Můžete sloužit v zahraničí?
„VŽDYCKY jsem snil o tom, že se stanu misionářem. Za svobodna jsem sloužil v Texasu ve Spojených státech, kde byla velká potřeba kazatelů. Po svatbě jsem tam sloužil spolu s manželkou. Pak se nám však narodila dcera, a já si pomyslel: ‚To je konec mých plánů.‘ Ale Jehova uskutečňuje naše sny, zvláště když souvisejí s jeho vůlí.“ (Jesse, který v současné době slouží spolu s manželkou a třemi dětmi v Ekvádoru.)
„Nikdy jsem si nemyslela, že bych bez školení v misionářské škole Gilead mohla udělat něco takového. Když jsem viděla, jak někdo z těch, s nimiž jsem studovala Bibli, přednáší proslov nebo káže ve službě, naplňovalo mě to dojetím a děkovala jsem Jehovovi za to, že mi poskytl tuto příležitost.“ (Karen, svobodná průkopnice, která osm let sloužila v Jižní Americe.)
„Po třinácti letech celodobého kazatelského úsilí ve Spojených státech jsme s manželkou měli pocit, že potřebujeme nějaký nový úkol. Nyní jsme šťastnější než kdykoli předtím; je to opravdu nádherný způsob života.“ (Tom, který spolu s manželkou Lindou slouží jako průkopník v oblasti Amazonky.)
Tato slova plná ocenění pronesli lidé, kterým okolnosti nedovolovaly, aby absolvovali misionářské školení v biblické škole Strážné věže Gilead. Přesto dnes zažívají radost i problémy spojené se službou v zahraničí. Jak je to možné? A je taková služba i pro vás?
Je třeba správná pohnutka
K tomu, aby člověk úspěšně zvládl službu v zahraničí, je třeba více než jen touha po dobrodružství. Ti, kdo v této službě vytrvávají, k tomu mají správnou pohnutku. Podobně jako apoštol Pavel považují sami sebe za dlužníky, a to nejen Boha, ale také lidí. (Římanům 1:14) Boží příkaz, aby kázali, by mohli plnit tak, že by se na službě podíleli ve své zemi. (Matouš 24:14) Ale podněcovala je touha předat dobrou zprávu a pomoci těm lidem, kteří nemají mnoho příležitostí ji slyšet, a cítili se být jejich dlužníky.
Jinou pohnutkou je často touha sloužit v plodnějším obvodu — což je správná pohnutka. Vždyť kdybychom například při rybolovu viděli, jak se některému z rybářů na určitém místě velmi daří, kdo z nás by se nepřesunul blíže k té části rybníka? Podobně i povzbudivé zprávy o mimořádném vzrůstu v jiných zemích podnítily mnohé služebníky, aby šli tam, kde je „velké množství ryb“. (Lukáš 5:4–10)
Spočítat náklady
V mnoha zemích není dobrovolným náboženským pracovníkům, kteří přicházejí ze zahraničí, dovoleno, aby chodili do zaměstnání. Proto ti, kdo si přejí sloužit v některé cizí zemi, musí být obvykle finančně nezávislí. Jak je možné tento ekonomický problém překonat? Mnozí z těch, kdo odešli sloužit do zahraničí, prodali nebo pronajali svůj dům, aby získali nezbytné finanční prostředky. Jiní prodali svůj podnik. Někteří si za tím účelem našetřili nějaké peníze. A další slouží v některé cizí zemi rok nebo dva, pak se vrátí domů, aby si našli zaměstnání a nashromáždili nějaké prostředky, a potom znovu odcházejí sloužit do zahraničí.
Je rozhodně výhodné, že v rozvojových zemích jsou životní náklady obvykle značně nižší než v zemích, které jsou rozvinutější. To některým služebníkům umožňuje, aby měli dostatečnou životní úroveň bez velkých nákladů. Ovšem náklady budou do značné míry záviset na tom, jakou životní úroveň si člověk zvolí. Dokonce i v rozvojových zemích je možné najít luxusní bydlení, ale za velmi vysokou cenu.
