Hlasatelé Království vyprávějí

Teokratický růst v Namibii

DOBRÁ zpráva o Božím Království se do Namibie poprvé dostala na konci dvacátých let. Od té doby reagovaly příznivě na Boží poselství záchrany stovky upřímných lidí. Následující zkušenosti ukazují, jak Jehova shromažďuje tyto „žádoucí“ lidi do svého stáda. (Ageus 2:7)

◻ Paulus, jenž žije v severovýchodní Namibii a jehož zdrojem obživy je jen to, co si vypěstuje, se poprvé setkal se svědky Jehovovými při své návštěvě hlavního města Windhoeku. Paulus brzy získal přesvědčení, že našel pravdu. Domů se vrátil s knihou Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Potom svědky potkal, když cestoval do Rundu, nejbližšího města, v němž je sál Království, a velmi je prosil, aby jej navštívili.

Pro svědky to ovšem bylo příliš daleko, aby za ním jezdili každý týden a studovali s ním Bibli. Paulus se tím ale nenechal odradit a začal studovat Bibli sám. Kromě toho horlivě kázal jiným lidem o věcech, jež se dozvěděl. Časem se vytvořila skupina lidí, kteří studovali Bibli společně. Když se tato skupinka prostřednictvím rozhlasu dozvěděla, že se v Rundu bude konat sjezd svědků Jehovových, dala dohromady své skromné prostředky a zařídila si dopravu, aby se sjezdu zúčastnila.

Bylo pro ně opravdu vzrušujícím zážitkem, když se poprvé sešli se svědky Jehovovými. Brzy bylo zařízeno, aby tuto skupinu pravidelně navštěvovali způsobilí bratři. Dnes je ve vesnici, kde žije Paulus, šest zvěstovatelů.

◻ Johannin zájem o Boží jméno podnítilo to, když zaslechla, jak někdo mluví špatně o svědcích Jehovových. Johanna vzpomíná: „Od chvíle, kdy jsem jméno Jehova slyšela poprvé, nesmazatelně se mi vtisklo do mysli a velmi jsem chtěla vědět, kdo Jehova je. Žila jsem s manželem poblíž Walvis Bay na namibijském pobřeží. Jednou jsme jeli do města a já viděla nějaké svědky Jehovovy, jak na ulici rozšiřují časopis Strážná věž. Dostala jsem jeden výtisk, a protože jsem měla mnoho otázek, požádala jsem o biblické studium. Když mi řekli, že nemohou přijet, jelikož se jim rozbilo vozidlo, plakala jsem. Krátce nato manžel zemřel, a tak jsem se přestěhovala do Keetmanshoopu. Tam sloužil jeden zvláštní průkopník (celodobý kazatel), od něhož jsem získala knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Hned od začátku jsem rozpoznala, že je to pravda.

Nakonec jsem byla pozvána, abych se podílela na kazatelském díle, ale přemohl mě strach z člověka. Když jsem šla dveře ode dveří, modlila jsem se k Jehovovi, aby mě raději nechal zemřít, než abych měla kázat. A při svém prvním vydávání svědectví na ulici jsem se schovala v jedné úzké uličce a doufala, že mě nikdo neuvidí. Nakonec jsem sebrala odvahu, abych podala časopis jednomu kolemjdoucímu, a teprve potom jsem dokázala něco říci. Toho dne jsem se s Jehovovou pomocí podělila o svou naději založenou na Bibli s desítkami lidí.

Dnes, o dvanáct let později, si i přesto, že jsem v hmotném ohledu chudá, stále velmi vážím výsady průkopnické služby, a oznamování pravdy o Království druhým lidem mi stále přináší nezměrnou radost.“