„Za dnů krále Heroda“
VE SNAZE usmrtit nedávno narozeného Ježíše poslal judský král Herodes Veliký své muže do Betléma. Měli tam povraždit všechny malé chlapce. „Za dnů krále Heroda“ došlo k mnoha událostem, o kterých se dochovaly zprávy. Z těch můžeme lépe poznat poměry, v nichž Ježíš žil a vykonával svou službu. (Matouš 2:1–16)
Proč chtěl Herodes Ježíše zabít? A jak to, že když se Ježíš narodil, měli Židé krále, ale v době jeho smrti jim vládl Říman, Pontský Pilát? Prozkoumejme období několika desítek let před Ježíšovým narozením. Lépe si pak dokážeme představit Herodovu úlohu v dějinách a pochopíme, proč je důležité, aby čtenáři Bible o tomto muži věděli.
Boje o moc v Judeji
V první polovině 2. století př. n. l. vládli nad Judejí syrští Seleukovci, jedna ze čtyř dynastií, které vznikly po rozpadu říše Alexandra Velikého. Avšak asi v roce 168 př. n. l., když se seleukovský král pokusil v jeruzalémském chrámu nahradit uctívání Jehovy kultem Dia, se Židé vedeni rodinou Makabejců vzbouřili. Makabejci neboli Hasmoneovci vládli nad Judejí v letech 142 až 63 př. n. l.
V roce 66 př. n. l. dva hasmoneovští princové, Hyrkanos II. a jeho bratr Aristobulos, bojovali o to, kdo z nich nastoupí na trůn. Vypukla občanská válka a oba se snažili získat pomoc římského vojevůdce Pompeia, který byl právě v Sýrii. Pompeius využil příležitosti a zasáhl.
V té době Římané rozšiřovali svůj vliv směrem na východ a ovládali už značnou část Malé Asie. V Sýrii však tehdy vinou několika slabých panovníků vládla anarchie, čímž byl ohrožen mír, který chtěli Římané na východě zachovat. Pompeius tedy zakročil a Sýrie se zmocnil.
Spor mezi Hasmoneovci chtěl Pompeius vyřešit tak, že podpoří Hyrkana. V roce 63 př. n. l. Římané dobyli Jeruzalém a Hyrkana dosadili do vládního úřadu. Neměl však být nezávislým panovníkem. Římané měli nyní v té oblasti svou pozici a nehodlali se jí vzdát. Hyrkanos se stal římským etnarchou neboli vládcem nad národem. Panoval z milosti Římanů a trůn si uchovával jen díky jejich dobré vůli a podpoře. Vnitřní záležitosti mohl řídit sám, ale v zahraničních záležitostech se musel přizpůsobovat politice Říma.
Herodes se dostává k moci
Hyrkanos nebyl silným panovníkem. Podporoval ho však Idumejec Antipatros, otec Heroda Velikého. Antipatros rozhodujícím způsobem ovlivňoval vládu. Vření mezi politickými frakcemi Židů držel v patřičných mezích a brzy nad Judejí v podstatě vládl on. Pomáhal Juliu Caesarovi v boji proti jeho nepřátelům v Egyptě a Římané se mu za to odměnili tím, že ho povýšili do postavení prokurátora. Byl tak odpovědný přímo jim. Antipatros pak jmenoval svého syna Fasaela místodržitelem Jeruzaléma a svého syna Heroda místodržitelem Galileje.
Antipatros poučil své syny, že bez souhlasu Římanů se ničeho nedosáhne. Herodes si to dobře zapamatoval. Během celé své politické kariéry se snažil vyhovět jak požadavkům svých římských ochránců, tak požadavkům svých židovských poddaných. Pomáhaly mu při tom jeho organizační schopnosti a také to, že byl zkušeným vojevůdcem. Když byl ve svých 25 letech jmenován místodržitelem, získal ihned obdiv Židů i Římanů, protože energicky vymýtil ze svého území hordy banditů.
V roce 43 př. n. l. byl Antipatros rukou svých soupeřů otráven a Herodes se stal nejmocnějším mužem v Judeji. Měl však nepřátele. Jeruzalémská aristokracie ho považovala za samozvance a snažila se přemluvit Římany, aby ho sesadili. Tento pokus však selhal. Řím byl totiž oddán Antipatrově památce a vážil si schopností jeho syna.
Jmenován králem Judeje
To, jak Pompeius asi 20 let předtím vyřešil spor o následnictví hasmoneovského trůnu, tehdy vyvolalo velké rozhořčení. Neúspěšné frakce se znovu a znovu snažily získat moc a v roce 40 př. n. l. se jim to podařilo za pomoci Parthů. Tito nepřátelé Říma využili zmatku, který v Římě vznikl v důsledku občanské války, vpadli do Sýrie, sesadili Hyrkana a na trůn dosadili jednoho protiřímsky zaměřeného člena hasmoneovské rodiny.
