Viděl jsem, jak pravda působí na srdce lidí

Vypráví Vito Fraese

KDE leží Trentinara, asi nevíte. Je to městečko v Itálii jižně od Neapole. Narodili se tam moji rodiče a také starší bratr Angelo. Krátce potom se rodiče odstěhovali do Spojených států a usadili se ve městě Rochester ve státě New York. Tam jsem se v roce 1926 narodil. V roce 1922 se tatínek poprvé setkal s badateli Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. On i maminka se k nim zakrátko připojili.

Tatínek byl přemýšlivý a klidný, ale to, co ho dokázalo rozčílit, byla nespravedlnost. Hodně mu vadilo, že duchovenstvo udržuje lidi v nevědomosti, a proto při každé vhodné příležitosti mluvil s druhými o biblických pravdách. Když odešel do důchodu, stal se průkopníkem a zůstal jím až do svých 74 let. Kvůli špatnému zdraví a tuhým zimám už nemohl v celodobé službě pokračovat, ale přesto trávil každý měsíc ve službě 40 až 60 hodin, i když mu bylo přes 90 let. Tatínkův příklad mě velmi ovlivnil. Měl smysl pro humor, ale jinak to byl vážný člověk, a právě tak se díval na pravdu. Říkával: „Pravdu je třeba brát vážně.“

Mně i mým čtyřem sourozencům se tatínek s maminkou velmi snažili vštěpovat do srdce lásku k Jehovovi. Pokřtěn jsem byl 23. srpna 1943 a v červnu 1944 jsem se stal průkopníkem. Moje sestra Carmela byla průkopnicí ve městě Geneva ve státě New York. Její partnerkou ve službě byla temperamentní Fern. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že Fern je ta dívka, se kterou bych chtěl strávit svůj život. A tak jsme se v srpnu 1946 vzali.

Misionářská služba

Naše první dvě působiště, kde jsme sloužili jako zvláštní průkopníci, byla města Geneva a Norwich ve státě New York. Pak jsme byli pozváni do 12. třídy školy Gilead, která začínala v srpnu 1948. Po graduaci se naším přidělením stala Itálie. Spolu s manželi Carlem a Joanne Ridgewayovými, kteří byli absolventy stejné třídy, jsme začali sloužit v Neapoli. Tehdy se Neapol vzpamatovávala z válečných hrůz a bylo těžké najít dům vhodný k bydlení. Několik měsíců jsme proto všichni žili v malém dvoupokojovém bytě.

Když jsem byl malý, rodiče spolu doma mluvili neapolským dialektem, který jsem od nich pochytil. Díky tomu mi lidé v Itálii docela dobře rozuměli, přestože jsem měl americký přízvuk. Fern s italštinou trochu zápasila. Nakonec ale nový jazyk zvládla, a to dokonce lépe než já.

Zpočátku se v Neapoli zajímala o pravdu pouze jedna čtyřčlenná rodina. Živili se prodejem pašovaných cigaret. Každý pracovní den si Teresa, jediná žena v té domácnosti, nacpala do kapes u sukně tolik cigaret, že to vypadalo, že je tlustá. Když se ale večer vrátila domů, byla hubená jako tyčka. Pravda tuto rodinu úplně změnila. Stali se svědky Jehovovými a časem se k nim přidalo dalších 12 příbuzných. Dnes je v Neapoli asi 3 700 svědků.

Setkáváme se s odporem

V Neapoli jsme byli pouhých devět měsíců. Pak nám i Ridgewayovým úřady nařídily město opustit, a proto jsme na měsíc odjeli do Švýcarska. Do Itálie jsme se vrátili s turistickými vízy. Fern a já jsme byli pověřeni službou v Turíně. Nějakou dobu jsme bydleli v pronajatém pokoji u jedné paní a měli jsme s ní společnou koupelnu a kuchyň. Když se do Turína přistěhovali Ridgewayovi, pronajali jsme si byt. Časem bydlelo v jednom domě pět misionářských párů.

V roce 1955 jsme kvůli úřadům museli odjet i z Turína, ale to už tam byl položen základ pro čtyři nové sbory a byli tam způsobilí místní bratři, kteří se dokázali o všechno potřebné postarat. Úředníci nám řekli: „Jsme si jisti, že když vy Američané odjedete, všechno, co jste tu vybudovali, spadne jako dům z karet.“ Vzrůst, který následoval, však byl jasným svědectvím o tom, že dílo nezávisí na lidech, ale na Bohu. Dnes je v Turíně 56 sborů s více než 4 600 zvěstovateli.

