Pavlovi spolupracovníci — Kdo všechno k nim patřil?

V BIBLICKÉ knize Skutků a v Pavlových dopisech můžeme číst přibližně o stovce jednotlivců, členů křesťanského sboru v prvním století, kteří byli ve styku s „apoštolem pro národy“. (Římanům 11:13) O řadě z nich je toho známo poměrně mnoho. Pravděpodobně dobře víte o činnosti Apolla, Barnabáše a Sily. Naproti tomu možná by pro vás bylo obtížné vyprávět obšírně o Archippovi, Claudii, Damaridě, Linovi, Persidě, Pudentovi a Sopatrovi.

Mnozí jednotlivci sehráli v různých obdobích a za rozmanitých okolností významnou úlohu při podpoře Pavlovy služby. Někteří, jako třeba Aristarchos, Lukáš a Timoteus, sloužili po boku tohoto apoštola mnoho let. Někteří s ním byli, když byl ve vězení nebo na cestách. Byli jeho společníky, kteří jej doprovázeli, nebo jeho hostiteli a hostitelkami. Jiní, například Alexandr, Démas, Hermogenes a Fygelos, však nevytrvali v křesťanské víře.

Pokud jde o několik dalších Pavlových přátel, jako byl Asynkritus, Hermas, Julia nebo Filologos, abychom uvedli jen některé, o těch neznáme kromě jejich jmen téměř nic dalšího. V případě Nereovy sestry nebo Rufovy matky anebo těch, kdo patřili k domácnosti Chloé, neznáme ani tolik. (Římanům 16:13–15; 1. Korinťanům 1:11) Nicméně zkoumání stručných informací, které máme o této asi stovce jednotlivců k dispozici, nám více osvětluje způsob služby apoštola Pavla. Zároveň nás to učí, jak je pro nás prospěšné, když jsme obklopeni velkým počtem spoluvěřících a když s nimi úzce spolupracujeme.

Společníci na cestách, hostitelé a hostitelky

Služba apoštola Pavla byla spojena s velmi častým cestováním. Jeden spisovatel odhaduje, že jen podle toho, co je zaznamenáno ve Skutcích, vzdálenost, kterou Pavel překonal po souši i po moři, se blížila k 16 000 kilometrů. Cestování tehdy bylo nejen únavné, ale také nebezpečné. K různým rizikům, jimž Pavel čelil, patřilo ztroskotání, nebezpečí na řekách, nebezpečí od loupežníků, nebezpečí v pustině i nebezpečí na moři. (2. Korinťanům 11:25, 26) Bylo tedy vhodné, že Pavel byl zřídkakdy sám, když cestoval z místa na místo.

Ti, kdo Pavla doprovázeli, byli jeho přáteli a byli pro něj zdrojem povzbuzení i praktické pomoci ve službě. Pavel je při některých příležitostech zanechal na místech, kde kázal, aby tam pečovali o duchovní potřeby nových věřících. (Skutky 17:14; Titovi 1:5) Avšak kvůli bezpečnosti a kvůli nesnázím spojeným s cestou bylo pravděpodobně nezbytné, aby cestovali společně. A tak jednotlivci jako Sopatros, Sekundus, Gaius a Trofimos, o nichž víme, že patřili k Pavlovým společníkům na cestách, možná plnili významnou úlohu vzhledem k úspěchu Pavlovy služby. (Skutky 20:4)

Neméně vítaná byla také pomoc, kterou poskytovali hostitelé a hostitelky. Když Pavel přišel do nějakého města, v němž zamýšlel vést kazatelskou kampaň nebo v němž chtěl jen zůstat přes noc, jednou z nejdůležitějších věcí bylo najít místo, kde by se ubytoval. Každý, kdo cestoval tolik jako Pavel, nutně musel spát doslova na desítkách nejrůznějších lůžek. Vždycky mohl samozřejmě zůstat v nějakém hostinci, avšak někteří historikové tato místa popisují jako „nebezpečná a odpudivá“, a proto tam, kde to bylo možné, Pavel pravděpodobně bydlel u spoluvěřících.