Je jisté, že před tím, než se člověk pustí do stěhování, musí si spočítat náklady. Ovšem k tomu patří více než jen ekonomická stránka věci. V tomto ohledu mohou být poučná slova některých zvěstovatelů, kteří slouží v Jižní Americe.
Nejnáročnější úkol
„Naučit se španělsky byla pro mě skutečná dřina,“ vzpomíná Markku, který pochází z Finska. „Předpokládal jsem, že vzhledem k mé neznalosti jazyka to bude nějakou dobu trvat, než budu moci sloužit jako služební pomocník. Byl jsem však velmi překvapen, když jsem byl po pouhých dvou měsících požádán, abych vedl studium knihy. Zažil jsem pochopitelně mnoho trapných okamžiků. Zvláště se jmény jsem měl potíže. Jednou jsem bratru Sanchovi řekl ‚bratr Chancho (prase)‘ a nikdy nezapomenu na to, jak jsem sestru Salameaovou oslovil jako ‚Malaseaovou (ničemnou)‘. Bratři a sestry však byli velmi trpěliví.“ Nakonec Markku sloužil v té zemi spolu se svou manželkou Celine osm let jako krajský dozorce.
Chris, manželka Jesseho, jehož vyjádření bylo citováno v úvodu, vypráví: „Vzpomínám si na první návštěvu krajského dozorce u nás v době, kdy jsme tu byli pouhé tři měsíce. Věděla jsem, že bratr používá znázornění a vypráví něco pěkného ve snaze zasáhnout naše srdce, ale nerozuměla jsem mu. Přímo v sále jsem se rozplakala. Nebyl to ovšem nějaký tichý pláč; byl to vzlykot. Po shromáždění jsem se snažila vysvětlit krajskému dozorci své chování. Byl ke mně velmi laskavý a řekl mi to, co mi stále říkali všichni ostatní: ‚Ten paciencia, hermana.‘ (‚Buď trpělivá, sestro.‘) O dva nebo tři roky později jsme se znovu setkali a mluvili jsme spolu asi 45 minut a měli jsme velkou radost, že si můžeme popovídat.“
Jiný bratr připomíná: „Nezbytné je studovat. Čím více úsilí vynakládáme při studiu jazyka, tím lepší je naše schopnost komunikovat.“
Všichni se shodují na tom, že takové úsilí přináší velký prospěch. Když se člověk snaží naučit nějaký nový jazyk, pěstuje tak pokoru, trpělivost a vytrvalost. Otevírá to před ním velké dveře příležitosti kázat dobrou zprávu druhým lidem. Jestliže se člověk naučí například španělsky, umožňuje mu to komunikovat jazykem, kterým mluví více než 400 milionů lidí po celém světě. Mnozí z těch, kdo se později museli vrátit do své vlasti, mohli dále využívat své jazykové schopnosti, aby pomáhali lidem, jejichž mateřštinou je španělština.
A co stesk?
„Když jsme v roce 1989 poprvé přijeli do Ekvádoru,“ vzpomíná Deborah, která spolu se svým manželem Garym sloužila v oblasti Amazonky, „často se mi velmi stýskalo. Naučila jsem se spoléhat více na bratry a sestry ve sboru. Byli pro mě jako moje rodina.“
Karen, o níž byla zmínka v úvodu, poznamenává: „Proti stesku jsem bojovala tak, že jsem chodila každý den do služby. Tímto způsobem se mi dařilo nemyslet na domov. Také jsem stále měla na mysli, že moji rodiče jsou hrdí na práci, kterou v zahraničí dělám. Maminka mě vždycky povzbuzovala: ‚Jehova se o tebe postará lépe než já.‘ “
Makiko, která pochází z Japonska, s úsměvem dodává: „Po celodenní kazatelské službě bývám velmi unavená. A tak když se vrátím domů a začne se mi stýskat, obvykle brzy usnu. Stesk proto netrvá moc dlouho.“
A co děti?
