Bývalé jeptišky spojilo pravé uctívání

Felisa: Naše rodina byla velmi zbožná. Třináct z našich příbuzných byli kněží nebo členové nějakého katolického řádu. Maminčina bratrance – kněze, který vyučoval v katolické škole – dokonce blahořečil papež Jan Pavel II. Rodiče byli velmi skromní. Tatínek byl kovář a maminka pracovala na poli. Já jsem se narodila jako první z osmi dětí.

Když mi bylo dvanáct, vypukla španělská občanská válka. Po válce byl můj tatínek zatčen, protože jeho liberální názory nebyly diktátorskému režimu po chuti. Pro maminku bylo náročné uživit rodinu, a tak poslala moje mladší sestry Araceli, Lauri a Ramoni do kláštera v Bilbau, aby alespoň nehladověly.

Araceli: V té době nám bylo 14, 12 a 10 let a po rodině se nám moc stýskalo. V klášteře jsme měly za úkol uklízet. O dva roky později jsme byly přeloženy do většího kláštera v Zaragoze, kde jeptišky pečovaly o staré lidi. Dostaly jsme na starost úklid v kuchyni, což pro mladá děvčata byla velmi náročná práce.

Felisa: Když moje sestry odešly do Zaragozy, maminka a strýc, který byl knězem, se dohodli, že mě tam pošlou také. Mysleli si, že mě tak udrží dál od jednoho místního chlapce, který měl o mě zájem. Jelikož jsem byla hluboce věřící, představa, že strávím nějaký čas v klášteře, se mi líbila. Každý den jsem chodila na mši, a dokonce jsem uvažovala o tom, že bych se stala misionářkou, podobně jako můj bratranec, který se odstěhoval do Afriky.

Jeptišky mě v mém přání sloužit Bohu v cizině nijak nepodporovaly. V klášteře jsem si připadala jako ve vězení. Po roce jsem se rozhodla, že se vrátím domů a budu se starat o svého strýčka kněze. Pomáhala jsem mu v domácnosti a každý večer jsme společně odříkávali růženec. Také mě bavilo aranžovat květiny v kostele a oblékat sošky Panny Marie a světců.

Araceli: V Zaragoze jsem složila své první sliby. Potom se jeptišky rozhodly, že mě a moje sestry rozdělí. Ramoni zůstala v Zaragoze, Lauri poslaly do Valencie a mě do Madridu, kde jsem složila druhé sliby. Klášter v Madridu poskytoval ubytování studentům, starým lidem i dalším návštěvníkům, a proto tam bylo pořád co dělat. Já jsem pracovala na ošetřovně.

Musím říct, že od života v klášteře jsem čekala víc. Těšila jsem se, že poznám a pochopím Bibli. Ale z té se vůbec nečetlo a o Bohu a Ježíšovi se nemluvilo. Naučila jsem se akorát trochu latinsky, zabývala se životy svatých a uctívala Marii. Zbytek času jsme trávily náročnou fyzickou prací.

Začalo mi z toho všeho být úzko, a tak jsem si promluvila s matkou představenou. Řekla jsem jí, že nechápu, proč mám tvrdě pracovat, aby zbohatli jiní, když moje rodina by mou pomoc potřebovala víc. Zamkla mě do cely, protože doufala, že mě to přiměje změnit názor a odradí od úmyslu opustit klášter.

Jeptišky mě třikrát pustily z cely ven, ale když zjistily, že pořád chci odejít, zase mě zamkly. Nakonec mi řekly, že klášter opustit můžu, když napíšu prohlášení: „Odcházím proto, že chci raději sloužit Satanovi než Bohu.“ Byla jsem v šoku. Moc jsem si přála odejít, ale taková slova bych nikdy nenapsala. Nakonec jsem požádala o rozhovor se zpovědníkem a všechno jsem mu řekla. Zařídil, aby mě diecéze přeložila zpátky do kláštera v Zaragoze. Tam jsem strávila několik měsíců a pak jsem mohla odejít. Brzy po mně opustily klášter i Lauri a Ramoni.

ZAKÁZANÁ KNIHA MEZI NÁS VRAZILA KLÍN

Felisa: Časem jsem se vdala, přestěhovala se do provincie Kantábrie a dál jsem pravidelně chodila na mše. Jedné neděle zaznělo z kazatelny něco velmi překvapivého. Kněz nám ukázal knihu Pravda, která vede k věčnému životu a rozhořčeně křičel: „Vidíte tuhle knihu? Pokud jste ji od někoho dostali, buď mi ji odevzdejte, nebo ji vyhoďte!“

Já jsem tu knihu neměla, ale okamžitě jsem po ní zatoužila. A co se nestalo – za pár dní ke mně přišly dvě svědkyně Jehovovy a knihu mi daly. Do druhého dne jsem ji přečetla, a když ženy přišly znovu, přijala jsem jejich nabídku, že mě budou učit o Bibli.

Vždycky jsem si přála mít blízký vztah s Bohem. Když jsem se tedy o Jehovovi konečně dozvěděla pravdu, zamilovala jsem si ho a chtěla jsem o něm co nejvíc mluvit s druhými. V roce 1973 jsem byla pokřtěna. Příležitostí vydávat svědectví příbuzným jsem neměla mnoho, a proto jsem si žádnou nenechala ujít. Moje nová víra je ale pobuřovala, a to zejména moji sestru Araceli.

