Životní příběh
Vychovat osm dětí podle Jehovových cest byl těžký, ale radostný úkol
VYPRÁVÍ JOYCELYN VALENTINEOVÁ
V roce 1989 odjel můj manžel do ciziny za prací. Slíbil, že bude domů posílat peníze, abych se mohla starat o svých osm dětí. Plynuly týdny, ale nedával o sobě vědět. Uběhly měsíce — a po manželovi ani stopy. Stále jsem si říkala: ‚Jakmile si vydělá, vrátí se domů.‘
NAŠE rodina byla bez prostředků a já jsem se ocitla na pokraji zoufalství. Tomu, co se stalo, jsem nemohla uvěřit. Prožila jsem mnoho bezesných nocí a stále jsem se trápila otázkou: ‚Jak jen to mohl své rodině udělat?‘ Nakonec jsem se smířila s tvrdou realitou: Můj manžel nás opustil. Nyní je tomu už asi 16 let, a dosud se nevrátil. Musela jsem tedy vychovávat své děti bez manželovy pomoci. Bylo to náročné, ale když jsem viděla, jak mé děti přijímají Jehovovy cesty, působilo mi to velkou radost. Budu vám vyprávět, jak to naše rodina zvládala, ale nejdříve bych vám ráda řekla, jak jsem byla vychovávána já.
Hledám biblické vedení
Narodila jsem se roku 1938 na karibském ostrově Jamajka. Otec sice nebyl členem žádné církve, ale považoval se za bohabojného člověka. Často mě večer žádal, abych mu předčítala z biblické knihy Žalmy. Brzy jsem uměla odříkávat mnoho žalmů nazpaměť. Matka byla členkou místní církve a občas mě brávala na náboženská shromáždění.
Na těchto shromážděních jsme slýchali, že Bůh si bere dobré lidi do nebe a že špatné lidi věčně pálí v pekelném ohni. Také nám tam říkali, že Ježíš je Bůh a že má rád děti. Byla jsem z toho dost zmatená a měla jsem z Boha strach. Kladla jsem si otázku: ‚Jestliže nás Bůh miluje, jak může lidi mučit v ohni?‘
Představa pekelného ohně mě v noci děsívala. Časem jsem se přihlásila do dálkového kurzu, který pořádala církev adventistů sedmého dne. Ti učili, že ničemní lidé nebudou trápeni věčně, ale že budou v ohni úplně spáleni. To se mi zdálo rozumnější, a začala jsem chodit na jejich náboženská shromáždění. Jejich nauky mi však připadaly rozporuplné a to, co jsem se učila, mi nepomáhalo, abych napravila své mylné názory na morálku.
V tehdejší době lidé běžně považovali smilstvo za nesprávné. Ale stejně jako mnoho jiných lidí, byla jsem i já přesvědčena o tom, že smilníci jsou jen ti, kdo mají sexuální styky s větším počtem partnerů, a že dva lidé, kteří nejsou oddáni, ale sexuálně žijí pouze spolu, nehřeší. (1. Korinťanům 6:9, 10; Hebrejcům 13:4) Tento názor přispěl k tomu, že jsem se stala neprovdanou matkou šesti dětí.
Dělám duchovní pokroky
V roce 1965 se do sousední obce Bath přistěhovaly Vaslyn Goodisonová a Ethel Chambersová. Byly to svědkyně Jehovovy a byly činné jako průkopnice, to znamená, že byly v celodobé službě. Jednoho dne mluvily s mým otcem, a on přijal jejich nabídku domácího biblického studia. Pokud jsem byla při jejich návštěvě právě doma, mluvily také se mnou. Na svědky Jehovovy jsem se sice dívala velmi podezíravě, ale rozhodla jsem se, že Bibli s nimi studovat budu, abych jim dokázala, že se mýlí.
