Snažím se být „lidem všeho druhu vším“

O BIBLICKOU PRAVDU jsem se ale začal zajímat už dřív. Maminka jednou dostala publikace založené na Bibli a já jsem se od nich nemohl odtrhnout. Fascinovaly mě hlavně obrázky. Otec si nepřál, aby o tom maminka se mnou mluvila. Já jsem ale byl zvědavý a měl spoustu otázek, a tak se mnou studovala, když táta nebyl doma. Díky tomu jsem se i já rozhodl zasvětit svůj život Jehovovi. Byl jsem pokřtěn v Blackpoolu v Anglii v roce 1943, když mi bylo deset let.

ZAČÍNÁM SLOUŽIT JEHOVOVI

Od té doby jsme s maminkou pravidelně chodili do kazatelské služby. K vydávání svědectví jsme používali gramofon. Tehdy to byl celkem rozměrný přístroj a vážil skoro pět kilo, takže si asi umíte představit, jak to vypadalo, když jsem se s ním jako malý chlapec někam vláčel.

Už ve čtrnácti letech jsem věděl, že chci být průkopníkem. Maminka navrhla, ať si o tom promluvím se služebníkem bratří, dnes bychom řekli krajským dozorcem. Ten mi doporučil, abych nejdřív získal praxi v nějakém oboru, protože pak budu jako průkopník schopný se o sebe postarat. Poslechl jsem ho. Dva roky jsem pracoval a potom jsem se o průkopnické službě poradil s jiným krajským dozorcem. Ten mi řekl: „Jdi do toho!“

A tak jsme se s maminkou v dubnu 1949 zbavili nábytku, který jsme měli v pronajatém domě, přestěhovali se do Middletonu nedaleko Manchesteru a začali s průkopnickou službou. Po čtyřech měsících jsem si vybral spolupracovníka. Pobočka nás požádala, abychom se přestěhovali do nově založeného sboru v Irlamu. Maminka sloužila s jednou sestrou v jiném sboru.

I když mi bylo teprve sedmnáct, měl jsem se svým spolupracovníkem vést shromáždění, protože v novém sboru bylo málo bratrů, kteří pro to splňovali požadavky. Později jsem byl vyzván, abych se přestěhoval do sboru v Buxtonu, ve kterém bylo velmi málo zvěstovatelů a který potřeboval pomoc. Zážitky z té doby mě připravily na další úkoly, které mě čekaly.

V roce 1951 jsem si vyplnil přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead. V prosinci 1952 jsem ale dostal rozkaz nastoupit vojenskou službu. Zažádal jsem, abych byl této povinnosti jako duchovní zproštěn, ale soud mě za duchovního neuznal a poslal mě na půl roku do vězení. Během té doby jsem dostal pozvání do 22. třídy Gileadu. A tak jsem se v červenci 1953 ocitl na palubě lodi Georgic, která směřovala do New Yorku.

Po příjezdu jsem se zúčastnil sjezdu „Společnost nového světa“. Potom jsem se vlakem vydal do South Lansingu ve státě New York, kde se škola Gilead konala. Jelikož jsem byl čerstvě na svobodě, neměl jsem moc peněz. Když jsem vystoupil z vlaku a chtěl jet autobusovou linkou do South Lansingu, musel jsem si na jízdné, které bylo 25 centů, půjčit od jednoho spolucestujícího.

SLUŽBA V ZAHRANIČÍ

Vynikající vyučování ve škole Gilead nám pomohlo, abychom se při misionářské službě stali „lidem všeho druhu vším“. (1. Kor. 9:22) Tři z nás – Paul Bruun, Raymond Leach a já – jsme byli posláni na Filipíny. Několik měsíců jsme čekali na vízum a pak se vydali na cestu lodí, a to přes Rotterdam, Středozemní moře, Suezský průplav, Indický oceán, Malajsii a Hongkong. Celkem jsme na moři strávili 47 dní, až jsme 19. listopadu 1954 konečně připluli do Manily.

Museli jsme si zvyknout na novou kulturu, nové prostředí a nový jazyk. Jenže jsme byli přiděleni do sboru v Quezon City, kde hodně lidí mluvilo anglicky, a tak jsme ještě po půl roce uměli tagalsky jen pár slov. To se ale mělo změnit.

Jednoho květnového dne roku 1955 jsme s bratrem Leachem našli po návratu ze služby v našem pokoji několik dopisů. Dozvěděli jsme se, že jsme byli jmenováni krajskými dozorci. Bylo mi teprve 22, ale díky tomuto pověření se mi naskytly další možnosti stát se „lidem všeho druhu vším“.