Araceli: Kvůli negativním zážitkům z kláštera jsem byla zahořklá. Dál jsem ale navštěvovala nedělní mše a každý den jsem odříkávala růženec. Pořád jsem si moc přála porozumět Bibli a prosila jsem Boha, aby mi v tom pomohl. Ale když mi pak Felisa vyprávěla o své nové víře, mluvila o ní s takovým zápalem, že mi připadala jako fanatička. Absolutně jsem s ní nesouhlasila.

Později jsem se kvůli práci vrátila do Madridu a vdala se tam. Postupem času jsem si stále víc všímala, že lidé, kteří navštěvují bohoslužby, nežijí podle toho, co se píše v evangeliích. A tak jsem do kostela chodit přestala. Už jsem nevěřila na světce, na peklo ani na nauku o odpuštění na základě zpovědi. Dokonce jsem vyhodila všechny svaté obrázky a sošky, které jsem měla. Nevěděla jsem, jestli dělám správnou věc. Byla jsem zklamaná, ale pořád jsem Boha prosila: „Chtěla bych tě poznat. Pomoz mi!“ Vzpomínám si, že svědkové Jehovovi u nás několikrát zazvonili, ale já jsem jim nikdy neotevřela. Žádnému náboženství jsem už nedůvěřovala.

Moje sestra Lauri žila ve Francii a Ramoni ve Španělsku. Někdy po roce 1980 začaly studovat Bibli se svědky Jehovovými. Říkala jsem si, že se nechaly oklamat stejně jako Felisa. Později jsem se spřátelila s jednou ženou ze sousedství, která se jmenovala Angelines a byla také svědkem Jehovovým. S manželem mi opakovaně nabízeli, že mě budou učit o Bibli. Poznali, že i když působím jako skeptička, hluboko uvnitř mám nesmírnou touhu Bibli pochopit. Nakonec jsem řekla: „Dobře, budu s vámi studovat, ale jen pod podmínkou, že budu moct používat svoji Bibli.“ Tím jsem myslela překlad od Nácara a Colungy.

BIBLE NÁS NAKONEC SJEDNOTILA

Felisa: Když jsem se v roce 1973 dala pokřtít, bylo v Santanderu, hlavním městě Kantábrie, asi sedmdesát svědků. Náš obvod byl velmi rozlehlý a tvořily ho stovky vesniček. Abychom je všechny navštívili, hodně jsme se najezdili jak autobusem, tak později autem.

V průběhu let jsem studovala Bibli s mnoha lidmi a jedenáct z nich se nakonec dalo pokřtít. Většina mých zájemců byli katolíci, stejně jako dřív já. Věděla jsem tedy, že s nimi musím mít trpělivost a projevovat jim pochopení, protože opustit něco, čemu člověk dlouho pevně věřil, není vůbec lehké. Bylo mi jasné, že rozpoznat pravdu jim pomůže jenom Jehovův svatý duch a to, co se dozvědí z Bible. (Hebr. 4:12) Můj manžel Bienvenido, který dřív pracoval jako policista, byl pokřtěn v roce 1979. Studovat Bibli začala krátce před smrtí i moje maminka.

Araceli: Když jsem začala studovat Bibli, byla jsem ke svědkům velmi nedůvěřivá. Ale jak týdny plynuly, uvědomila jsem si, že už necítím takovou hořkost. Nejvíc se mi na svědcích líbilo, že se doopravdy řídí tím, co kážou. Moje pochybnosti vystřídala víra a byla jsem mnohem šťastnější. I některé sousedky mi říkaly: „Araceli, vydala jste se správným směrem.“

Pamatuji si, jak jsem se jednou modlila: „Jehovo, děkuji, že jsi to se mnou nevzdal a že jsi mi dal tolik příležitostí skutečně poznat Bibli, jak jsem si vždycky přála.“ Felise jsem se omluvila za svá zraňující slova. Už jsme se nehádaly, ale místo toho jsme si nadšeně povídaly o Bibli. V roce 1989, když mi bylo 61, jsem se dala pokřtít.

Felisa: Teď je mi 91 let, manžel už nežije a mně ubývá sil. Přesto si každý den čtu Bibli, a když mi to zdraví dovolí, chodím na shromáždění. Podle svých možností se také co nejvíc podílím na službě.

Araceli: Možná právě proto, že jsem kdysi žila v klášteře, ve službě ráda mluvím s kněžími a jeptiškami. Už si ode mě vzali hodně publikací a míváme velmi zajímavé rozhovory. Vzpomínám si na jednoho kněze, který mi při několikáté návštěvě řekl: „Araceli, máte úplnou pravdu. Ale co bych si ve svém věku počal? Co by na to řekli moji farníci a moje rodina?“ Zeptala jsem se ho: „Ale co řekne Bůh?“ Smutně přikývl, ale neměl tehdy dost odvahy pokračovat v poznávání pravdy.

Nikdy také nezapomenu na to, jak můj manžel poprvé řekl, že by se mnou rád šel na shromáždění. Přestože mu tehdy bylo už víc než osmdesát, žádné shromáždění od té doby nevynechal. Začal studovat Bibli a stal se nepokřtěným zvěstovatelem. Moc ráda vzpomínám na to, jak jsme spolu chodili do služby. Bohužel zemřel dva měsíce před tím, než měl být pokřtěn.

Felisa: To, že moje tři mladší sestry se ke mně i přes počáteční odpor připojily v uctívání Jehovy, je jedna z nejlepších věcí, které mě v životě potkaly. Těší nás, když můžeme být spolu a povídat si o našem Bohu Jehovovi a jeho Slovu. Jsem šťastná, že jsme nejen rodné, ale i duchovní sestry.a