratrů a sester. Josef Barth, který měl se službou cestujícího dozorce bohaté zkušenosti, mi radil: „Jestliže chceš být ve svém přidělení úspěšný, musíš být pro bratry jako jejich bratr.“ Snažil jsem se řídit touto radou. Díky tomu jsme měli se spolukřesťany vřelé a harmonické vztahy, což nám usnadňovalo předkládat jim rady, když to bylo zapotřebí.

V roce 1972 byla u Elsy zjištěna rakovina, a proto podstoupila operaci. Později se u ní objevil také revmatismus. Přestože ji sužovala bolest, stále mě každý týden doprovázela a pomáhala sloužit sborům, když spolupracovala se sestrami, jak jen byla schopná.

Přizpůsobujeme se potřebám

V roce 1984 začali rodiče mé manželky potřebovat trvalou péči, a tak jsem zanechal služby cestujícího dozorce. Starali jsme se o ně čtyři roky až do jejich smrti. (1. Timoteovi 5:8) Potom, v roce 1989, Elsa vážně onemocněla. Naštěstí je na tom již poněkud lépe, ale přesto je nutné, abych se staral o veškeré práce v domácnosti. Stále se učím, jak jednat s někým, kdo trpí trvalou bolestí. I přes duševní a citové potíže jsme si udrželi lásku k duchovním věcem.

Jsme vděčni, že jsme až dosud na seznamu průkopníků. Naučili jsme se však, že není důležité, v jakém postavení sloužíme nebo kolik jsme toho schopni udělat, ale to, že zůstáváme věrní. Přejeme si sloužit našemu Bohu Jehovovi nejen několik málo let, ale po celou věčnost. To, co jsme zažili, považujeme za znamenité školení pro budoucnost. A Jehova nám poskytoval sílu, abychom jej chválili i za nejobtížnějších okolností. (Filipanům 4:13)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 23]

Zde v Magdeburku jsem byl uvězněn

[Podpisek]

Gedenkstätte Moritzplatz Magdeburg für die Opfer politischer Gewalt; Foto: Fredi Fröschki, Magdeburg

[Obrázek na straně 23]

V roce 1957, když jsme se vzali

[Obrázek na straně 23]

S Elsou dnes