Nádherná Florencie

Naším dalším působištěm byla Florencie. Často jsme o ní slýchávali, protože moje sestra Carmela a její manžel Merlin Hartzler tam sloužili jako misionáři. Město bylo nádherné. Moc se nám líbila místa jako Piazza della Signoria, Ponte Vecchio, Piazzale Michelangelo a Palazzo Pitti. Velkou radost nám přinášelo to, jak někteří obyvatelé Florencie reagovali na dobrou zprávu.

Studovali jsme s jedněmi manželi a s jejich dětmi. Manželé se časem dali pokřtít, ale muž pořád kouřil. V roce 1973 Strážná věž poukázala na to, že kouření je nečistý zvyk a že ti, kdo kouří, by s tím měli přestat. Starší syn a dcera na tatínka naléhali, aby už nekouřil. On jim to slíbil, ale kouřit nepřestal. Manželé měli také dvojčata, devítileté chlapce. Jednou večer je maminka poslala spát, aniž se s nimi pomodlila. Pak ji to mrzelo a šla do pokoje za nimi. Chlapci jí řekli, že se už pomodlili, a tak se zeptala: „A o co jste se modlili?“ Odpověděli jí: „Jehovo, prosíme tě, abys tatínkovi pomohl přestat kouřit.“ Zavolala manžela a řekla mu: „Pojď si poslechnout, o co se modlí tvoje děti.“ Když to uslyšel, rozplakal se. „Už si nikdy nezapálím,“ prohlásil a tentokrát svůj slib dodržel. Dnes je v pravdě 15 členů této rodiny.

Sloužíme v Africe

V roce 1959 jsme byli posláni do města Mogadišo v Somálsku. Odjeli tam s námi ještě další dva misionáři Arturo Leveris a můj bratr Angelo. Politická situace v zemi byla napjatá. Italská vláda měla od Organizace spojených národů mandát dovést Somálsko k nezávislosti, ale poměry se spíše zhoršovaly. Někteří Italové, s nimiž jsme studovali, ze Somálska odjeli a nebylo možné tam vytvořit sbor.

V té době jsem byl požádán, abych pomáhal zónovému dozorci. Začal jsem tedy navštěvovat okolní země. Vedli jsme řadu biblických studií, ale někteří zájemci museli kvůli odporu svou zemi opustit. Jiní zůstali, přestože kvůli tomu zažívali velké strádání.a Když přemýšlíme o jejich lásce k Jehovovi a o tom, co všechno museli vydržet, aby zůstali věrní, máme slzy v očích.

Horké a vlhké podnebí v Somálsku a Eritreji bylo často nesnesitelné. K tomu, že nám bylo pořádné horko, přispívala také některá místní jídla. Když jsme poprvé takové jídlo snědli u jedné zájemkyně, manželka žertem prohlásila, že jí hoří i uši.

Po nějaké době Angelo a Arturo dostali jiné pověření a my jsme v Somálsku zůstali sami. Nebyl tam nikdo, kdo by nás povzbuzoval, a tak to nebylo jednoduché. Pomohlo nám to však více se přimknout k Jehovovi a plněji mu důvěřovat. Zdrojem povzbuzení pro nás byly návštěvy v zemích, kde byla naše činnost zakázána.

V Somálsku jsme se setkávali s různými obtížemi. Neměli jsme ledničku, a tak jsme si mohli koupit jídlo vždycky jen na jeden den, například žraločí maso a místní ovoce jako mango, papáju, grapefruity, kokosové ořechy nebo banány. Často jsme bojovali s hmyzem. Když jsme vedli biblická studia, různá havěť nám sedala na krk. Na druhou stranu, byli jsme rádi, že jsme měli skútr, a tak jsme pod žhnoucím sluncem nemuseli celé hodiny chodit pěšky.

Vracíme se do Itálie

V roce 1961 jsme díky štědrosti bratrů a sester mohli odjet na mezinárodní sjezd do Turína. Cestovali jsme lodí, která převážela banány. Během pobytu v Itálii jsme se dozvěděli, že dostaneme nové přidělení. Do Itálie jsme se znovu vrátili v září 1962 a byli jsme pověřeni krajskou službou. Koupili jsme si malé auto, se kterým jsme pět let cestovali po sborech ve dvou krajích.

