Životní příběh

Měnící se okolnosti jsme využili ke kázání ve vzdálených zemích

VYPRÁVÍ RICARDO MALICSI

Kvůli své křesťanské neutralitě jsem přišel o práci, a jako rodina jsme prosili Jehovu, aby nám pomohl dobře naplánovat naši budoucnost. V modlitbách jsme se mu svěřovali s tím, že toužíme rozšířit svou službu. Brzy nato začalo naše dlouhé putování, které nás zavedlo do osmi cizích zemí na dvou kontinentech. Díky tomu jsme mohli vykonávat svou službu na velmi vzdálených místech.

NARODIL jsem se na Filipínách roku 1933. Naše rodina patřila k Nezávislé filipínské církvi, k níž se hlásilo všech 14 členů naší rodiny. Když mi bylo asi dvanáct let, modlil jsem se k Bohu o to, aby mě dovedl k pravé víře. Jeden můj učitel mě nechal zapsat do hodin náboženství a já se stal upřímným katolíkem. Sobotní zpověď ani nedělní mši jsem nikdy nevynechal. Postupem času jsem však byl stále nespokojenější a skeptičtější. Trápily mě otázky ohledně pekelného ohně, Trojice a také toho, co se s lidmi stane, když zemřou. Odpovědi, které jsem slyšel od různých náboženských představitelů, byly prázdné a vůbec mě neuspokojovaly.

Dostávám uspokojující odpovědi

Na vysoké škole jsem se dostal do party, se kterou jsem se zapletl do rvaček, hazardního hraní, kouření a jiného neslušného chování. Jednou večer jsem potkal matku svého spolužáka. Byla svědkem Jehovovým. Položil jsem jí tytéž otázky, které jsem předtím kladl učitelům náboženství. Na všechny mi dala odpověď z Bible a já jsem byl přesvědčen, že to, co mi ta žena řekla, je pravda.

Koupil jsem si Bibli a začal se svědky Jehovovými studovat. Brzy jsem chodil na všechna jejich shromáždění. Vzal jsem si k srdci moudrou biblickou radu, že „špatná společenství kazí užitečné návyky“, a přestal se stýkat s nemorálními kamarády. (1. Korinťanům 15:33) Pomohlo mi to udělat pokrok ve studiu Bible a po určité době se i zasvětit Jehovovi. Po svém křtu v roce 1951 jsem se nějaký čas věnoval celodobé službě jako průkopník. V prosinci roku 1953 jsem si vzal za manželku Aureu Mendozu Cruzovou, která se stala mou celoživotní partnerkou a věrnou spolupracovnicí ve službě.

Odpověď na naše modlitby

Velmi jsme si přáli sloužit společně jako průkopníci. Naše touha sloužit Jehovovi ve větší míře se však nenaplnila ihned. Přesto jsme se dále modlili k Jehovovi, aby nám pro službu dal více příležitostí. Neměli jsme ale snadný život. Nadále jsme však měli na mysli duchovní cíle. Když mi bylo 25 let, byl jsem jmenován služebníkem sboru neboli předsedajícím dozorcem ve sboru svědků Jehovových.

Na základě rostoucího poznání Bible a hlubšího porozumění Jehovovým zásadám jsem si postupem času uvědomil, že moje zaměstnání je v rozporu s tím, co mi svědomí říká o křesťanské neutralitě. (Izajáš 2:2–4) Rozhodl jsem se s touto prací skončit. To byla zkouška naší víry. Jak se postarám o potřeby své rodiny? Opět jsme se modlili k Jehovovi. (Žalm 65:2) Svěřili jsme se mu se svými starostmi a obavami, ale také jsme vyjádřili své přání sloužit tam, kde je více zapotřebí hlasatelů Království. (Filipanům 4:6, 7) Nikdy bychom si nepomysleli, že se před námi otevře tolik příležitostí!