Při studiu jsem kladla mnoho otázek a na všechny mi svědkyně odpovídaly na základě Bible. S jejich pomocí jsem zjistila, že mrtví si naprosto nic neuvědomují a že netrpí v pekle. (Kazatel 9:5, 10) Také jsem se dozvěděla o naději na věčný život v pozemském ráji. (Žalm 37:11, 29; Zjevení 21:3, 4) Otec sice s biblickým studiem přestal, ale já jsem začala chodit na shromáždění místního sboru svědků Jehovových. Tato shromáždění měla pokojný a organizovaný průběh, a to mi pomáhalo, abych se o Jehovovi dozvídala víc. Svědkové Jehovovi organizují i větší shromáždění — krajské a oblastní sjezdy — a těch jsem se účastnila také. Díky tomu na mě mohla Bible působit, a tak ve mně vyrostla silná touha uctívat Jehovu způsobem, který by mu byl přijatelný. V cestě mi však stála jedna překážka.
Žila jsem tehdy ve společné domácnosti s otcem tří ze svých šesti dětí a nebyli jsme oddáni. V Bibli jsem se dočetla, že Bůh odsuzuje sexuální styky mezi lidmi, kteří spolu nejsou v manželství, a začala jsem pociťovat výčitky svědomí. (Přísloví 5:15–20; Galaťanům 5:19) Má láska k pravdě se prohlubovala, a proto jsem toužila uvést svůj život do souladu s Božím zákonem. Nakonec jsem se rozhodla. Řekla jsem svému druhovi, že se buď vezmeme, nebo náš vztah skončí. On sice moje náboženské názory nesdílel, ale 15. srpna 1970, pět let po mém prvním rozhovoru se svědky Jehovovými, jsme uzavřeli manželství. V prosinci téhož roku jsem křtem ve vodě symbolizovala své zasvěcení Jehovovi.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem poprvé šla do kazatelské služby. Byla jsem nervózní a nevěděla jsem, jak začít biblický rozhovor. Vlastně jsem si oddechla, když první majitel bytu naši rozmluvu rychle ukončil. Nervozita mě však brzy přešla. Na konci dne jsem byla velmi šťastná, protože jsem měla s lidmi několik stručných rozhovorů o Bibli a rozšířila jsem některé naše biblické publikace.
Pečuji o to, aby rodina byla duchovně silná
V roce 1977 už v naší rodině bylo osm dětí. Byla jsem rozhodnuta udělat všechno pro to, abych naší domácnosti pomohla sloužit Jehovovi. (Jozue 24:15) Ze všech sil jsem se tedy snažila pravidelně vést rodinné biblické studium. Někdy jsem byla tak vyčerpaná, že když jedno z dětí předčítalo odstavec, přemohl mě spánek. Děti mě potom musely vzbudit. Ale tělesná únava nám nikdy nezabránila v tom, abychom studovali Bibli jako rodina.
Velmi často jsem se také s dětmi modlila. Jakmile byly dost staré, učila jsem je, aby se uměly pomodlit k Jehovovi samy. Vedla jsem je k tomu, aby se každé z nich osobně modlilo před spaním. Dokud byly některé děti ještě příliš malé, než aby se modlily samy, modlila jsem se s každým z nich zvlášť.
Manžel byl zpočátku proti tomu, abych brala děti na sborová shromáždění. Když si však uvědomil, že kdybych šla na shromáždění bez dětí, musel by na ně dohlížet sám, jeho odpor polevil. Rád chodíval večer na návštěvu ke svým přátelům, ale představa, že by k nim chodil s osmi dětmi, se mu vůbec nelíbila. Později mi dokonce pomáhal vypravit děti na cestu do sálu Království.
