CO MOŽNÁ NEVÍTE . . .

V čem bylo pro apoštola Pavla výhodné římské občanství?

Římský občan měl určitá práva a výsady, a to na celém území Římské říše. Podléhal římskému právu, a ne zákonům provinčních měst. Pokud byl z něčeho obviněný, mohl sice souhlasit s tím, že bude souzený podle místních zákonů, ale pořád měl právo hájit se před římským tribunálem. Když byl nad ním vynesen rozsudek smrti, mohl se odvolat k císaři.

Římský státník Cicero, který žil v prvním století př. n. l., prohlásil: „Spoutat římského občana je bezprávím, zmrskat ho je zločin, zabít ho je takřka otcovražda.“ (Řeči proti Verrovi, přeložil V. Bahník)

Apoštol Pavel intenzivně šířil křesťanskou víru na mnoha místech Římské říše. Bible se zmiňuje o třech případech, kdy využil práv, která měl jako římský občan: 1. Upozornil filipské magistráty, že porušili jeho práva, když ho dali zmrskat. 2. V Jeruzalémě odhalil, že je římský občan, a tak se zmrskání vyhnul. 3. Odvolal se k césarovi, který měl sídlo v Římě, aby jeho případ projednal on sám. (Skutky 16:37–39; 22:25–28; 25:10–12)

Jak byla pastýřům v biblických dobách vyplácena mzda?

Boží služebník Jákob 20 let pásl stáda svého strýce Labana. Odměnou za prvních 14 let jeho práce byly dvě Labanovy dcery, které se staly jeho manželkami, a za zbylých šest let dostal hospodářská zvířata. (1. Mojžíšova 30:25–33) V časopise Biblical Archaeology Review se píše: „Smlouvy mezi majitelem stáda a pastýřem, jako třeba ty mezi Labanem a Jákobem, nebyly pro starověké pisatele biblického textu ani pro jeho čtenáře ničím neznámým.“

Vykopávky v Nuzi, v Larse a na jiných místech na území dnešního Iráku odhalily, jak takové starověké smlouvy vypadaly. Typická smlouva se uzavírala na rok, od jednoho stříhání ovcí do dalšího. Pastýři se zavázali starat o konkrétní počet zvířat, sepsaných podle věku a pohlaví. Po roce majitel stáda dostal smluvně stanovené minimum vlny, mléčných výrobků, mláďat a podobně. Cokoli bylo navíc, připadlo pastýři.

Růst stáda závisel na počtu samic, které byly pastýři svěřeny do péče. Předpokládalo se, že sto samic přivede na svět 80 živých mláďat. Pastýř musel majiteli vynahradit jakoukoli ztrátu, a tak měl silnou motivaci, aby se o svěřená zvířata dobře staral.