Ochotně se nabídli — Slouží v Brazílii
PŘED několika lety navštívila Rúbia, sestra, které je nyní 30 let, svoji kamarádku Sandru. Ta sloužila jako průkopnice v malém sboru na jihu Brazílie. Během návštěvy se stalo něco, co na Rúbiu tak zapůsobilo, že udělala velké změny ve svém životě. Co to bylo? Nechme Rúbiu, aby nám to řekla sama.
„NEMOHLA JSEM VĚŘIT VLASTNÍM UŠÍM“
„Sandra mě s sebou vzala na návštěvu k ženě, se kterou studovala Bibli. Během studia zájemkyně prohodila: ‚Sandro, tři holky u nás v práci chtějí poznávat Bibli, ale já jsem jim řekla, že musí počkat, až se na ně dostane řada. Vím, že už máš tenhle rok všechno plné.‘ Nemohla jsem věřit vlastním uším. Lidé, kteří chtějí poznat Jehovu, se musí zapsat do pořadníku! V našem sboru jsem měla co dělat, abych vedla aspoň jedno biblické studium. Ještě během návštěvy u té ženy jsem zatoužila pomáhat lidem v jejím městečku. Brzy potom jsem opustila velkoměsto, kde jsem do té doby žila, a přestěhovala se tam, kde sloužila Sandra.“
Jak to pokračovalo? Rúbia vypráví: „Za dva měsíce jsem vedla už 15 biblických studií a věřte tomu nebo ne, netrvalo dlouho a i já jsem měla na studia pořadník.“
PŘEHODNOTIL SVOU SLUŽBU
Diego, kterému je nyní něco přes 20 let, navštívil několik průkopníků v městečku Prudentópolis na jihu Brazílie. Návštěva ho podnítila, aby přehodnotil svou službu. Diego vysvětluje: „Ve svém sboru jsem se na kázání podílel spíš symbolicky. Když jsem ale navštívil ty průkopníky a poslouchal, jak vypráví zážitky ze služby, jasně jsem si uvědomil, jak se jejich radost liší od mého nezúčastněného přístupu. Když jsem viděl, jak jsou šťastní a nadšení, přál jsem si, aby můj život byl taky tak smysluplný.“ Po této návštěvě Diego začal s průkopnickou službou.
Cítíš se někdy podobně jako před pár lety Diego? Jsi mladý, chodíš do služby a na křesťanská shromáždění, ale máš pocit, že je tvoje služba nudná a jednotvárná? Pokud ano, co bys mohl změnit, abys zažil radost ze služby tam, kde je to víc zapotřebí? Představa, že by ses měl vzdát pohodlného životního stylu, v tobě může vzbuzovat obavy. Mnozí mladí lidé to ale dokázali. Sebrali odvahu a přehodnotili svoje cíle a přání, aby mohli víc sloužit Jehovovi. Jedním z nich je i Bruno.
HUDEBNÍK, NEBO SLUŽEBNÍK?
Osmadvacetiletý Bruno ještě před několika lety studoval na proslulé konzervatoři a jeho cílem bylo stát se dirigentem. Byl tak nadaným studentem, že už při škole několikrát dirigoval symfonický orchestr. Otevírala se před ním slibná kariéra. Vypráví: „Přesto jsem měl pocit, jako by mi v životě něco chybělo. Zasvětil jsem se Jehovovi, ale věděl jsem, že mu nedávám všechno, a to mě trápilo. Svěřil jsem se mu se svými pocity v modlitbě a také jsem si o tom popovídal se zkušenými bratry ve sboru. Po zralých úvahách jsem se rozhodl upřednostnit službu před hudbou — odešel jsem z konzervatoře a přestěhoval se do oblasti, kde bylo velmi málo svědků.“ Jak se mu tam dařilo?
Bruno začal sloužit v městečku Guapiara, které leží asi 260 kilometrů od São Paula a žije v něm asi 7 000 obyvatel. Byla to velká změna. Bruno říká: „Nastěhoval jsem se do domku, kde nebyla lednička, televize ani internet. Na druhou stranu jsem ale získal něco, co jsem dřív neměl — zahradu a sad.“ Bruno sloužil v místním malém sboru a jednou týdně si do batohu sbalil jídlo, vodu a publikace a vydal se na motorce kázat po vesničkách. Mnoho lidí, se kterými se při těchto výpravách setkal, nikdy předtím dobrou zprávu neslyšelo. „Vedl jsem až 18 biblických studií,“ říká Bruno. „Měl jsem ohromnou radost, když jsem viděl, jak zájemci mění svůj život. Uvědomil jsem si, že jsem našel to, co mi dřív chybělo — hluboké uspokojení z toho, že dávám zájmy Království na první místo. Tyto pocity bych nikdy nepoznal, kdybych usiloval o světské cíle.“ A jakou práci si Bruno ve městě Guapiara našel? „Učil jsem druhé hrát na kytaru,“ odpovídá s úsměvem. Hudby se tedy úplně vzdát nemusel.
„PROSTĚ JSEM MUSELA ZŮSTAT“
Mariana, které bude zakrátko 30 let, byla dřív v podobné situaci jako Bruno. Měla lukrativní zaměstnání, protože byla právnička, ale přesto nebyla šťastná. Říká: „Měla jsem pocit, jako bych se honila za větrem.“ (Kaz. 1:17) Několik bratrů a sester ji povzbuzovalo, aby se přihlásila do průkopnické služby. Když o tom popřemýšlela, rozhodla se spolu s kamarádkami Biankou, Carolinou a Julianou pomoci sboru v odlehlém městě Barra do Bugres. Toto město leží blízko hranic s Bolívií a je vzdálené tisíce kilometrů od jejich domova. K čemu jejich rozhodnutí vedlo?
Mariana vypráví: „Měla jsem v úmyslu tam zůstat tři měsíce. Když se ale ta doba chýlila ke konci, vedla jsem 15 biblických studií. Zájemci samozřejmě potřebovali další pomoc, aby mohli dělat pokroky v pravdě, a já jsem neměla to srdce jim říct, že odjíždím. Prostě jsem musela zůstat.“ Stejně se rozhodly i její tři kamarádky. Mariana nyní cítí, že její život má mnohem hlubší smysl. Říká: „Jehova mě používá, abych pomáhala lidem zlepšit jejich život, a z toho mám velkou radost. Je skvělé vědět, že teď vynakládám svůj čas a energii na něco, co je doopravdy důležité.“ Caroline mluví za všechny čtyři, když říká: „Každý večer mě zaplavuje pocit hlubokého uspokojení, protože jsem se namáhala pro zájmy Království. Celý můj život se točí okolo zájemců. Je úchvatné vidět, jaké dělají pokroky. Sama na sobě zažívám pravdivost těchto slov: ‚Ochutnejte a vizte, že Jehova je dobrý.‘“ (Žalm 34:8)
Jehova je jistě velmi šťastný, když pozoruje, jak na světě přibývá mladých bratrů a sester, kteří ochotně kážou dobrou zprávu v odlehlých oblastech. (Žalm 110:3; Přísl. 27:11) Všem těmto horlivým služebníkům bohatě žehná. (Přísl. 10:22)