Dopis z Norska

Výprava do nekonečné bílé pustiny

JE ČASNÉ zimní ráno. Odhrnujeme závěsy a díváme se, jak je venku. Na obloze není ani mráček, což je přesně to, co potřebujeme. Je totiž před námi třídenní kazatelská výprava na rozlehlou náhorní plošinu severně od polárního kruhu, které se říká Finnmarksvidda.

Zima je v Norsku opravdu studená, takže z výpravy do severské divočiny máme trochu smíšené pocity. Jedou s námi však tři svědkové Jehovovi, kteří v té oblasti žijí, a tak vědí, co nás čeká. Také nám už předem poradili, jak se na výpravu připravit.

Cest je tam málo, a tak se k místním lidem dá nejlépe dostat na sněžném skútru. Sbalili jsme si oblečení a jídlo, vzali si zásoby benzinu a všechno naložili na skútry a sáně. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírá bílá náhorní plošina. Na slunci se sníh třpytí jako diamanty. Je to nádherná podívaná.

Finnmarksvidda je domovem sobů, losů, rysů, zajíců, lišek, rosomáků i malé populace medvědů. Nejvíc se ale těšíme na místní obyvatele, hlavně na Laponce, kteří se živí chovem sobů nebo pracují v horských chatách.

Před první chatou potkáváme několik mladých lidí na běžkách, kteří jsou na výletě se třídou, a dáváme se s nimi do řeči. Ptají se nás, co tam děláme, což jim rádi vysvětlujeme. Když se loučíme, jeden z nich nám přeje: „Tak hodně štěstí s Biblí!“ Nasedáme na skútry a pokračujeme v cestě přes velká zamrzlá jezera a bílé pláně. Doufáme, že někde uvidíme stádo sobů.

Přijíždíme k malému srubu, kde nás vřele vítá jeden z mála lidí, kteří tu žijí trvale. Všiml si, že máme rozbité sáně, a tak nám laskavě nabízí pomoc. Oprava mu nějaký čas trvá, protože lidé tu nemají ve zvyku spěchat. Pohoda, která z něj vyzařuje, se přenesla i na nás. Když je s opravou hotov, děkujeme mu a ukazujeme mu několik biblických veršů, které vysvětlují, proč Bůh připouští utrpení. Pozorně nám naslouchá a bere si od nás knihu Co Bible doopravdy říká? a také několik výtisků Strážné věže a Probuďte se! S úsměvem se s námi loučí slovy: „Díky, že jste se u mě zastavili.“

Ten den mluvíme ještě s několika dalšími lidmi. Už se ale stmívá, a tak míříme ke srubu, kde máme strávit noc. Najednou se před námi mihne liška. Její lesklá rezavá srst krásně kontrastuje s bílým sněhem. Na chvilku se zastavuje, zvědavě si nás prohlíží a pak peláší pryč. Začíná sněžit a my skoro nevidíme, kam vlastně jedeme. Konečně se před námi objevuje srub. Rozděláváme oheň v kamnech a cítíme, jak se v místnosti postupně rozlévá příjemné teplo. Z celodenního kodrcání na skútru jsme sice unavení, ale je nám dobře.

Máme dojem, že sotva jsme zamhouřili oči, už je ráno. Znovu nakládáme své věci na skútr, sjíždíme do nížiny a podél říčního koryta se dostáváme k další horské chatě. S jedním mladým mužem si tam povídáme o několika povzbuzujících myšlenkách z Bible. Potom nám ochotně ukazuje, kudy se dostaneme dál.

Přišel poslední den naší cesty. Vjíždíme do národního parku Stabbursdalen, kde se před námi otevírá nádherný výhled. V dálce se ve slunečních paprscích třpytí zasněžený horský hřeben. Před námi se objevuje početné stádo pokojně se pasoucích sobů. Svými širokými kopyty odhrabávají sníh, aby se dostali k lišejníkům a mechům. Kousek dál sedí na skútru Laponec a tiše pozoruje své stádo. Jeho pes, který soby hlídá, aby se nerozutekli, se na chvíli zastavuje a větří naším směrem. Rychle se ale vrací zpátky ke své práci. Laponec je velmi přátelský a ochotně naslouchá biblickému poselství.

Cestou domů přemýšlíme o lidech, s nimiž jsme se na své 300 kilometrů dlouhé výpravě potkali. Máme radost, že jsme alespoň několika obyvatelům této nekonečné bílé pustiny mohli předat dobrou zprávu.

[Podpisek obrázku na straně 15]

© Norway Post