Na Jehovových nádvořích jenom kvetu!

V roce 1913 se můj otec John Mills dal v New Yorku ve svých 25 letech pokřtít. Proslov ke křtu měl bratr Russell. Krátce nato se tatínek přestěhoval na Trinidad, kde se oženil s nadšenou badatelkou Bible Constance Farmerovou. Táta pomáhal svému dobrému příteli Williamu Brownovi promítat „Fotodrama stvoření“. Pokračovali v tom až do roku 1923, kdy byli Brownovi přiděleni do západní Afriky. Rodiče, kteří měli oba nebeskou naději, pokračovali ve službě na Trinidadu.

RODIČE NÁS MILOVALI

Rodičům se postupně narodilo devět dětí. Prvorozeného syna pojmenovali Rutherford podle tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society. Když jsem 30. prosince 1922 přišel na svět já, dostal jsem jméno po Claytonu Woodworthovi, který byl tehdy redaktorem časopisu Zlatý věk (dnes Probuďte se!). Rodiče chtěli, abychom my děti měly základní vzdělání, ale především zdůrazňovali duchovní cíle. Maminka byla úžasná v tom, jak dokázala přesvědčivě argumentovat z Písma. A tatínek nám moc rád vyprávěl biblické příběhy. Zapojoval do toho celé tělo, aby nám vyprávění ožila před očima.

Jejich úsilí přineslo dobré ovoce. Tři z pěti chlapců později absolvovali školu Gilead. Tři z našich sester byly mnoho let průkopnicemi na Trinidadu a Tobagu. Díky tomu, co nás rodiče učili, a také díky jejich dobrému příkladu nás děti zasadili „v Jehovově domě“. Velmi nás povzbuzovali a to nám pomohlo tam zůstat a „na nádvořích našeho Boha“ rozkvést. (Žalm 92:13)

Náš domov se stal základnou kazatelské činnosti. Scházeli se v něm průkopníci a často povídali o bratru Georgi Youngovi, který pocházel z Kanady a na Trinidadu strávil nějakou dobu jako misionář. Rodiče nadšeně vyprávěli o manželích Brownových, kteří s nimi hodně sloužili a kteří se pak přestěhovali do západní Afriky. To všechno mě podnítilo, abych ve svých deseti letech začal chodit do služby i já.

MÉ ZAČÁTKY VE SLUŽBĚ JEHOVOVI

Naše časopisy tehdy byly plamenné. Odhalovaly totiž falešné náboženské nauky a poukazovaly na chamtivý obchodní systém a na špinavou politiku. V reakci na to v roce 1936 duchovní přiměli výkonného guvernéra na Trinidadu, aby zakázal všechny naše publikace. Schovali jsme je, ale stále jsme je ve službě používali, dokud nám zásoby nedošly. Organizovaly se informační pochody a průvody na kolech, při kterých se používaly letáky a plakáty. Společně se skupinou zvěstovatelů z města Tunapuna, kteří měli auto se zvukovou aparaturou, jsme kázali i v těch nejodlehlejších částech Trinidadu. Bylo to úžasné! Toto duchovní prostředí na mě tak zapůsobilo, že jsem se v 16 letech rozhodl dát se pokřtít.

Naše rodinné duchovní dědictví a tyto začátky ve službě ve mně roznítily touhu stát se misionářem. Tato touha byla stále živá, když jsem v roce 1944 odcestoval na ostrov Aruba a připojil se tam k bratru Edmundu Cummingsovi. Byli jsme nadšení, že v roce 1945 přišlo na Památnou slavnost deset lidí. Následující rok tam byl založen první sbor.

Netrvalo dlouho a o Bibli jsem neformálně mluvil se svou kolegyní Oris Williamsovou. Nauky, které znala, dokázala silně obhajovat. Díky biblickému studiu se ale dozvěděla, co Bible doopravdy říká, a 5. ledna 1947 se dala pokřtít. Časem jsme se do sebe zamilovali a vzali se. V listopadu 1950 začala Oris sloužit jako průkopnice. Po jejím boku jsem rozkvetl ještě více.

VZRUŠUJÍCÍ SLUŽBA V NIGÉRII

V roce 1955 jsme byli pozváni do 27. třídy školy Gilead. A tak jsme s Oris odešli z práce, prodali dům a další věci a dali Arubě sbohem. Dne 29. července 1956 se konala graduace a my jsme byli posláni do Nigérie.

