S radostí přijímám Jehovovo vedení
VYPRÁVÍ ULYSSES V. GLASS
Byla to mimořádná událost. V graduující třídě bylo sice jen 127 studentů, ale kolem mne bylo přítomno 126 387 nadšených posluchačů, kteří přijeli z mnoha zemí. Byl 19. červenec 1953 a na Yankee stadionu v New Yorku se konala graduace 21. třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Proč byla tato událost pro mne tak významná? Dovolte mi nejprve krátké ohlédnutí.
NARODIL jsem se ve Spojených státech ve Vincennes v Indianě 17. února 1912, přibližně dva roky před zrozením mesiášského Království, jak je to popsáno ve Zjevení 12:1–5. Rok před tím začali moji rodiče studovat Bibli s pomocí série knih Studies in the Scriptures (Studie Písem). Tatínek každou neděli ráno rodině předčítal z některé z těchto knih, a pak jsme si o tom povídali.
Maminka používala to, co se dozvídala, aby nám dětem pomáhala formovat naše smýšlení. Byla velmi hodná — laskavá a ochotná pomáhat druhým. Nakonec jsme byli celkem čtyři děti, ale její láska se rozšířila tak, že zahrnovala i další děti ze sousedství. Věnovala nám mnoho času. Ráda nám vyprávěla biblické příběhy a zpívala si s námi.
Také k nám zvala různé celodobé služebníky. Obvykle u nás zůstali jen jeden nebo dva dny, přičemž častokrát uspořádali shromáždění a přednesli proslov. Zejména jsme měli rádi ty, kteří používali znázornění a vyprávěli nám příběhy. Jednou v roce 1919, asi rok po skončení první světové války, nás navštívil bratr, jehož slova byla určena především nám dětem. Mluvil o námětu zasvěcení a pomohl nám pochopit, jak se to týká našeho života. Když jsem pak šel ten večer spát, pomodlil jsem se ke svému nebeskému Otci a řekl mu, že mu chci stále sloužit.
Po roce 1922 však jiné záležitosti v mém životě odsouvaly toto rozhodnutí do pozadí. Stěhovali jsme se z jednoho místa na druhé a nebyli jsme ve spojení s žádným sborem Jehovova lidu. Otec pracoval na železnici, a proto většinou nebyl doma . Naše studium Bible bylo nepravidelné. Chodil jsem do školy s vyhlídkou, že se stanu reklamním grafikem, a dělal jsem si plány, že půjdu na nějakou významnou univerzitu.
Upravuji své životní cíle
V polovině třicátých let se opět začalo schylovat ke světové válce. V té době jsme žili v Clevelandu v Ohiu a tam nás navštívil jeden svědek Jehovův. Začali jsme vážněji přemýšlet o tom, co jsme se učili jako děti. Zejména můj starší bratr Russell měl k těmto věcem zodpovědný přístup a byl z nás první pokřtěn. Já jsem byl poněkud z jiného těsta, nicméně 3. února 1936 jsem byl pokřtěn také. Stále více jsem si uvědomoval, co znamená zasvětit se Jehovovi, a učil jsem se přijímat Jehovovo vedení. V tomtéž roce se daly pokřtít i moje dvě sestry, Kathryn a Gertrude. Všichni jsme vstoupili do celodobé služby jako průkopníci.
To ovšem neznamená, že jsme nikdy na nic jiného nepomysleli. Když mi jednou moje švagrová vyprávěla o jisté půvabné dívce jménem Ann, která se „jen vznášela“ od chvíle, kdy se doslechla o pravdě, a která měla chodit k nám domů na shromáždění, poslouchal jsem s nastraženýma ušima. Ann v té době pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři a během jednoho roku se dala pokřtít. Neplánoval jsem sice, že se ožením, ale bylo zřejmé, že Ann je stoprocentně rozhodnutá pro pravdu. Chtěla se plně zapojit do Jehovovy služby. Nikdy neříkala: „Můžu to udělat?“ Místo toho se ptala: „Jak bych to nejlépe udělala?“ A byla rozhodnutá to dotáhnout do konce. Její pozitivní postoj na mě zapůsobil. Kromě toho byla velmi půvabná — a stále je. Stala se mou manželkou a brzy i mou partnerkou v průkopnické službě.
