Jehova je Bohem, který mi projevuje milující laskavost

VYPRÁVÍ JOHN ANDRONIKOS

Byl rok 1956. Měl jsem pouhých devět dnů po svatbě a právě jsem stál před odvolacím soudem v Komotiní v severním Řecku. Doufal jsem, že dvanáctiměsíční trest, který jsem dostal za kázání o Božím Království, bude zrušen. Ale rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož jsem byl odsouzen k šesti měsícům vězení, zmařilo mé naděje a ukázalo se jako pouhý začátek dlouhé řady zkoušek, které mě čekaly. Avšak Jehova se během toho všeho prokázal jako Bůh, který mi projevuje milující laskavost.

NARODIL jsem se 1. října 1931, v době, kdy naše rodina žila ve městě Kavála. Ve starověku se toto makedonské město jmenovalo Neapolis a apoštol Pavel ho navštívil během své druhé misionářské cesty. Když mi bylo pět let, maminka se stala svědkyní Jehovovou, a přestože byla téměř negramotná, dělala co mohla, aby mi vštípila lásku k Bohu i bázeň před ním. Tatínek byl velmi konzervativní člověk a tvrdošíjně lnul k řecké pravoslavné tradici. Vůbec neměl zájem o biblickou pravdu, stavěl se proti maminčinu náboženství a často se přitom uchyloval k násilí.

A tak jsem vyrůstal v rozdělené domácnosti, kde tatínek maminku bil a týral, a nakonec nás opustil. Maminka mě a moji sestřičku od útlého dětství brávala na křesťanská shromáždění. Avšak v patnácti letech mě mladické touhy a duch nezávislosti odvedly od svědků Jehovových. Maminka zůstala i přes velmi těžké zkoušky věrná a snažila se mi pomoci. Mnoho se kvůli mně naplakala.

Jelikož jsme byli chudí a já vedl špatný život, vážně jsem onemocněl a byl jsem více než tři měsíce upoután na lůžko. A právě v té době jeden velmi pokorný bratr, který mamince pomohl poznat pravdu, poznal, že mám upřímnou lásku k Bohu. Byl přesvědčen, že se mohu duchovně zotavit. Ostatní bratři mu říkali: „Marníš čas, jestliže se snažíš Johnovi pomoci; ten se nikdy nevzpamatuje.“ Ale trpělivost tohoto bratra a jeho vytrvalá pomoc přinesly ovoce. Dne 15. srpna 1952, když mi bylo jednadvacet let, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

Novomanželem a ve vězení

O tři roky později jsem se seznámil s Marthou, duchovně smýšlející sestrou s vynikajícími vlastnostmi, se kterou jsme se brzy zasnoubili. Jednoho dne mi Martha řekla: „Dneska se chystám kázat dům od domu. Chceš jít se mnou?“ To mě opravdu zaskočilo. Do té doby jsem se nikdy nepodílel na tomto odvětví služby, protože jsem většinou kázal neformálním způsobem. Kazatelské dílo bylo tehdy v Řecku totiž zakázáno, a proto jsme museli kázat tajně. To vedlo k mnoha zatčením, soudním případům a trestům uvěznění na řadu měsíců. Nicméně své snoubence jsem nemohl říci „ne“.

V roce 1956 se Martha stala mou manželkou. Právě tehdy, devět dnů po naší svatbě, mě odvolací soud v Komotiní odsoudil k šesti měsícům vězení. To mi připomnělo otázku, kterou jsem nějakou dobu předtím položil jedné křesťanské sestře, přítelkyni mojí maminky: „Jak vůbec mohu ukázat, že jsem pravý Jehovův svědek? Nikdy jsem neměl příležitost prokázat svou víru.“ Když mě ta sestra přišla do vězení navštívit, vzpomněla si na moji otázku a řekla: „Teď můžeš Jehovovi ukázat, jak ho miluješ. To je teď tvůj úkol.“

Později jsem se dozvěděl, že se můj právní zástupce snaží sehnat peníze, abych byl propuštěn na kauci, ale řekl jsem mu, že bych si raději odpykal trest až do konce. Měl jsem ohromnou radost, když jsem po šesti měsících strávených ve vězení viděl, že dva z mých spoluvězňů přijali pravdu. V průběhu let, které následovaly, jsem kvůli dobré zprávě stál před soudem ještě mnohokrát.