Naše putování začíná

V dubnu roku 1965 jsem začal pracovat jako velitel záchranných prací při požárech souvisejících s haváriemi letadel, a to na mezinárodním letišti ve Viangchanu v Laosu. Tam jsme se také přestěhovali. Ve městě Viangchan bylo jen 24 svědků a my jsme měli krásnou příležitost spolupracovat v kazatelské službě s misionáři a s několika místními bratry. Později jsem byl přeložen na letiště v Udon Thani v Thajsku. V tomto městě nebyli kromě nás žádní svědkové. Všechna týdenní shromáždění jsme si vždy uspořádali společně jako rodina. Kázali jsme dům od domu, vykonávali opětovné návštěvy a zahajovali biblická studia.

Pamatovali jsme na výzvu, kterou dal Ježíš svým učedníkům, totiž že mají ‚stále přinášet mnoho ovoce‘. (Jan 15:8) Rozhodli jsme se tedy následovat jejich příklad a nadále jsme ohlašovali dobrou zprávu. Brzy jsme se mohli radovat z výsledků. Jedna thajská dívka přijala pravdu a stala se naší duchovní sestrou. Pravdu přijali také dva muži původem ze severní Ameriky, kteří časem začali sloužit jako sboroví starší. V severním Thajsku jsme dobrou zprávu kázali více než deset let. Máme velkou radost, že v Udon Thani je nyní sbor. Některá semena, jež jsme zaseli, stále přinášejí ovoce.

Žel, museli jsme se znovu přestěhovat, a proto jsme prosili „Pána žně“, aby nám pomohl se i nadále účastnit kazatelského díla. (Matouš 9:38) Byl jsem přeložen do Teheránu, hlavního města Íránu. Bylo to v době, kdy této zemi vládl šáh.

Kážeme v náročných obvodech

Jakmile jsme do Teheránu dorazili, okamžitě jsme vyhledali své duchovní bratry. Spolupracovali jsme se skupinkou svědků, v níž bylo zastoupeno 13 národností. Abychom mohli v Íránu kázat dobrou zprávu, museli jsme se v některých ohledech přizpůsobit. I když jsme nezažili žádný otevřený odpor, museli jsme být opatrní.

Vzhledem k pracovní době našich zájemců jsme někdy biblická studia museli vést kolem půlnoci nebo i později, třeba až do rána. Byli jsme ale opravdu šťastní, když jsme viděli, jaké ovoce naše tvrdá práce přináší. Mnoho filipínských a korejských rodin přijalo křesťanskou pravdu a jejich členové se zasvětili Jehovovi.

Moje práce mě dále zavedla do Dháky v Bangladéši. Tam jsme dorazili v prosinci 1977. Ani v této zemi nebylo právě snadné vykonávat kazatelskou činnost. Měli jsme však stále na mysli, že musíme zůstat aktivní. Díky vedení Jehovova ducha jsme dokázali najít mnohé rodiny, které se hlásily ke křesťanství. Někteří z těchto lidí žíznili po osvěžujících vodách pravdy obsažených ve Svatém Písmu. (Izajáš 55:1) A tak jsme zavedli mnoho biblických studií.

Měli jsme stále na mysli, že Boží vůlí je, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni“. (1. Timoteovi 2:4) Naštěstí se nám nikdo nesnažil působit problémy. Abychom překonali jakékoli předsudky, vždy jsme k lidem přistupovali velmi přátelsky. Podobně jako apoštol Pavel, i my jsme usilovali o to, abychom ‚se stali lidem všeho druhu vším‘. (1. Korinťanům 9:22) Když se nás někdo zeptal, proč jsme přišli, vlídně jsme mu to vysvětlili. A zjistili jsme, že většina lidí se chová poměrně přátelsky.

V Dháce jsme našli jednu místní sestru a povzbudili jsme ji, aby s námi chodila na křesťanská shromáždění. Později nás doprovázela i do kazatelské služby. Moje manželka navíc zavedla studium Bible s jednou rodinou a pozvala je všechny na naše shromáždění. Díky Jehovově milující laskavosti celá rodina přijala pravdu. Dvě dcery z této rodiny později pomáhaly s překládáním biblické literatury do bengálštiny. Také mnoho jejich příbuzných poznalo Jehovu. Pravdu přijali i mnozí další zájemci. Většinou dnes slouží jako starší nebo průkopníci.