Pokud ti, kdo se rozhodli sloužit v zahraničí, mají děti, potom musí brát ohled na jejich potřeby, například na jejich vzdělání. Někteří z nich dali v tomto ohledu přednost domácímu vyučování, kdežto jiní dali své děti zapsat do některé z místních škol.
Al se přestěhoval do Jižní Ameriky společně s manželkou, se dvěma dětmi a se svou maminkou. Říká: „Zjistili jsme, že když tu děti chodí do školy, pomáhá jim to, aby se velmi rychle naučily jazyk. Během tří měsíců se naučily mluvit docela plynně.“ Naproti tomu Mike a Carrie se rozhodli, že jejich dva dospívající synové budou studovat prostřednictvím jedné akreditované školy pro dálkové studium. Rodiče to hodnotí těmito slovy: „Uvědomili jsme si, že takové studium nemůžeme nechat jen na dětech. Museli jsme se zapojit do vyučování a ujišťovat se, že chlapci dodržují stanovený studijní plán.“
David a Janita, kteří pocházejí z Austrálie, mají dva syny. O jejich výchově říkají: „Chtěli jsme, aby naši synové na vlastní oči viděli, jak žijí ostatní lidé. Bylo by snadné usoudit, že způsob života, v jakém jsme byli vychováni, je normou, ale ve skutečnosti je to způsob života jen menšiny lidí. Naši synové také sledují, jak se teokratické zásady uplatňují po celém světě bez ohledu na to, o jakou zemi nebo kulturu jde.“
„Byly mi pouhé čtyři roky, když se naše rodina v roce 1969 odstěhovala z Anglie,“ vzpomíná Ken. „Přestože mě zklamalo, že jsme nebydleli v nějaké chýši z bláta a se slaměnou střechou, jak jsem si v duchu představoval, měl jsem pocit, že prožívám nejúžasnější dětství, jaké dítě může prožívat. Vždycky mi bylo líto jiných dětí, které neměly tutéž příležitost. Vzhledem k tomu, že jsem byl v dobré společnosti misionářů a zvláštních průkopníků, začal jsem s pomocnou průkopnickou službou už v devíti letech.“ Dnes je Ken cestujícím dozorcem.
„Ekvádor je dnes opravdu naším domovem,“ potvrzuje Jesseho dcera Gabriella. „Jsem moc ráda, že se sem rodiče rozhodli přestěhovat.“
Naproti tomu jsou děti, které se z různých důvodů nedokázaly adaptovat, a jejich rodina se musela vrátit do své domovské země. Proto lze doporučit, abyste zemi, do které se chcete přestěhovat, předem navštívili. Takovým způsobem budete moci dospět k rozhodnutí na základě vlastních zkušeností.
Požehnání spojené s přestěhováním
Se stěhováním do zahraničí je samozřejmě spojeno mnoho obětí a náročných úkolů. Stálo to těm, kdo tento krok podnikli, za to? Sledujme jejich odpovědi.