Chodit na všechna sborová shromáždění a podílet se na veřejné kazatelské službě se pro děti brzy stalo zvykem. O letních prázdninách často chodily do služby s průkopníky z našeho sboru. Díky tomu si vypěstovaly ke sboru a ke kazatelské činnosti upřímnou lásku. (Matouš 24:14)
Období různých zkoušek
Můj manžel se snažil zlepšit finanční situaci naší rodiny, a začal proto jezdit za prací do zahraničí. Býval od rodiny vzdálen dlouhou dobu, ale pravidelně se vracel. V roce 1989 však odjel, a už se nevrátil. Jak jsem se zmínila v úvodu, to, že jsem ho ztratila, mě velmi zdrtilo. Celé noci jsem proplakala a vroucně jsem se modlila, aby mi Jehova poskytl útěchu a pomohl mi vytrvat. Cítila jsem, že moje modlitby vyslýchá. Biblické texty, jako například Izajáš 54:4 a 1. Korinťanům 7:15, mi dodávaly vnitřní klid a sílu žít dál. Citovou i materiální podporu jsem dostala také v křesťanském sboru od příbuzných a přátel. Jehovovi i jeho lidu jsem za jejich pomoc nesmírně vděčná.
Potkaly nás i jiné zkoušky. Stalo se, že jedna z mých dcer byla za nebiblické chování vyloučena ze sboru. Všechny své děti vřele miluji, ale věrnou oddanost Jehovovi považuji za nejdůležitější ze všeho. A tak jsme v té době společně s ostatními dětmi přísně dodržovali biblické pokyny o tom, jak se chovat k vyloučeným. (1. Korinťanům 5:11, 13) Lidé, kteří nechápali náš postoj, nás velmi kritizovali. Ale když byla dcera později opět do sboru přijata, její manžel mi řekl, že náš pevný postoj, pokud jde o dodržování biblických zásad, na něj velmi zapůsobil. Nyní spolu se svou rodinou slouží Jehovovi.
Jak jsme se vyrovnávali s finančními problémy
Když nás můj manžel opustil, neměla jsem žádný stálý příjem a rodina už od něj nedostávala žádnou finanční podporu. V této situaci jsme se naučili žít jednoduše, být přitom spokojeni a vážit si duchovního bohatství víc než hmotných věcí. Děti se učily projevovat si navzájem lásku a pomáhat si, a tím se upevňovaly jejich vztahy. Když starší z nich začali pracovat, ochotně podporovali mladší sourozence. Moje nejstarší dcera Marseree pomáhala své nejmladší sestře Nicole dokončit středoškolské vzdělání. A já jsem navíc měla možnost vést obchůdek se smíšeným zbožím. Příjem jsem neměla velký, ale mohla jsem se postarat o některé naše hmotné potřeby.
Jehova nás nikdy neopustil. Kdysi jsem jedné spolukřesťance řekla, že se kvůli naší finanční situaci nemůžeme účastnit oblastního sjezdu. Odpověděla mi: „Sestro Val, když slyšíš o sjezdu, začínej si balit věci! Jehova se o to postará.“ Její radu jsem uposlechla. Jehova se o nás tehdy skutečně postaral a dělal to i nadále. Nikdy se nestalo, že by naše rodina vynechala kvůli nedostatku peněz nějaký krajský nebo oblastní sjezd.
V roce 1988 zasáhl Jamajku ničivý hurikán Gilbert a my jsme opustili svůj domov, abychom se ukryli na bezpečnějším místě. Když se bouře na chvíli utišila, se synem jsem odešla z místa, které bylo naším útočištěm, a šli jsme se podívat, co zbylo z našeho bývalého domova. Prohledávali jsme sutiny a přitom jsem zahlédla něco, co jsem chtěla zachránit. Najednou začal znovu burácet vítr, ale já jsem stále ještě držela v rukou tu věc, kterou jsem zachraňovala. „Mami, nech tu televizi být. Copak jsi Lotova žena?“ (Lukáš 17:31, 32) Díky tomu, co mi syn řekl, jsem vystřízlivěla. Televizor prosáklý vodou jsem odhodila a se synem jsme se běželi ukrýt.
Ještě dnes se třesu, když si uvědomím, že jsem tehdy kvůli televizoru riskovala život. Ale vzpomínka na to, jak pohotově můj syn vyjádřil duchovní myšlenku, mě hřeje u srdce. Díky biblickému školení, kterého se mu dostalo v křesťanském sboru, mi dokázal pomoci, takže jsem unikla neštěstí, jež mě mohlo potkat v tělesném a možná i v duchovním ohledu.