Cenné školení v průkopnické službě
Jako průkopníci jsme se učili tajemství, jak být spokojeni, když máme málo zaopatření a když máme hojnost. (Filipanům 4:11–13) Jednoho dne se již schylovalo k večeru a my za celý den neměli nic k jídlu. Měli jsme dohromady jen pět centů. Šli jsme tedy do řeznictví a požádali: „Prosím vás, mohli bychom dostat boloňský salám za pět centů?“ Řezník se na nás podíval a potom ukrojil čtyři plátky. Jsem si jist, že to bylo víc než za pět centů. Tím jsme alespoň trochu utišili hlad.
Nebylo ničím neobvyklým, že jsme se ve službě setkávali s tvrdým odporem. V jednom městě poblíž Syracuse ve státě New York jsme na ulici rozdávali pozvánky na zvláštní veřejné shromáždění a nosili na sobě tabule s plakáty, které na toto shromáždění upozorňovaly. Dva statní muži se mě zmocnili a hrubě se mnou zacházeli. Jeden z nich byl policista, ale neměl na sobě uniformu, a na moji žádost, aby mi ukázal svůj odznak, nereagoval. Tehdy však právě přijel Grant Suiter z brooklynského betelu a řekl, že půjdeme na policejní stanici, aby se celá záležitost vyřešila. Pak telefonoval s kanceláří Společnosti v Brooklynu a nám dvěma řekl, abychom ještě tentýž den šli znovu s plakáty a pozvánkami na ulici a poskytli tak základ pro precedenční případ. Podle očekávání jsme byli zatčeni. Když jsme však policistům řekli, že budou obžalováni z nezákonného zadržení, nechali nás být.
Následující den vtrhla na místo našeho shromáždění na popud jednoho kněze skupina dospívajících výtržníků, a po policii nebylo ani vidu ani slechu. Chuligáni tloukli baseballovými pálkami do dřevěné podlahy, vyhazovali některé posluchače z jejich míst a vylezli na pódium, kde zvedli do výšky americkou vlajku a křičeli: „Pozdravte ji! Pozdravte ji!“ Potom začali zpívat píseň „Škoda lásky“. Shromáždění bylo kvůli nim ukončeno. Na vlastní kůži jsme pocítili, co měl Ježíš na mysli, když řekl: „Protože . . . nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15:19)
Tenkrát šlo vlastně o veřejnou přednášku připravenou z přepisu proslovu J. F. Rutherforda, který byl v té době prezidentem Watch Tower Society. Spolu s Ann jsme v tom městě zůstali ještě několik dnů a navštěvovali lidi, abychom jim nabídli možnost poslechnout si tuto přednášku u nich doma. Několik jich toho využilo.
Nabízíme se pro službu v zahraničí
Časem se otevřely nové příležitosti pro službu. Můj bratr Russell a jeho manželka Dorothy byli pozváni, aby se v roce 1943 zúčastnili první třídy školy Gilead, a potom byli posláni jako misionáři na Kubu. Moje sestra Kathryn se zúčastnila čtvrté třídy. I ona byla přidělena na Kubu. Později se jejím působištěm stala Dominikánská republika a potom Portoriko. A co se dělo s Ann a se mnou?
Když jsme slyšeli o škole Gilead a o tom, že Společnost chce vyslat misionáře do jiných zemí, měli jsme chuť dát se také k dispozici pro službu v zahraničí. Zpočátku jsme uvažovali o tom, že bychom se sami někam vydali — snad do Mexika. Potom jsme se však rozhodli, že bude pravděpodobně lepší počkat a nechat to na Společnosti, kam nás pošle, až absolvujeme školu Gilead. Uvědomili jsme si, že to je uspořádání, které Jehova používá.