Jako krajský dozorce jsem například měl první přednášku pro veřejnost pod širým nebem před jednou vesnickou prodejnou. Brzy jsem pochopil, že na Filipínách jsou takové přednášky opravdu veřejné. Jak jsem postupně navštěvoval sbory, přednášel jsem na tržištích, před budovami místních úřadů, na basketbalových hřištích, v parcích, altánech a často na rozích ulic. Jednou jsem v San Pablo City nemohl mít kvůli silnému dešti přednášku na tržišti, a tak jsem odpovědným bratrům navrhl, že ji budu mít v sále Království. Oni se mě potom ptali, jestli ji můžou započítat mezi přednášky pro veřejnost, když neproběhla na veřejnosti.

Pokaždé jsem byl ubytován u bratrů. I když žili v jednoduchých podmínkách, vždycky měli doma čisto. Mojí „postelí“ často byla tkaná rohož na dřevěné podlaze. Prostory, kde se dalo umýt, neposkytovaly moc soukromí, a tak jsem se naučil mýt se nenápadně venku. K cestování jsem využíval jeepney, což je džíp přestavěný na autobus. Jezdil jsem také klasickým autobusem, a když jsem občas cestoval na jiný ostrov, tak lodí. Auto jsem nikdy nevlastnil.

I když jsem nechodil na žádný jazykový kurz, tagalsky jsem se nakonec naučil. Poslouchal jsem totiž, jak zvěstovatelé mluví ve službě a na shromážděních. Bratři mi ochotně pomáhali a já jsem byl vděčný za jejich trpělivost a upřímné postřehy.

Časem přišly další úkoly a s nimi potřeba naučit se něco nového. V roce 1956, když přijel bratr Nathan Knorr, jsem při celostátním sjezdu měl na starosti styk s veřejností. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, ale druzí mi pomohli se to naučit. Za necelý rok se konal další celostátní sjezd, který navštívil bratr Frederick Franz ze světového ústředí. Sloužil jsem tehdy jako dozorce sjezdu a mohl jsem se od bratra Franze učit přizpůsobivosti. Místní svědkové byli nadšení z toho, že si na svoji přednášku pro veřejnost oblékl tradiční filipínský oděv barong Tagalog.

Na nové okolnosti jsem si musel zvyknout také tehdy, když jsem byl jmenován oblastním dozorcem. V té době jsme lidem pouštěli film Štěstí společnosti nového světa, a to většinou na veřejných prostranstvích. Občas nám působil značné potíže hmyz, který uvízl v promítačce, protože ho přitáhlo její světlo. Vyčistit ji nebyla žádná legrace. Uspořádat promítání bylo občas náročné, ale těšilo nás, jak lidé reagují, když vidí mezinárodní rozměr Jehovovy organizace.

V některých místech katoličtí kněží naléhali na úřady, aby nám nepovolily sjezd. A kdykoli se poblíž kostela konala nějaká naše přednáška, snažili se ji přehlušit tím, že rozezněli zvony. I tak se ale biblická pravda šířila a hodně místních lidí začalo uctívat Jehovu.

POTŘEBA DALŠÍCH ZMĚN

V roce 1959 jsem byl pozván do pobočky. Tam jsem získal mnoho dalších zkušeností. Po nějakém čase jsem dostal za úkol navštěvovat jako zónový dozorce jiné země a při jedné takové cestě jsem se seznámil s misionářkou Janet Dumondovou, která sloužila v Thajsku. Nějakou dobu jsme si dopisovali a potom jsme se vzali. Radost ze společné služby pro Jehovu zažíváme už 51 let.

Celkem jsem navštívil bratry ve 33 zemích. Jsem moc vděčný, že mi moje zkušenosti z dřívějších dob pomohly zvládat specifické situace, které při jednání s lidmi z nejrůznějších kultur vznikaly. Díky těmto návštěvám jsem si ještě více rozšířil obzor a pochopil jsem, že Jehova opravdu miluje lidi všeho druhu. (Sk. 10:34, 35)

POŘÁD JE, ČEMU SE PŘIZPŮSOBOVAT

Sloužit s bratry na Filipínách je nádherné! S Janet dál pracujeme v pobočce v Quezon City. Počet zvěstovatelů se za těch víc než šedesát let, co tu jsem, zdesetinásobil. I po všech těch letech služby v zahraničí ale musím být připraven přizpůsobit se tomu, co si přeje Jehova. Pružnost jsme museli projevit například při nedávných organizačních změnách.

Ze všech sil se snažíme řídit Jehovovým vedením a můžeme říct, že to je ten nejuspokojivější způsob života. Také se chceme přizpůsobovat potřebným změnám a dobře sloužit našim bratrům. Ano, dokud si to bude Jehova přát, jsme odhodlaní být „lidem všeho druhu vším“.