„Ta radost se nedá s ničím srovnat“

DANIEL A MIRIAM se vzali v září 2000 a začali žít v Barceloně. Daniel vypráví: „Vedli jsme takzvaný normální život. Díky naší práci jsme si mohli dovolit chodit do dražších restaurací, cestovat a kupovat si značkové oblečení. Pravidelně jsme taky chodili do služby.“ Pak se ale něco změnilo.

Na oblastním sjezdu v roce 2006 na Daniela zapůsobil proslov, během kterého padla otázka: „Děláme vše, co je v našich silách, abychom těm, kdo ‚vrávorají na porážku‘, pomohli dostat se na cestu k věčnému životu?“ (Přísl. 24:11) Řečník vysvětlil, že máme odpovědnost mluvit s lidmi o Bibli, protože jim to může zachránit život. (Sk. 20:26, 27) Daniel vzpomíná: „Měl jsem pocit, že Jehova mluví přímo ke mně.“ V proslovu také zaznělo, že když někdo začne Jehovovi sloužit víc, má z toho větší radost. Daniel věděl, že je to pravda, protože Miriam už jako průkopnice sloužila a byla šťastná.

Daniel říká: „Uvědomil jsem si, že je načase, abych udělal obrat o 180 stupňů.“ Zkrátil si proto pracovní úvazek a pustil se do průkopnické služby. S Miriam začali přemýšlet o tom, že by bylo skvělé sloužit tam, kde je málo zvěstovatelů.

NELEHKÉ ZAČÁTKY A NEČEKANÉ ŘEŠENÍ

V květnu 2007 Daniel a Miriam skončili s prací a vyrazili do Panamy – do země, kterou už předtím navštívili. Jejich novým obvodem bylo několik ostrovů v karibské oblasti Bocas del Toro. Žijí tam převážně lidé z kmene Ngobe. Daniel a Miriam si spočítali, že mají naspořeno tolik, že tam můžou zůstat asi osm měsíců.

Mezi ostrovy vždycky přejížděli na člunu a pak pokračovali na kole. Dodnes si pamatují svoji první cestu, kdy ve spalujícím horku jezdili z kopce do kopce přes 30 kilometrů a Daniel málem omdlel vyčerpáním. Místní lidé, se kterými mluvili, byli ale velmi pohostinní, zvlášť když Daniel s Miriam už uměli pár slov v jejich jazyce. Netrvalo dlouho a měli 23 studií.

Když jim ale došly úspory, jejich radost se změnila ve smutek. Daniel vzpomíná: „Se slzami v očích jsme začali přemýšlet o návratu do Španělska. Nechtělo se nám ale opustit naše zájemce.“ O měsíc později se situace nečekaně vyřešila. Dozvěděli se úžasnou zprávu. Miriam říká: „Byli jsme jmenováni zvláštními průkopníky. Měli jsme obrovskou radost, že tu můžeme zůstat.“

TA NEJVĚTŠÍ RADOST

V důsledku změn, které v roce 2015 proběhly v naší organizaci, museli Daniel a Miriam se zvláštní průkopnickou službou skončit. Co budou dělat dál? Důvěřovali slibu, který čteme v Žalmu 37:5: „Uval svou cestu na Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.“ Našli si práci, díky které se v Panamě uživí jako pravidelní průkopníci, a slouží ve sboru v provincii Veraguas.

Daniel vypráví: „Než jsme odjeli ze Španělska, nebyli jsme si jistí, jestli se dokážeme pohodlného života vzdát. Dneska vidíme, že to jde, a nic důležitého nám nechybí.“ Co jim přináší největší radost? Říkají: „Radost, kterou máme z toho, že pokorným lidem pomáháme poznat Jehovu, se nedá s ničím srovnat.“