Byli jsme pozváni do čtvrté třídy školy Gilead. Avšak krátce před tím, než byla tato třída zahájena, se N. H. Knorr, který byl v té době prezidentem Watch Tower Society, podrobněji informoval o omezeních, která měla Ann kvůli tomu, že prodělala dětskou obrnu. Promluvil si se mnou o tom a rozhodl, že by nebylo rozumné poslat nás, abychom sloužili v jiné zemi.
Asi o dva roky později, když jsem se podílel na přípravách jednoho sjezdu, jsme se s bratrem Knorrem opět setkali, a on se mě tehdy zeptal, zda máme s Ann stále zájem zúčastnit se školy Gilead. Řekl mi, že sice nebudeme posláni do zahraničí, ale že s námi zamýšlí něco jiného. A tak, když 26. února 1947 proběhl zápis studentů deváté třídy, byli jsme mezi nimi.
Na dobu, kdy jsme byli v Gileadu, nikdy nezapomeneme. Vyučování nás duchovně obohatilo. Byla tam navázána celoživotní přátelství. Avšak moje působení v této škole mělo mít mnohem delší trvání.
Mezi Washingtonem a Gileadem
Škola Gilead byla stále relativně v počátcích. Vláda Spojených států nebyla dostatečně obeznámena s tím, jaké má škola cíle, a tak vyvstávalo mnoho otázek. Společnost proto chtěla mít svého zástupce ve Washingtonu. Několik měsíců poté, co jsme absolvovali Gilead, jsme byli posláni právě tam. Mým úkolem bylo pomáhat jednak s opatřováním víz pro ty, kdo byli do Gileadu pozváni z jiných zemí, a jednak s opatřováním úředních povolení pro to, aby absolventi mohli být posláni do zahraničí jako misionáři. Někteří úředníci jednali bez předsudků a byli velmi vstřícní. Jiní měli ke svědkům silné antipatie. Několik úředníků, kteří zastávali vyhraněné politické názory, tvrdilo, že jsme spojeni s živly, které považují za nežádoucí.
Jeden muž, do jehož kanceláře jsem chodil, nám měl velmi za zlé, že nezdravíme vlajku a nechodíme do války. Chvíli o tom řečnil, až jsem mu nakonec řekl: „Chci, abyste věděl — a vy to víte —, že svědkové Jehovovi nejsou zapleteni do války s nikým na světě. Nejsme zapleteni do záležitostí světa. Nejsme zapleteni do jeho válek ani do jeho politiky. Jsme naprosto neutrální. Problémy, s nimiž se potýkáte, jsme již překonali; v naší organizaci panuje jednota. . . . Co tedy od nás nyní chcete? Chcete, abychom se vrátili k vašemu způsobu jednání a upustili od svého?“ Potom už neřekl vůbec nic.
Pro práci s vládními úředníky byly týdně vyhrazeny plné dva dny. Kromě toho jsme sloužili jako zvláštní průkopníci. Tehdy to znamenalo strávit každý měsíc v kazatelské službě 175 hodin (později se to změnilo na 140 hodin), takže jsme byli ve službě často pozdě do večera. Byly to krásné časy. Vedli jsme řadu pěkných studií s celými rodinami, které dělaly dobré pokroky. Ann a já jsme se rozhodli, že nebudeme mít děti, ale v duchovním smyslu máme nejen děti, ale také vnoučata a pravnoučata. Máme z nich ohromnou radost.
Na konci roku 1948 jsem dostal další úkol. Bratr Knorr mi vysvětlil, že bratr Schroeder, tajemník školy Gilead a jeden z jejích instruktorů, se bude věnovat ještě jiné důležité práci, a proto jsem byl požádán, abych v Gileadu vyučoval, když to bude zapotřebí. Měl jsem srdce až v krku, když jsme 18. prosince toho roku přijeli spolu s Ann opět do Gileadu v South Lansingu ve státě New York. Zpočátku jsme byli v Gileadu pokaždé jen na několik týdnů a potom jsme se vraceli do Washingtonu. Nakonec jsem však v Gileadu trávil více času než v hlavním městě.