Jména některých Pavlových hostitelů a hostitelek známe — Aquila a Priska, Gaius, Jason, Lydie, Mnason, Filemon a Filip. (Skutky 16:14, 15; 17:7; 18:2, 3; 21:8, 16; Římanům 16:23; Filemonovi 1, 22) Ve Filipech, v Tesalonice a Korintu bylo takové místo, kde byl ubytován, pro Pavla určitou základnou, ze které mohl organizovat svou misionářskou činnost. V Korintu dal apoštolovi k dispozici svůj dům Titius Justus, který tím Pavlovi opatřil zázemí pro jeho kazatelskou činnost. (Skutky 18:7)

Velké množství přátel

Jak lze očekávat, Pavel na své spolupracovníky vzpomínal v různých souvislostech podle toho, za jakých okolností se s nimi setkal. Například Marie, Persis, Foibé, Tryfena a Tryfosa byly ženy, které všechny doporučoval kvůli jejich namáhavé práci. (Římanům 16:1, 2, 6, 12) Krispa, Gaia a Stefanovu domácnost Pavel pokřtil. Dionysios a Damaris od něj přijali poselství pravdy v Aténách. (Skutky 17:34; 1. Korinťanům 1:14, 16) Andronika a Junia, ‚vážené muže mezi apoštoly‘, kteří byli věřícími déle než on, označuje Pavel za „spoluzajatce“. Možná s ním byli při nějaké příležitosti ve vězení. Pavel o těchto dvou mužích, a také o Herodionovi, Jasonovi, Luciovi a Sosipatrovi, mluví ještě jako o svých ‚příbuzných‘. (Římanům 16:7, 11, 21) Zde použité řecké slovo sice může znamenat „krajané“, ale jeho základní význam je „pokrevní příbuzní ze stejné generace“.

Mnozí z Pavlových přátel cestovali kvůli dobré zprávě. Kromě jeho poměrně dobře známých společníků to byli také Achaikus, Fortunatus a Stefanas, kteří cestovali z Korintu do Efezu, aby se s Pavlem poradili o duchovním stavu jejich sboru. Artemas a Tychikos byli ochotni cestovat, aby se spojili s Titem, který sloužil na Krétě, a Zenas podnikl cestu spolu s Apollem. (1. Korinťanům 16:17; Titovi 3:12, 13)

O některých svých spolupracovnících Pavel uvádí určité velmi zajímavé podrobnosti. Dozvídáme se například, že Epainetos byl „prvním ovocem z Asie“, že Erastos byl ‚městským správcem‘ v Korintu, Lukáš lékařem, Lydie prodavačkou purpuru a že Tertius byl tím, koho Pavel použil k napsání svého dopisu Římanům. (Římanům 16:5, 22, 23; Skutky 16:14; Kolosanům 4:14) Pro všechny, kdo by se chtěli o těchto jednotlivcích dozvědět více, jsou tyto útržkovité informace žalostně stručné.

Další z Pavlových společníků obdrželi osobní poselství, která jsou nyní zaznamenaná v Bibli. Například ve svém dopise Kolosanům Pavel vybízel Archippa: „Stále bdi nad službou, kterou jsi přijal v Pánu, abys ji splnil.“ (Kolosanům 4:17) Euodia a Syntyche měly zřejmě vyřešit nějaký osobní spor. Proto je Pavel prostřednictvím nejmenovaného ‚druha pod jedním jhem‘, který působil ve Filipech, vybízel, „aby byly stejné mysli v Pánu“. (Filipanům 4:2, 3) To je jistě dobrá rada pro nás pro všechny.

Věrně oddaná podpora ve vězení

Pavel byl ve vězení několikrát. (2. Korinťanům 11:23) Pokud tam, kde byl Pavel uvězněn, žili nějací křesťané, určitě se snažili udělat všechno, co bylo v jejich silách, aby byla pro Pavla jeho situace snesitelnější. Když byl poprvé uvězněn v Římě, bylo mu dovoleno, aby si na dva roky pronajal svůj vlastní dům a aby jej mohli navštěvovat jeho přátelé. (Skutky 28:30) V průběhu tohoto období napsal dopisy do sborů v Efezu, ve Filipech a Kolosech a také dopis Filemonovi. Z těchto pramenů se dozvídáme mnohé o těch, kdo byli Pavlovi během jeho uvěznění nablízku.

Zjišťujeme například, že v Římě se s Pavlem spojil Onesimos, Filemonův uprchlý otrok, stejně jako Tychikos, který měl Onesima doprovázet na zpáteční cestě k jeho pánovi. (Kolosanům 4:7–9) Byl tu také Epafroditos, jenž podnikl dlouhou cestu z Filip s darem pro Pavla od jeho sboru a jenž potom onemocněl. (Filipanům 2:25; 4:18) Blízkými spolupracovníky Pavla v Římě byli rovněž Aristarchos, Marek a Ježíš, který je nazýván Justus, o nichž Pavel řekl: „Pouze ti jsou mými spolupracovníky pro Boží království a právě ti se pro mne stali posilující pomocí.“ (Kolosanům 4:10, 11) A spolu se všemi těmito věrnými tu byli dobře známí Timoteus a Lukáš, a také Démas, který později kvůli lásce ke světu Pavla opustil. (Kolosanům 1:1; 4:14; 2. Timoteovi 4:10; Filemonovi 24)