Africké horko jsme vyměnili za evropský mráz. Jedním ze sborů, které jsme navštívili během první zimy, byl sbor na úpatí Alp. Spali jsme v místnosti nad seníkem, ve které nebylo žádné topení. Byla nám taková zima, že jsme spali v kabátech. V sousedství během té noci umrzli dva psi a čtyři slepice.

Později jsem sloužil také jako oblastní dozorce. Tehdy jsme cestovali po celé Itálii. Mnohokrát jsme byli například v Kalábrii a na Sicílii. Povzbuzovali jsme mladé křesťany, aby dělali duchovní pokroky a usilovali o to, aby mohli sloužit jako sboroví starší, cestující dozorci nebo betelité.

Od věrných bratrů a sester, kteří celým srdcem slouží Jehovovi, se toho pořád hodně učíme. Vážíme si jejich vlastností, jako je například naprostá oddanost Jehovovi, štědrost, láska ke spoluvěřícím, přizpůsobivost a obětavost. Účastnili jsme se mnoha svateb v sálech Království. Oddávajícími úředníky byli naši bratři, což dříve bylo něco nemyslitelného. Shromáždění se už nekonají v kuchyni a zvěstovatelé nemusejí sedět na prknech, jak to bývalo v Turíně. Většina sborů se dnes schází v krásných sálech Království, které dělají čest Jehovovi. Sjezdy se už nekonají v podřadných divadlech, ale v prostorných sjezdových sálech. Zvlášť velkou radost máme z toho, že počet zvěstovatelů v Itálii překročil 243 000. Když jsme do Itálie přijeli poprvé, bylo jich tu jen 490.

Rozhodli jsme se správně

V životě jsme se setkávali s různými obtížemi — například se nám stýskalo po domově a byli jsme nemocní. Fern zatoužila vrátit se domů vždycky, když uviděla moře. Také musela podstoupit tři vážné operace. A jednou se jí cestou na biblické studium stalo, že nějaký odpůrce na ni zaútočil vidlemi a ona skončila v nemocnici.

Byly chvíle, kdy jsme bojovali se sklíčeností, ale vždy jsme čekali na Jehovu, jak se o tom píše v Nářcích 3:24. Jehova je Bohem útěchy. Když jsme jednou měli pocit, že už jsme úplně na dně, Fern dostala krásný dopis od bratra Nathana Knorra. Napsal jí, že dobře ví, že ženy z východní Pensylvánie jsou silné a odhodlané. Měl pravdu. Sám se totiž narodil blízko města Bethlehem v Pensylvánii, odkud Fern pocházela a kde začala s průkopnickou službou. V průběhu let jsme dostali povzbuzení mnoha způsoby a od mnohých lidí.

Navzdory obtížím se snažíme zůstat horliví. Manželka horlivost přirovnává k vynikajícímu šumivému vínu Lambrusco a říká: „Naše horlivost nesmí vyšumět.“ Po více než 40 letech, která jsme strávili v krajské a oblastní službě, jsme dostali novou výsadu — navštěvujeme a organizujeme cizojazyčné skupiny a sbory. Pomáháme tak zvěstovatelům, kteří kážou například lidem z Bangladéše, Číny, Eritreje, Etiopie, Filipín, Ghany, Indie, Nigérie a Srí Lanky. Viděli jsme, jakými úžasnými způsoby Jehova prostřednictvím svého Slova pomáhá těm, kdo zareagovali na jeho milosrdenství. Kdybychom všechny své zážitky měli sepsat, byla by z toho pořádně tlustá kniha. (Mich. 7:18, 19)

Každý den Jehovu prosíme o citovou i tělesnou sílu, kterou potřebujeme k tomu, abychom mu mohli dále sloužit. Jehovova radost je naší silou — rozzařuje nám oči a je pro nás důkazem toho, že naše rozhodnutí pomáhat lidem poznat biblickou pravdu bylo správné. (Ef. 3:7; Kol. 1:29)

[Poznámka pod čarou]

[Tabulka a obrázky na straně 27 až 29]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Moji rodiče v Rochesteru

1948

V South Lansingu při 12. třídě školy Gilead

1949

Fern a já před odjezdem do Itálie

Capri, Itálie

1952

V Turíně a Neapoli s dalšími misionáři

1963

Fern se svými zájemkyněmi

„Naše horlivost nesmí vyšumět“