Pravě v tomto období proběhla na Yankee stadionu v New Yorku ona graduace 21. třídy Gileadu, o níž jsem se zmínil v úvodu. Jako jeden z instruktorů jsem měl výsadu podílet se na jejím programu.
Služba ve světovém ústředí
Od 12. února 1955 jsme dostali za úkol sloužit jinde. Stali jsme se členy rodiny betel ve světovém ústředí Jehovovy viditelné organizace. Co to ale od nás vyžadovalo? Především ochotu dělat cokoli, čím jsme byli pověřeni, a účastnit se projektů, při nichž byla nutná spolupráce s druhými. To jsme pochopitelně dělali již předtím, ale nyní jsme byli součástí mnohem větší skupiny — rodiny betel v ústředí. Toto nové pověření jsme přijali s radostí jako důkaz Jehovova vedení.
Hlavní část mé práce zahrnovala záležitosti, jež souvisely se sdělovacími prostředky. Tisk toužil po senzacích a získával informace ze zdrojů zaujatých proti nám, a proto psal o svědcích Jehovových některé ošklivé věci. Snažili jsme se tuto situaci zlepšit.
Bratr Knorr si chtěl být jistý, že máme všichni hojnost práce, a tak jsem měl i další úkoly. Některé z nich vycházely z mých znalostí v oboru reklamní grafiky. Jiné se týkaly rozhlasové stanice WBBR, kterou Společnost vlastnila. Dále to byla práce ve spojitosti s filmy, jež Společnost vyráběla. Teokratické dějiny byly pochopitelně součástí výuky v Gileadu, ale pracovalo se na různých projektech, jejichž cílem bylo seznámit Jehovův lid ve větším měřítku s podrobnostmi dějin dnešní teokratické organizace a dát je k dispozici také veřejnosti. Jiná stránka školení v Gileadu se týkala veřejného řečnictví a s tím zase souvisela práce, která měla přispět k tomu, aby si základy veřejného řečnictví osvojili bratři ve sborech. Měli jsme tedy opravdu hojnost práce.
Pravidelné vyučování v Gileadu
V roce 1961, kdy probíhalo školení pro cestující dozorce a krátce nato i pro pracovníky odbočky, se škola Gilead přestěhovala do Brooklynu, kde má Watch Tower Society své hlavní kanceláře. Znovu jsem se vrátil do učebny; tentokrát ne jako náhradní instruktor, ale jako řádný člen učitelského sboru Gileadu. To byla úžasná výsada. Jsem pevně přesvědčen, že škola Gilead je dar od Jehovy — dar, z něhož má prospěch celá jeho viditelná organizace.
V Brooklynu měli studenti Gileadu možnosti, které jejich předchůdci neznali. Patřilo k nim vyučování prostřednictvím většího počtu hostujících řečníků, těsné spojení s vedoucím sborem a rozsáhlejší společenství s rodinou betel v ústředí. Studenti měli také možnost získat školení, pokud jde o pracovní postupy v kancelářích, provoz domova betel a různé práce v tiskárně.
Během let se měnil počet studentů a také počet instruktorů. Rovněž místo školy se několikrát změnilo. Nyní je umístěna v nádherném prostředí v Pattersonu ve státě New York.
Práce se studenty
Vyučovat studenty v Gileadu bylo velmi radostné. Jsou zde mladí lidé, kteří se nesnaží dosáhnout něčeho v tomto starém systému. Opouštějí svou rodinu, přátele, domov i lidi, kteří mluví stejným jazykem. Čeká je odlišné podnebí, jídlo i všechno ostatní. Ani nevědí, do které země půjdou, ale jejich cílem je být misionáři. Jsou to lidé, které nemusíte do ničeho popohánět.