Když hurikán pominul, náš příbytek i naše věci byly v troskách, a my jsme byli sklíčení. Pak přišli naši křesťanští bratři. Povzbudili nás, abychom i přes tak velkou ztrátu důvěřovali v Jehovu a abychom nepolevili ve službě. Pomohli nám také znovu postavit náš příbytek. Tito svědkové, jak z Jamajky, tak i ze zahraničí, pro nás láskyplně a obětavě vykonali jako dobrovolníci mnoho práce, a na nás to hluboce zapůsobilo.
Jehovu máme na prvním místě
Když Melaine, moje druhé dítě, vychodila školu, sloužila jako průkopnice. Později přijala pozvání, aby sloužila jako průkopnice v jiném sboru. To znamenalo, že se bude muset vzdát svého zaměstnání, díky němuž po finanční stránce značně podporovala naši rodinu. My jsme se však spoléhali na to, že pokud bude každý z nás stavět zájmy Království na první místo, Jehova o nás bude pečovat. (Matouš 6:33) Můj syn Ewan byl později také pozván, aby sloužil jako průkopník. I on finančně podporoval naši rodinu, ale my jsme ho vybídli, aby pozvání přijal, a přáli jsme mu Jehovovo požehnání. Když měly děti možnost rozšířit svou službu pro Království, nikdy jsem je od toho neodrazovala. A my, kdo jsme zůstali doma, jsme nikdy neměli nouzi. Měli jsme naopak stále větší radost, a někdy jsme dokonce mohli pomáhat někomu jinému, kdo se ocitl v nouzi.
Dnes se velmi raduji, když vidím, že moje děti „chodí v pravdě“. (3. Jana 4) Melaine, jedna z mých dcer, nyní doprovází svého manžela, který cestuje jako krajský dozorce. Má dcera Andrea a její manžel slouží jako zvláštní průkopníci, a když její manžel navštěvuje sbory jako zástupce krajského dozorce, dcera jezdí s ním. Můj syn Ewan je starším ve sboru a on i jeho manželka slouží jako zvláštní průkopníci. Má další dcera Ava-Gay společně s manželem pracuje v jamajské odbočce svědků Jehovových. Jennifer, Genieve a Nicole slouží společně se svými manžely a dětmi jako aktivní členové svých sborů. Marseree žije se mnou a obě nyní chodíme do sboru v Port Morant. Mám velké požehnání, protože všech mých osm dětí nadále slouží Jehovovi.
Během doby se u mě projevily zdravotní potíže. Teď se musím vyrovnávat s tím, že mám revmatoidní artritidu, ale stále ještě s radostí sloužím jako průkopnice. V našem kopcovitém kraji jsem však před časem začala mít velké potíže s chůzí. Službu jsem těžko zvládala. Zkusila jsem jezdit na kole a zjistila jsem, že to je snadnější než chůze. Koupila jsem si tedy starší kolo a začala jsem na něm jezdit. Mé děti se z počátku těžko smiřovaly s myšlenkou, že jejich maminka postižená artritidou jezdí na kole. Ale když viděly, že se mi splnila má touha a mohu pokračovat ve službě, měly z toho radost.
Velice mě těší, když vidím, jak lidé s nimiž jsem studovala, milují biblickou pravdu. Stále se modlím za všechny členy své rodiny, aby jim Jehova pomáhal zachovávat věrnost jak v této době konce, tak i věčně. Chválím Jehovu, velkého Boha, který ‚slyší modlitbu‘, a děkuji mu za to, že mi umožnil splnit těžký úkol — vychovat mých osm dětí, aby chodily po jeho cestách. (Žalm 65:2)
[Obrázek na straně 10]
Mé děti se svými manželskými partnery a má vnoučata
[Obrázek na straně 12]
Dnes do kazatelské služby jezdím na kole