Kde můžeme uspokojit své duchovní potřeby?
VE SVÉM slavném Kázání na hoře Ježíš řekl: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu.“ (Matouš 5:3) Možná s tímto výrokem souhlasíte. Lidé po celém světě si uvědomují, že jejich život by měl mít i duchovní rozměr a předpokládají, že jakmile ho najdou, povede to k jejich štěstí. Co si však pod pojmem „duchovní potřeby“, „duchovní smýšlení“ nebo „spiritualita“ máme představit?
Jeden slovník definuje spiritualitu neboli duchovní smýšlení jako „vnímavost nebo příchylnost k náboženským hodnotám“ a jako „vlastnost nebo stav, kdy člověk smýšlí duchovně“. Proto se vyjádření „spiritualita“, „duchovní smýšlení“ nebo „duchovní potřeby“ považují za synonyma. Abychom si tyto pojmy blíže objasnili, uvažujme o následujícím srovnání: O člověku, který umí chodit v obchodních záležitostech, se dá říct, že má „obchodnického ducha“ nebo „obchodnické smýšlení“. Podobně ten, kdo si upřímně váží duchovních nebo náboženských hodnot, bývá označován jako člověk s „duchovním smýšlením“.
Jak ale takové duchovní smýšlení může člověk získat? I když téměř všechna náboženství tvrdí, že znají tu pravou cestu ke skutečnému osvícení, přesto jsou jejich rady a názory tak různorodé a početné, jako ona náboženství sama. Protestant tvrdí, že byl spasen na shromáždění, kde zažil náboženské probuzení. Katolík se snaží najít společenství s Bohem při mši. Buddhista hledá osvícení v meditaci. A hinduista se snaží vymanit se z neustálého koloběhu znovuzrození prostřednictvím sebezapření. Jsou všechny výše popsané snahy cestou ke skutečnému duchovnímu smýšlení? A je takovou cestou vůbec některá z nich?
Mnozí by na tyto otázky odpověděli, že ne. Mají za to, že spiritualita znamená „věřit, ale k ničemu se nevázat“. To znamená, že takoví lidé věří v nějakou božskou bytost, ale nehlásí se k žádnému náboženství. Jiní si myslí, že duchovní smýšlení či potřeby nemají nic společného s nějakým náboženským prožitkem, ale že to je touha po nalezení vnitřního klidu a smyslu života. Takoví lidé tvrdí, že snaha uspokojit své duchovní potřeby se vůbec nemusí spojovat s nějakým náboženstvím. Místo toho se snaží dívat se do sebe a zkoumat své nejvnitřnější pocity. Jeden spisovatel uvedl: „Skutečná spiritualita je něco hluboko v každém z nás. Je to způsob, jímž projevujeme lásku okolnímu světu a lidem; jímž je vnímáme a jímž s nimi jednáme. Nelze ji najít v žádné církvi ani věrouce.“
Je tedy vidět, že lidé se ve svých názorech na to, co vlastně je duchovní smýšlení, zásadně rozcházejí. Tisíce knih hlásají, že člověku ukážou cestu k duchovnímu životu, ale po jejich přečtení bývají čtenáři až příliš často na rozpacích a mají pocit, že nenašli to, co hledali. Existuje však jedna kniha, která v duchovních záležitostech poskytuje opravdu spolehlivé vedení. Je to kniha, jež obsahuje důkazy toho, že byla inspirována Bohem. (2. Timoteovi 3:16) Tou knihou je Bible. Podívejme se tedy, co o skutečném významu a hodnotě duchovního smýšlení říká ona.
[Podpisek obrázku na straně 2]
TITULNÍ STRANA: pozadí, © Mark Hamblin/age fotostock