Vždycky když jsem šel do třídy, bylo mou snahou, aby se studenti cítili příjemně. Nikdo se toho moc nenaučí, jestliže je napnutý a plný obav. Byl jsem sice instruktorem, ale věděl jsem, jaké je být studentem. Kdysi jsem seděl na jejich místě. Studium v Gileadu je pochopitelně obtížné a studenti se toho musí hodně naučit, ale chtěl jsem, aby je to také bavilo.
Věděl jsem, že když odejdou na místo svého přidělení, budou potřebovat určité věci, aby uspěli. Potřebují silnou víru. Potřebují pokoru — velkou pokoru. Potřebují se naučit vycházet s druhými lidmi, vyrovnávat se s různými situacemi a ochotně odpouštět. Potřebují stále pěstovat ovoce ducha. Rovněž potřebují mít lásku k lidem a milovat práci, kvůli které tam byli posláni. To jsou věci, které jsem se snažil studentům v Gileadu stále zdůrazňovat.
Opravdu nevím, kolik studentů jsem vyučoval. Vím ale, co k nim cítím. Nebylo možné, abych k nim po pěti měsících, které jsme spolu strávili ve třídě, nepřilnul. Když jsem je potom viděl, jak v den graduace přecházejí pódium a dostávají svůj diplom, uvědomoval jsem si, že úspěšně dokončili školení a že brzy odjedou. Bylo to, jako kdyby mi měl odjet někdo z rodiny. Dokázali byste snad nezamilovat si lidi, kteří byli ochotni dát se k dispozici a dělat práci, jež byla před nimi?
Když pak po letech přijíždějí na návštěvu, poslouchám je, jak vyprávějí o své radosti ve službě, a zjišťuji, že stále zůstávají tam, kde byli přiděleni, a že dělají to, co se naučili. Jaké pocity to ve mně vyvolává? Řeknu vám, je to dobrý pocit.
Pohled do budoucnosti
Zrak se mi nyní již zakalil, a to mi přináší určité pocity sklíčenosti. Už nejsem schopen vyučovat v Gileadu. Zpočátku bylo těžké se tomu přizpůsobit, ale po celý svůj život jsem se učil přijímat různé situace a vyrovnávat se s nimi. Často přemýšlím o apoštolu Pavlovi a o jeho ‚ostnu v těle‘. Pavel se třikrát modlil o úlevu od tohoto trápení, ale Pán mu řekl: „Má nezasloužená laskavost ti stačí, neboť má moc se zdokonaluje ve slabosti.“ (2. Korinťanům 12:7–10) Pavel žil s tímto soužením dál. Jestliže to dokázal on, měl bych se o to pokusit i já. Přestože se již nepodílím na jednotlivých bodech programu vyučování, jsem vděčný, že se mohu se studenty potkávat každý den. Někdy si s nimi mohu popovídat a mám velkou radost, když vidím, jakého znamenitého ducha projevují.
Je úžasné přemýšlet o tom, co přinese budoucnost. Nyní je pokládán základ toho, co přijde, a Gilead má při tom významnou úlohu. Po velkém soužení, až budou otevřeny svitky, o nichž píše Zjevení 20:12, nastane tisíc let dalšího intenzivního vzdělávání zaměřeného na Jehovovy cesty. (Izajáš 11:9) To však není konec. To je ve skutečnosti pouze začátek. Po celou věčnost se budeme dál učit o Jehovovi a dál budeme jednat podle jeho záměru, který nám odhalí. Jsem si naprosto jistý, že Jehova splní všechny své velkolepé sliby, a přeji si i potom přijímat spolu s ostatními lidmi Jehovovo vedení.
[Obrázek na straně 26]
Graduace školy Gilead v roce 1953 na Yankee stadionu v New Yorku
[Obrázek na straně 26]
Gertrude, já, Kathryn a Russell
[Obrázek na straně 26]
Spolupráce s N. H. Knorrem (zcela vlevo) a M. G. Henschelem při organizaci sjezdu
[Obrázek na straně 26]
V rozhlasovém studiu WBBR
[Obrázek na straně 29]
V učebně Gileadu
[Obrázek na straně 31]
S Ann v nedávné době