Epidemie nenávisti

„Lidé nikdy nechápou lidi, které nenávidí.“ — JAMES RUSSELL LOWELL, ESEJISTA A DIPLOMAT

ZDÁ se, jako by nenávist dnes byla všude kolem nás. Názvy jako Východní Timor, Kosovo, Libérie, Littleton a Sarajevo — stejně jako neonacista, skinhead a bílý rasista — se nám vrývají do mysli společně s představou nekonečného množství zuhelnatělých zbořenin, právě vykopaných masových hrobů a mrtvých těl.

Sny o budoucnosti, v níž nebude místo pro nenávist, konflikty a násilí, se rozplynuly. Danielle Mitterandová, manželka zemřelého francouzského prezidenta, ve vzpomínkách na své mládí vypráví: „Lidé snili o tom, že budou žít svobodně v bratrské společnosti, které budou moci důvěřovat; že budou žít mezi druhými a s druhými, a to bez vnitřních rozporů; snili o zdravém, pokojném a důstojném životě v úspěšném a bohatém světě, který by o ně pečoval.“ Co se s těmito ideály stalo? Paní Mitterandová smutně pokračuje: „Je však zřejmé, že o půl století později tento náš sen vzal za své.“

Skutečnost, že v dnešní době ožívá nenávist, jednoduše nelze přehlížet. Nenávist je stále rozšířenější a projevuje se stále nestoudněji. Pocit osobního bezpečí, který miliony lidí považují za samozřejmý, slábne, protože se vzdouvá vlna nesmyslných, stále úděsnějších projevů nenávisti. I kdybychom byli ušetřeni nenávisti u sebe doma nebo ve své zemi, číhá na nás jinde. Pravděpodobně se s jejími projevy setkáme každý den v televizních zprávách a v rozhlasovém vysílání o nejnovějších událostech. Něco z toho se rozšířilo dokonce i na internet. Povšimněme si několika příkladů.

Minulé desetiletí se vyznačovalo nebývalým vzestupem nacionalismu. Joseph S. Nye ml., ředitel Harvardského střediska pro mezinárodní záležitosti, prohlásil: „Nacionalismus po celém světě nejen že neslábne, ale naopak sílí. Místo aby vznikla jedna celosvětová vesnice, jsou si vesnice po celém světě stále více vědomy existence těch ostatních. Tak vzrůstá nebezpečí konfliktů.“

Jiné formy nenávisti jsou rafinovanější, protože se skrývají uvnitř států, a dokonce i na území jednotlivých obcí. Když v Kanadě pět skinheadů zavraždilo jednoho postaršího sikha, byla tato událost „označena jako projev nové vlny zločinné nenávisti, a to v zemi, která je často chválena za svou rasovou snášenlivost“. V Německu, kde počet rasově motivovaných zločinů v předešlých letech klesal, v roce 1997 počet útoků rasistických extremistů vzrostl o 27 procent. „Tento vývoj je skličující,“ poznamenal ministr vnitra Manfred Kanther.

Zpráva ze severní Albánie ukazuje, že více než 6 000 dětí se stalo doslovnými vězni ve svých vlastních domovech, aby je nepřátelé jejich rodin nezastřelili. Tyto děti jsou obětí tradiční krevní msty, „která ochromila život tisíců rodin“. Podle zprávy Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) ve Spojených státech „byla rasovými předsudky podnícena více než polovina z celkového počtu 7 755 zločinů motivovaných nenávistí, jež byly v roce 1998 nahlášeny FBI“. Některé z ostatních zločinů spáchaných z nenávisti, byly motivovány předsudky proti náboženskému, etnickému nebo národnostnímu původu a proti lidem tělesně postiženým.

Kromě toho jsou každý den v novinových titulcích zmínky o epidemii xenofobie zaměřené především proti uprchlíkům, kterých je dnes více než jedenadvacet milionů. Je smutné, že nepřátelství proti cizincům projevují většinou mladí lidé podněcovaní nezodpovědnými politiky a jinými lidmi, kteří si hledají obětní beránky. Méně nápadně se příznaky téhož jevu projevují nedůvěrou a nesnášenlivostí a šablonovitým posuzováním lidí, kteří jsou nějak odlišní.

Co patří mezi příčiny této epidemie nenávisti? A co se dá dělat pro to, aby byla nenávist vymýcena? Těmito otázkami se bude zabývat následující článek.

[Podpisek obrázku na straně 2]

Titulní strana, nahoře: FOTO OSN 186705/J. Isaac

[Podpisek obrázku na straně 3]

Daud/Sipa Press