Oris na tu dobu vzpomínala takto: „Jehovův duch člověku může pomoci, aby zvládal radosti i strasti, které s sebou misionářský život přináší. Na rozdíl od manžela jsem nikdy nechtěla být misionářkou. Raději bych se starala o domácnost a vychovávala děti. Svůj názor jsem ale změnila, když jsem si uvědomila, jak naléhavé je kázat dobrou zprávu. Když jsme odcházeli z Gileadu, byla jsem na misionářskou službu naprosto připravená. Když jsme se nalodili na parník Queen Mary, tak nám bratr Worth Thornton, blízký spolupracovník bratra Knorra, popřál šťastnou cestu. Řekl nám, že budeme sloužit v betelu. To snad ne, povzdechla jsem si. V betelu jsem si ale rychle zvykla a službu tam si zamilovala. Pracovala jsem v různých odděleních, ale nejraději jsem byla na recepci. Miluji lidi a díky této práci jsem se osobně setkávala s nigerijskými bratry a sestrami. Mnozí přijeli špinaví, unavení, žízniví a hladoví. Moc ráda jsem se starala o jejich potřeby, aby se osvěžili a měli pohodlí. To všechno byla svatá služba pro Jehovu a přinášela mi uspokojení a radost.“ Je to skutečně tak: Ať jsme pro Jehovu dělali cokoli, jenom jsme kvetli.

Když jsme se v roce 1961 sešli jako rodina na Trinidadu, bratr Brown vyprávěl některé ze svých úchvatných zážitků z Afriky. Já jsem pak mluvil o vzrůstu v Nigérii. Bratr Brown mě s láskou objal a tatínkovi řekl: „Johnny, ty jsi v Africe nikdy nesloužil, ale Woodworth ano!“ Tatínek na to odpověděl: „Jen tak dál, Worthe! Jen tak dál!“ Díky povzbuzení od těchto duchovních veteránů jsem byl ještě více rozhodnutý plně dovršit svou službu.

V roce 1962 jsem absolvoval další školení, 37. třídu školy Gilead, která trvala deset měsíců. Bratr Wilfred Gooch, který byl tehdy dozorcem pobočky v Nigérii, absolvoval 38. třídu této školy a byl poslán do Anglie. Dozorcem nigerijské pobočky jsem se pak stal já. Podle vzoru bratra Browna jsem hodně cestoval, a tak jsem bratry a sestry v Nigérii lépe poznal a zamiloval si je. Ačkoli neměli mnoho věcí, které běžně mívají lidé v rozvinutých zemích, byli radostní a spokojení. Bylo na nich jasně vidět, že člověk může prožít smysluplný život, i když nemá moc peněz nebo majetku. Bylo úžasné, že navzdory podmínkám, ve kterých žili, chodili na shromáždění čistí, upravení a slavnostně oblečení. Na sjezdy mnozí přijížděli v dodávkách anebo v místních autobusech, kterým se říkalo bolekajas.a Často na nich byly poutavé slogany. Například jeden zněl: „Nemusí pršet, jen když kape.“

A to je vskutku pravda! I sebemenší úsilí jednotlivce se počítá. A svou troškou do mlýna jsme přispěli i my. V roce 1974 se Nigérie stala po Spojených státech druhou zemí, ve které sloužilo přes 100 000 zvěstovatelů. Dílo tam vzkvétalo!

Uprostřed tohoto úžasného období vzrůstu zuřila v Nigérii v letech 1967 až 1970 občanská válka. Na té straně řeky Niger, kde je oblast Biafra, byli bratři několik měsíců odříznutí od pobočky. Duchovní pokrm jsme jim prostě museli dopravovat. A jak jsem se zmínil na začátku vyprávění, díky modlitbám a důvěře v Jehovu jsme řeku překonali několikrát.

Živě si vzpomínám na ty nebezpečné cesty přes Niger, kdy jsme riskovali život. Mohli nás zabít bojechtiví vojáci, nemoci nebo jiná nebezpečí. Jedna věc byla dostat se přes několik podezřívavých federálních jednotek, ale mnohem horší to bylo na blokádou uzavřené straně řeky, kde se nacházela Biafra. Jednou v noci jsem rozbouřený Niger přeplul na kánoi, a to z města Asaba do města Onitsha, a pokračoval jsem do města Enugu, abych tam povzbudil místní starší. Jindy jsem jel povzbudit starší do města Aba, kde bylo nařízeno válečné zatemnění. A jednou, když jsem byl v Port Harcourtu, jsme shromáždění narychlo ukončili modlitbou, protože federální jednotky pronikly přes biaferské obranné složky za městem.

Taková setkání byla pro naše milované bratry a sestry životně důležitá. Potřebovali ujištění, že Jehova o ně s láskou pečuje, a také rady ohledně jednoty a politické neutrality. Z tohoto strašného válečného konfliktu vyšli úspěšně. Ukázali, že křesťanská láska překonává rasovou nesnášenlivost, a zůstali jednotní. Bylo pro mě ctí stát v této hodině zkoušky na jejich straně!