Rozhodnutí, kterých jsme nikdy nelitovali

V roce 1959, několik let po mém propuštění, kdy jsem sloužil jako služebník sboru neboli předsedající dozorce, jsem byl pozván, abych se zúčastnil školy služby Království, což je školení pro sborové starší. Ovšem v téže době mi bylo nabídnuto stálé zaměstnání ve státní nemocnici — tedy práce, která by mě a mou rodinu finančně zabezpečila. Pro co jsem se měl rozhodnout? V nemocnici jsem již tři měsíce pracoval jako dočasný zaměstnanec a ředitel byl s mou prací velmi spokojen, ale v době, kdy přišlo pozvání do školy, by mi nedovolil ani vzít si neplacené volno. S modlitbou jsem vážně přemýšlel o tom, čemu dát přednost, a nakonec jsem se rozhodl, že dám zájmy Království na první místo a nabídku zaměstnání odmítnu. (Matouš 6:33)

Přibližně v téže době k nám přijeli jak oblastní, tak krajský dozorce, aby sloužili s naším sborem. Kvůli vytrvalému odporu úřadů a pravoslavného duchovenstva se naše shromáždění musela konat tajně v soukromých bytech. Po jednom takovém shromáždění za mnou přišel oblastní dozorce a zeptal se mě, zda jsem už přemýšlel o tom, že bych se zapojil do celodobé služby. Jeho návrh našel odezvu v mém srdci, protože to bylo mým snem již od doby, kdy jsem byl pokřtěn. Odpověděl jsem: „Přál bych si to, a moc.“ Měl jsem však ještě další odpovědnost, totiž vychovávat naši dcerku. Bratr mi tedy řekl: „Důvěřuj v Jehovu a on ti pomůže uskutečnit tvé plány.“ A tak aniž bychom zanedbávali své rodinné povinnosti, dokázali jsme s manželkou upravit své okolnosti tak, abych v prosinci 1960 začal sloužit ve východní Makedonii jako zvláštní průkopník — jako jeden z pouhých pěti zvláštních průkopníků v zemi.

Po roce zvláštní průkopnické služby mě kancelář odbočky v Aténách požádala, abych sloužil jako cestující dozorce. Když jsem se po měsíčním školení pro tento druh služby vrátil domů a vyprávěl Marthě své zážitky, navštívil nás ředitel jednoho velkého manganového dolu, navrhl mi, abych se stal vedoucím rafinačního provozu, a nabídl mi výhodnou pětiletou smlouvu, pěkný dům a auto. Dal mi dva dny na odpověď. Znovu jsem se bez jakéhokoli váhání rozhodl a v modlitbě Jehovovi řekl: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) Manželka se mnou naprosto souhlasila. S důvěrou v Boha jsme začali se službou cestujícího dozorce a Jehova nás ve své milující laskavosti nikdy nezklamal.

Sloužím za všech okolností

Přestože jsme měli ekonomické problémy, vytrvávali jsme a Jehova nám opatřoval všechno, co jsme potřebovali. Zpočátku jsem sbory navštěvoval obvykle na malém motocyklu, se kterým jsem překonával vzdálenosti až 500 kilometrů. Mnohokrát jsem míval potíže a také mě potkalo několik nehod. Jednou v zimě jsem na zpáteční cestě z jednoho sboru přejížděl přes rozvodněný potok, když se najednou zastavil motor a já zůstal po kolena ve vodě. Potom jsem píchnul. Jeden člověk, který jel kolem a který měl pumpičku, mi pomohl, a tak jsem byl schopen dostat se do nejbližší vesnice, kde jsem pneumatiku spravil. Domů jsem nakonec dorazil až ve tři hodiny ráno celý promrzlý a vyčerpaný.

Jindy jsem zase cestou z jednoho sboru do druhého dostal smyk a motocykl mi spadl na koleno. Měl jsem potrhané kalhoty, a navíc byly umazané od krve. Protože jsem neměl jiné, musel jsem ten večer přednést proslov v kalhotách, které jsem si půjčil od jednoho bratra a které mi byly poněkud velké. Přesto žádná potíž nemohla zchladit mou touhu sloužit Jehovovi i milovaným bratrům.

Při jiné nehodě jsem se ošklivě poranil — zlomil jsem si ruku a přišel o přední zuby. Právě v té době mě navštívila moje sestra, která není svědkem a která žije ve Spojených státech. Pomohla mi, abych si koupil auto, a to pro mě byla velká úleva. Když se bratři v aténské odbočce dozvěděli o mé nehodě, poslali mi povzbudivý dopis, v němž mimo jiné uvedli slova z Římanům 8:28: „Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kdo milují Boha.“ Toto ujištění se v mém životě opakovaně prokazovalo jako pravdivé.

Příjemné překvapení

V roce 1963 jsme s jedním zvláštním průkopníkem sloužili ve vesnici, kde lidé nebyli vnímaví k dobré zprávě. Rozhodli jsme se sloužit samostatně tak, že každý propracuje jednu stranu ulice. V jednom domě mě nějaká žena, jakmile jsem zaklepal na dveře, okamžitě vtáhla dovnitř, zavřela dveře a zamkla za mnou. To mě vyvedlo z míry, protože jsem nechápal, co se děje. Vzápětí rychle zavolala do domu také druhého průkopníka. Potom nám ta paní přikázala: „Tiše! Ani se nehněte!“ Za chvíli jsme venku uslyšeli nepřátelsky naladěné hlasy. Lidé nás hledali. Když se situace uklidnila, paní nám to vysvětlila: „Udělala jsem to proto, abych vás ochránila. Vážím si vás, protože věřím, že jste praví křesťané.“ Upřímně jsme jí poděkovali, zanechali jsme jí hodně literatury a potom jsme odešli.