Dháka je velice lidnaté město, a proto jsme pozvali několik příbuzných, aby nám pomohli s kázáním. Někteří na to zareagovali a přijeli do Bangladéše za námi. Jsme vděční Jehovovi a také nesmírně šťastní, že jsme v této zemi mohli kázat dobrou zprávu. Na začátku byl v Bangladéši pouze jediný svědek, ale nyní zde jsou dva sbory!

V červenci 1982 jsme museli z Bangladéše odcestovat. Bratry jsme opouštěli se slzami v očích. Brzy poté jsem přijal zaměstnání na mezinárodním letišti v Entebbe v Ugandě, kde jsme měli zůstat další čtyři roky a sedm měsíců. Co budeme moci v této zemi udělat pro oslavu Jehovova velkého jména?

Sloužíme Jehovovi ve východní Africe

Na mezinárodním letišti v Entebbe nás hned po tom, co jsme dorazili, vyzvedl řidič, aby nás s manželkou zavezl do našeho bydliště. Když jsme odjížděli z letiště, začal jsem řidiči vydávat svědectví o Božím Království. Zeptal se mě: „Nejste svědek Jehovův?“ Přisvědčil jsem a řidič pokračoval: „V kontrolní věži pracuje jeden z vašich bratrů.“ Okamžitě jsem ho požádal, aby mě tam vzal. Když jsme se s bratrem setkali, byl šťastný, že nás vidí. Společně jsme domluvili shromáždění a kazatelskou službu.

Tou dobou bylo v Ugandě jen 228 zvěstovatelů. Spolu s dvěma bratry jsme strávili první rok v Entebbe tím, že jsme zasévali semena pravdy. Tamní obyvatelé velmi rádi čtou, a tak nebyl problém rozšířit množství literatury včetně stovek časopisů. Pozvali jsme bratry z hlavního města Kampaly, aby vždy o víkendu přijeli do Entebbe a pomohli nám s kazatelskou činností. Na mojí první veřejné přednášce bylo pět lidí — včetně mě.

Během následujících tří let jsme zažili jedny z nejšťastnějších chvil ve svém životě. Lidé, které jsme vyučovali, začali reagovat na pravdu a dělat rychlé pokroky. (3. Jana 4) Na jednom krajském sjezdu se nechalo pokřtít šest našich zájemců. Mnozí z nich nám řekli, že je náš příklad povzbudil k tomu, aby usilovali o celodobou službu. Viděli totiž, že sloužíme jako průkopníci a zároveň pracujeme na plný úvazek.

Uvědomovali jsme si, že plodným obvodem může být i naše pracoviště. Při jedné příležitosti jsem se na letišti dal do řeči s velitelem hasičů a vyprávěl jsem mu o biblické naději na život v pozemském ráji. V jeho vlastní Bibli jsem mu ukázal, že poslušné lidstvo bude žít v pokoji a jednotě a že již nebude chudoba, špatné bydlení, války, nemoci ani smrt. (Žalm 46:9; Izajáš 33:24; 65:21, 22; Zjevení 21:3, 4) To, že něco takového četl ve své vlastní Bibli, jej zaujalo. Vzápětí jsem s ním začal studovat Bibli. Chodil na všechna shromáždění a zanedlouho se zasvětil Jehovovi a byl pokřtěn. Později se k nám připojil v celodobé službě.

Během našeho pobytu v Ugandě zde dvakrát vypukly občanské nepokoje, ale naše duchovní činnosti to nezastavilo. Ti, kdo byli finančně závislí na pracovnících mezinárodních organizací, byli na šest měsíců přestěhováni do Nairobi ve státě Keňa. My, kdo jsme v Ugandě zůstali, jsme nadále pořádali křesťanská shromáždění a chodili do kazatelské služby, i když jsme museli být rozvážní a opatrní.

V dubnu 1988 má práce v Ugandě skončila a přišlo další stěhování. Sbor v Entebbe jsme opouštěli s pocitem hlubokého uspokojení z toho, že zde došlo k takovému duchovnímu rozvoji. V červenci roku 1997 jsme měli možnost navštívit Entebbe znovu. Zjistili jsme, že někteří z našich bývalých zájemců se mezitím stali staršími. A byli jsme nadšeni, když jsme viděli, že veřejného shromáždění se účastnilo 106 lidí!