Přestože nikdo z nich zjevně nebyl z Říma, stáli Pavlovi po boku. Mnozí z nich snad přišli právě proto, aby mu během jeho uvěznění pomáhali. Někteří pro něj bezpochyby vyřizovali různé záležitosti, jiní byli vysíláni na daleké cesty a dalším Pavel diktoval dopisy. To bylo výmluvným svědectvím o silné náklonnosti a věrné oddanosti, kterou všichni tito spolupracovníci měli k Pavlovi i k Božímu dílu.

Ze slov zapsaných v závěru některých Pavlových dopisů můžeme postřehnout, že byl pravděpodobně obklopen velkou skupinou křesťanských bratrů a sester, k nimž patřili kromě těch, jejichž jména známe, ještě mnozí další. Při různých příležitostech napsal: „Všichni svatí vám posílají své pozdravy,“ nebo „všichni, kdo jsou se mnou, ti posílají pozdravy“. (2. Korinťanům 13:13; Titovi 3:15; Filipanům 4:22)

Během kritického období Pavlova druhého uvěznění v Římě, kdy se blížila jeho mučednická smrt, Pavel na své spolupracovníky velmi myslel. Stále aktivně dohlížel přinejmenším na některé činnosti a koordinoval je. Titus a Tychikos byli s určitými úkoly vysláni na cesty, Krescens odešel do Galácie, Erastos zůstal v Korintu, nemocný Trofimos byl v Milétu, ale Marek a Timoteus měli přijít za Pavlem. Lukáš naopak s Pavlem zůstal, a když psal apoštol svůj druhý dopis Timoteovi, své pozdravy připojilo i několik dalších věřících, kteří byli s ním, včetně Eubula, Pudenta, Lina a Claudie. Nepochybně dělali, co se dalo, aby Pavlovi pomáhali. Pavel sám zároveň poslal pozdravy Prisce a Aquilovi a Onesiforově domácnosti. Je však smutné, že v oné obtížné době jej opustil Démas, a Alexandr mu způsobil mnoho škod. (2. Timoteovi 4:9–21)

‚Jsme Boží spolupracovníci‘

Pavel byl v průběhu své kazatelské činnosti málokdy sám. Komentátor E. Earle Ellis říká: „Obrázek, který se vynořuje, je obrázek misionáře s velkým počtem společníků. Pavla je skutečně zřídkakdy vidět bez jeho přátel.“ Pavel byl pod vedením Božího svatého ducha schopen uvést do pohybu mnoho lidí a organizovat účinné misionářské kampaně. Byl obklopen důvěrnými přáteli, dočasnými pomocníky, některými silnými osobnostmi i řadou pokorných služebníků. Přesto to pro něj nebyli jen spolupracovníci. Bez ohledu na to, do jaké míry s Pavlem spolupracovali nebo do jaké míry se s ním stýkali, je tu naprosto zřejmé pouto křesťanské lásky a osobního přátelství.

Apoštol Pavel měl něco, co bylo nazváno „nadání pro přátelství“. Vykonal mnoho, aby přinesl dobrou zprávu národům, ale nesnažil se vykonat to sám. Spolupracoval s organizovaným křesťanským sborem a plně jej využíval. Pavel si nepřipisoval žádné zásluhy na tom, čeho bylo dosaženo, ale pokorně uznával, že je otrok a že všechna čest by měla být vzdávána Bohu jako tomu, kdo působí vzrůst. (1. Korinťanům 3:5–7; 9:16; Filipanům 1:1)

Pavlova doba se sice lišila od té naší, ale přesto by si dnes nikdo v křesťanském sboru neměl myslet, že může nebo musí být nezávislý. Naopak, vždy bychom měli spolupracovat s Boží organizací, se svým místním sborem a se svými spoluvěřícími. Potřebujeme jejich pomoc, podporu a útěchu jak v dobách příznivých, tak v dobách obtížných. Máme drahocennou výsadu být součástí ‚celého společenství bratrů na světě‘. (1. Petra 5:9) Jestliže s nimi se všemi věrně a láskyplně spolupracujeme bok po boku, můžeme i my, stejně jako Pavel, prohlašovat, že „jsme . . . Boží spolupracovníci“. (1. Korinťanům 3:9)

[Obrázky na straně 31]

APOLLOS

ARISTARCHOS

BARNABÁŠ

LYDIE

ONESIFOROS

TERTIUS

TYCHIKOS