Herodes uprchl do Říma, kde byl vřele přijat. Římané chtěli, aby Parthové byli z Judeje vypuzeni a aby se toto území vrátilo pod jejich nadvládu a mělo panovníka, který pro ně bude přijatelný. Potřebovali spolehlivého spojence a toho našli v Herodovi. Římský senát tedy Heroda korunoval králem nad Judejí. Herodes pak vedl procesí od senátu až k Jupiterovu chrámu, kde přinesl oběť pohanským bohům. Tento čin byl předzvěstí mnoha kompromisů, na které musel později přistoupit, aby si uchoval moc.
Za pomoci římských legií Herodes porazil své nepřátele v Judeji a usedl na trůn. Svým odpůrcům se brutálně pomstil. Vyhladil Hasmoneovce i židovskou aristokracii, která je podporovala, a také všechny, kteří nechtěli, aby nad nimi vládl přítel Římanů.
Upevňuje svou moc
V roce 31 př. n. l. Octavianus (později známý jako Caesar Augustus) porazil u Aktia Marka Antonia a stal se nepopiratelným panovníkem Římanů. Herodes si tehdy uvědomil, že jeho dlouholeté přátelství s Markem Antoniem bude vzbuzovat podezření. Proto spěchal Octaviana ujistit o své oddanosti. Nový římský panovník nato potvrdil Herodovo postavení krále nad Judejí a jeho území ještě zvětšil.
V následujících letech Herodes své království upevnil a obohatil, přičemž Jeruzalém přeměnil ve středisko helénské kultury. Pustil se do velkých stavebních projektů — budoval paláce, přístavní město Cesareu a impozantní nové stavby jeruzalémského chrámu. Ve svém politickém úsilí se stále zaměřoval na přátelské vztahy s Římem. Ty byly totiž zdrojem jeho moci.
Herodova vláda nad Judejí byla absolutní. Herodes také zasahoval do úřadu velekněze a dosazoval do něj, koho chtěl.
Záchvaty vražedné žárlivosti
Herodův soukromý život byl bouřlivý. Mnohé z jeho deseti manželek si přály, aby se jeho nástupcem stal některý z jejich synů. Palácové intriky podněcovaly Herodovu podezřívavost a krutost. V jednom záchvatu žárlivosti dal popravit svou milovanou manželku Mariammé a později dal dva z jejích synů zardousit, protože proti němu údajně zosnovali spiknutí. Matoušova zpráva o masakru v Betlémě tedy odpovídá tomu, co víme o Herodově povaze a o rozhodnosti, s jakou se zbavoval případných soupeřů.
Některé zprávy uvádějí, že si Herodes uvědomoval, jak je neoblíbený. Proto naplánoval, že až zemře, národ nemá mít důvod k radosti, ale ke smutku. Dal tedy uvěznit přední judské občany a nařídil, aby byli povražděni, jakmile bude oznámena jeho smrt. Tento příkaz nebyl nikdy vykonán.
Odkaz Heroda Velikého
Když Herodes zemřel, Řím rozhodl, že panovníkem Judeje bude po něm jeho syn Archelaos a že dva další synové se stanou nezávislými vládci neboli tetrarchy — Antipas nad Galileou a Pereou a Filip nad Itureou a Trachonitidou. Archelaos však nezískal oblibu ani u svých poddaných, ani u svých pánů. Po deseti letech jeho neúspěšné vlády ho Římané sesadili a na jeho místo dosadili svého vlastního místodržitele, po němž později nastoupil Pontský Pilát. Filip a Antipas, kterého Lukáš nazývá prostě Herodes, mezitím dále vládli ve svých tetrarchiích. Taková byla politická situace na začátku Ježíšovy služby. (Lukáš 3:1)
Herodes Veliký byl prozíravým panovníkem, ale také krutým vrahem. Jeho nejhorším činem byl pravděpodobně pokus zabít malého Ježíše. Prozkoumat Herodovu úlohu v dějinách je pro každého čtenáře Bible užitečné. Může díky tomu lépe pochopit důležité události tehdejší doby, dozví se, jak začali nad Židy panovat Římané, a pozná, jaké byly poměry v oblasti, kde se narodil a kde sloužil Ježíš.
[Mapa na straně 15]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
Palestina a okolní oblasti v Herodově době
SÝRIE
ITUREA
GALILEA
TRACHONITIS
Galilejské moře
Jordán
Cesarea
SAMAŘÍ
PEREA
Jeruzalém
Betlém
JUDEA
Solné moře
IDUMEA
[Obrázek na straně 13]
Herodes byl jen jedním z řady panovníků, kteří vládli nad Judejí v průběhu dvou století předtím, než Ježíš zahájil svou službu