Jesse: „Za těch deset let, co jsme v Ambatu, jsme viděli, jak tu počet sborů vzrostl ze dvou na jedenáct. Měli jsme výsadu pomáhat při vzniku pěti z nich a pracovat na stavbě dvou sálů Království. Také máme radost z toho, že jsme každý rok pomohli ke křtu v průměru dvěma zájemcům, s nimiž jsme studovali Bibli. Jen jedné věci lituji — že jsme se sem nepřistěhovali o deset let dříve.“
Linda: „Je pro nás velkým povzbuzením, když u lidí vidíme ocenění pro dobrou zprávu a pro úsilí, které vynakládáme. Například Alfonso, zájemce z jedné vesnice v džungli, si uvědomil, jak by bylo prospěšné, kdyby v té oblasti probíhaly veřejné přednášky. Právě se přestěhoval do svého nedávno postaveného dřevěného domu, jednoho z mála, které v té vesnici byly. Usoudil však, že jeho dům je ve vesnici jedinou stavbou, která je pro Jehovu důstojná, a proto se přestěhoval zpátky do své slaměné chýše a svůj dům dal k dispozici bratrům jako sál Království.“
Jim: „Množství času, který ve skutečnosti trávíme rozhovory s lidmi ve službě, je desetkrát větší než ve Spojených státech. Kromě toho je tu mnohem volnější životní tempo. Nepochybně máme více času na studium a kazatelskou službu.“
Sandra: „Když pozoruji, jak biblická pravda může změnit lidi k lepšímu, přináší mi to hluboké uspokojení. Kdysi jsem studovala Bibli s Amadou, devětašedesátiletou majitelkou malého obchodu s potravinami. Pravidelně ředila mléko tak, že přidávala dva díly vody k deseti dílům mléka. Navíc své zákazníky šidila tím, že jim neprodávala plnou míru tohoto zředěného mléka. Po prostudování látky ve 13. kapitole knihy Poznání, které vede k věčnému životu pod mezititulkem ‚Poctivost vede ke štěstí‘ však Amada s tímto nesprávným jednáním přestala. Měla jsem opravdu radost, když se nějakou dobu nato dala pokřtít.“
Karen: „Nikdy jsem se na Jehovu nemusela spoléhat tak jako tady. A nikdy předtím mě nepoužíval tak jako tady. Moje přátelství s Jehovou je nyní hlubší a pevnější.“
A co vy?
V průběhu let se tisíce svědků přestěhovaly, aby sloužily v zahraničí. Někteří z nich tam zůstávají rok nebo dva, jiní již dlouhou řadu let. Dávají k dispozici své zkušenosti, svou duchovní zralost i finanční prostředky s cílem podporovat zájmy Království službou v zahraničí. Jsou schopni sloužit v oblastech, kde by místní zvěstovatelé Království kvůli nedostatku pracovních příležitostí sloužit nemohli. Mnozí z nich si koupili vozidlo s pohonem na čtyři kola, aby mohli propracovat obvod, který je jinak nedostupný. Jiní, kteří dávají přednost životu ve městě, se stali stabilizujícím faktorem ve velkých sborech, kde bylo k dispozici málo starších. A přesto se všichni bez výjimky shodují na tom, že pokud jde o duchovní požehnání, dostali mnohem více, než kolik dali.
Můžete se podílet na výsadě služby v zahraničí? Jestliže vám to okolnosti dovolují, proč byste neprozkoumali možnost přestěhovat se? Prvním a nezbytným krokem je napsat kanceláři odbočky Společnosti v zemi, v níž byste rádi sloužili. Až obdržíte konkrétní informace, pomůže vám to zjistit, jakou máte šanci svůj záměr realizovat. Kromě toho mnoho praktických podnětů můžete najít v anglickém vydání Strážné věže z 15. srpna 1988, v článku „Vyjdi ze své země a od svých příbuzných“. Jestliže svůj cíl spojíte s dobrým plánováním a jestliže vám Jehova požehná, snad i vy budete moci zažít radost ze služby v zahraničí.
[Obrázek na straně 24]
TOM A LINDA NA ODLEHLÉ STEZCE VEDOUCÍ KE KOMUNITĚ ŠUÁRSKÝCH INDIÁNŮ
[Obrázek na straně 25]
V QUITU, HLAVNÍM MĚSTĚ EKVÁDORU, SLOUŽÍ MNOHO ZVĚSTOVATELŮ ZE ZAHRANIČÍ
[Obrázek na straně 25]
MAKIKO KÁŽE V ANDÁCH
[Obrázek na straně 26]
RODINA HILBIGOVÝCH SLOUŽÍ V EKVÁDORU JIŽ PĚT LET