O čtrnáct let později, když jsem se účastnil jednoho oblastního sjezdu v Řecku, ke mně přistoupila nějaká žena a řekla mi: „Bratře, vzpomínáš si na mě? Já jsem ta, která vás ukryla před odpůrci, když jste k nám do vesnice přišli vydávat svědectví.“ Mezitím se odstěhovala do Německa, tam studovala Bibli a připojila se k Jehovovu lidu. Dnes je celá její rodina v pravdě.

Opravdu, během těch let se nám dostalo velkého požehnání v podobě mnoha ‚doporučujících dopisů‘. (2. Korinťanům 3:1) Řada z těch, jimž jsme měli výsadu pomáhat, aby poznali biblickou pravdu, nyní slouží jako starší, služební pomocníci a průkopníci. Je skutečně úžasné vidět, jak se hrstka zvěstovatelů v těch krajích, v nichž jsem od počátku šedesátých let sloužil, rozrostla na více než 10 000 Jehovových ctitelů. Veškerá zásluha za to patří Bohu milující laskavosti, který nás používá svým vlastním způsobem.

„Na pohovce v nemoci“

Během těch let, kdy jsme se věnovali službě cestujícího dozorce, se Martha prokazovala jako vynikající pomocnice a stále si zachovávala radostný postoj. V říjnu 1976 však vážně onemocněla a podstoupila obtížnou operaci. Zůstala ochrnutá na dolní končetiny a byla na invalidním vozíku. Jak jsme dokázali zvládnout finanční výdaje a citové napětí, které s tím byly spojeny? Důvěřovali jsme v Jehovu a znovu jsme poznali jeho milující, štědrou ruku. Když jsem odjel sloužit do Makedonie, Martha zůstala v domě jednoho bratra v Aténách a pokračovala v léčbě. Telefonovala mi a povzbuzovala mě: „Jsem v pořádku. Ty pokračuj a až budu opět pohyblivá, budu tě doprovázet na svém invalidním vozíku.“ A přesně to udělala. Naši milovaní bratři z betelu nám poslali mnoho povzbudivých dopisů. Opakovaně Marthě připomínali slova ze Žalmu 41:3: „Jehova sám ho bude podporovat na pohovce v nemoci; celé jeho lůžko během jeho nemoci jistě změníš.“

Vzhledem k těmto vážným zdravotním problémům bylo v roce 1986 rozhodnuto, že bude lepší, abych sloužil jako zvláštní průkopník v Kavále, a tak žiji v blízkosti rodiny naší drahé dcery. V březnu tohoto roku má milovaná Martha zemřela. Zůstala věrná až do konce. Ještě před smrtí, když se jí bratři ptali: „Jak se ti daří?“, obvykle odpověděla: „Protože jsem blízko Jehovovi, daří se mi velmi dobře.“ Když jsme se připravovali na křesťanská shromáždění nebo když jsme dostávali lákavá pozvání, abychom sloužili v oblastech, kde žeň je bohatá, Martha mi často říkala: „Johne, pojďme sloužit tam, kde je větší potřeba zvěstovatelů.“ Nikdy neztratila ducha horlivosti.

Před několika lety jsem se i já musel vypořádat s vážným zdravotním problémem. V březnu 1994 lékaři zjistili, že mám srdeční onemocnění, které by mohlo ohrozit můj život, a tak operace byla nevyhnutelná. Znovu jsem pocítil Jehovovu milující ruku, která mě podporovala v kritickém období. Nikdy nezapomenu na modlitbu, kterou u mého lůžka pronesl jeden krajský dozorce, když jsem byl propuštěn z jednotky intenzivní péče, ani na Památnou slavnost, kterou jsem se čtyřmi pacienty projevujícími určitý zájem o pravdu vedl přímo ve svém nemocničním pokoji.

Jehova je náš pomocník

Čas letí a naše tělo slábne, ale náš duch je prostřednictvím studia a služby obnovován. (2. Korinťanům 4:16) Dnes je to už 39 let od chvíle, kdy jsem řekl: „Tady jsem! Pošli mě.“ Byl to uspokojující a šťastný život přinášející odměnu. Ano, někdy se cítím „ztrápený a chudý“, ale tehdy mohu s důvěrou Jehovovi říci: „Ty jsi mou pomocí a Tím, kdo mi opatřuje únik.“ (Žalm 40:17) Jehova je opravdu Bohem, který mi projevuje milující laskavost.

[Obrázek na straně 25]

S Marthou v roce 1956

[Obrázek na straně 26]

Přístav v Kavále

[Obrázek na straně 26]

S Marthou v roce 1997