Stěhujeme se do nepropracovaného území

Otevřou se před námi nějaké nové příležitosti? V rámci mého zaměstnání jsem byl poslán na mezinárodní letiště do Mogadiša v Somálsku. Měli jsme tak další možnost sloužit v nepropracovaném území a byli jsme rozhodnuti, že ji dobře využijeme.

Kázali jsme především zaměstnancům velvyslanectví, dělníkům z Filipín a jiným cizincům. Často jsme se s nimi setkávali na tržišti. Také jsme je přátelsky navštěvovali u nich doma. K tomu, abychom se mohli o biblickou pravdu dělit s druhými, museli jsme být vynalézaví i pohotoví a také jsme museli jednat obezřetně a spoléhat se plně na Jehovu. A tato činnost mezi lidmi mnoha různých národností přinesla své ovoce. Mogadišo jsme opustili po dvou letech, těsně před tím, než tam vypukla válka.

Mezinárodní organizace pro civilní letectví mě potom přeložila do Rangúnu v Barmě. Znovu se tedy před námi otevřela příležitost pomáhat upřímným lidem, aby poznali Boží záměry. Z Barmy jsme se stěhovali do Dar es-Salaamu v Tanzanii. V tomto městě byla anglicky mluvící komunita, takže kázání dům od domu bylo o hodně snazší.

V žádné zemi, ve které jsme pracovali, jsme v souvislosti s kazatelskou činností neměli vážné problémy — navzdory tomu, že mnohde pro dílo svědků Jehovových platila omezení. Vzhledem k charakteru mé práce, která byla většinou spojena s vládou nebo mezinárodními organizacemi, se lidé nedívali na naši činnost podezřívavě.

Kvůli mému zaměstnání jsme s manželkou strávili tři desetiletí na cestách. Mou práci jsme však považovali pouze za prostředek k tomu, abychom dosáhli našeho hlavního cíle, kterým vždy bylo podporovat zájmy Božího Království. Děkujeme Jehovovi za to, že nám pomohl dobře využít naše měnící se okolnosti a radovat se z nádherné výsady, že jsme šířili dobrou zprávu ve vzdálených zemích.

Zpátky tam, kde to vše začalo

Ve svých 58 letech jsem se rozhodl odejít do předčasného důchodu a vrátit se na Filipíny. Po svém návratu jsme se modlili k Jehovovi, aby vedl naše kroky. Začali jsme sloužit se sborem v Trece Martires City v provincii Cavite. V době našeho příchodu bylo v tomto sboru jen 19 hlasatelů Božího Království. Byla zorganizována každodenní kazatelská činnost a zahájeno mnoho biblických studií. Ve sboru nastal vzrůst. V jednu dobu měla manželka až devatenáct domácích biblických studií a já čtrnáct.

Brzy jsme se už nemohli vejít do našeho sálu Království. Modlili jsme se v té věci k Jehovovi. Jeden z našich duchovních bratrů se spolu s manželkou rozhodl darovat pozemek a odbočka schválila půjčku na výstavbu nového sálu Království. Nová budova měla velký vliv na kazatelskou práci, a účast na shromážděních se týden od týdne zvyšovala. V současnosti jezdíme do jiného sboru, který je vzdálen asi hodinu cesty. Chceme v něm pomáhat, protože má pouze 17 zvěstovatelů.

Moje manželka i já si hluboce vážíme výsady, že jsme mohli sloužit v tolika různých zemích. Když si v mysli promítáme náš kočovný život, cítíme hluboké uspokojení. Víme totiž, že jsme ho využili tím nejlepším možným způsobem — pomáhali jsme druhým, aby poznali Jehovu.

[Mapa na straně 24 a 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

TANZANIE

UGANDA

SOMÁLSKO

ÍRÁN

BANGLADÉŠ

BARMA

LAOS

THAJSKO

FILIPÍNY

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Aureou