V roce 1969 se na Yankee Stadium v New Yorku konal mezinárodní sjezd „Mír na zemi“, kterému předsedal bratr Milton Henschel. Pomáhal jsem mu jako asistent a hodně jsem se toho naučil. Bylo to v pravou chvíli, protože v roce 1970 jsme v Lagosu v Nigérii pořádali mezinárodní sjezd „Lidé dobré vůle“. Bylo to tak krátce po skončení občanské války, že sjezd se mohl podařit jedině s Jehovovým požehnáním. Tato událost probíhala současně v 17 jazycích a vrcholný počet přítomných byl 121 128. Bratři Knorr a Henschel a další návštěvníci, kteří přiletěli charterovými lety ze Spojených států a Anglie, byli svědky jednoho z největších křtů, které se konaly od Letnic. Přivítali jsme 3 775 nových bratrů a sester! Když jsem pomáhal tento sjezd organizovat, měl jsem asi nejvíc práce v životě. Růst v počtu zvěstovatelů nebyl jenom expanzí, byla to dočista exploze!

Během více než 30 let, které jsme v Nigérii strávili, jsem občas sloužil jako cestující dozorce a také jako zónový dozorce v západní Africe. Misionáři byli nesmírně vděční za osobní zájem a povzbuzení. Byl jsem velmi rád, když jsem je mohl ujistit o tom, že nejsou přehlížení. Tato práce mě naučila, že právě osobní zájem o lidi je klíčem k tomu, aby mohli kvést a aby Jehovova organizace zůstala pevná a jednotná.

Problémy, které s sebou přinesla občanská válka a nemoci, jsme zvládli jedině díky pomoci od Jehovy. Vždycky jsme cítili, že je s námi. Oris k tomu řekla:

„Oba jsme měli několikrát malárii. Jednou Worth skončil v lagoské nemocnici v bezvědomí. Řekli mi, že to možná nepřežije, ale naštěstí to zvládl. Když znovu získal vědomí, mluvil s ošetřovatelem o Božím království. Později jsme šli ošetřovatele, pana Nwambiweho, navštívit, abychom podpořili jeho zájem o Bibli. Časem se dal pokřtít a později sloužil v Abě jako starší. I já jsem pomohla mnoha lidem, dokonce zapřisáhlým muslimům, aby začali sloužit Jehovovi. Velmi rádi jsme poznávali Nigerijce, jejich kulturu, zvyky a jazyk a to všechno jsme si zamilovali.“

Z toho vyplývá další poučení: Abychom mohli kvést ve službě v cizí zemi, museli jsme se naučit milovat bratry a sestry bez ohledu na to, jak odlišná je jejich kultura od té naší.

NOVÁ POVĚŘENÍ

V roce 1987 jsme se z nigerijského betelu přestěhovali na nádherný ostrov Svatá Lucie v Karibiku, protože jsme dostali za úkol sloužit tam jako misionáři. Služba na tomto ostrově byla velmi příjemná, ale museli jsme řešit nové problémy. Na rozdíl od Afriky, kde měl muž mnoho manželek, na ostrově Svatá Lucie spolu muž a žena žili bez uzavření manželství. Boží Slovo je ale mocné, a tak mnozí z našich zájemců udělali ve svém životě potřebné změny.

S přibývajícím věkem nám ubývalo sil, a tak jsme se díky laskavosti bratrů z vedoucího sboru v roce 2005 přestěhovali do světového ústředí v Brooklynu. Každý den děkuji Jehovovi za Oris. V roce 2015 ji přemohl ten hrozný nepřítel, kterým je smrt. Ta ztráta je nepopsatelná. Byla mi nejbližším člověkem a také laskavou a milující manželkou. Strávili jsme spolu nádherných 68 let a celou tu dobu jsem ji hluboce miloval. Klíčem ke štěstí v manželství i ve sboru je respektovat toho, kdo je hlavou, velkoryse odpouštět, zůstávat pokorný a projevovat vlastnosti, které jsou výsledkem působení svatého ducha.

Když jsme byli zklamaní nebo smutní, prosili jsme Jehovu, aby nám pomáhal dál mu přinášet ty nejlepší oběti. Museli jsme se stále přizpůsobovat, ale viděli jsme, že to bylo vždycky k lepšímu. A to nejlepší je teprve před námi! (Iz. 60:17; 2. Kor. 13:11)

Na Trinidadu a Tobagu Jehova mocně pomáhal mým rodičům a dalším, a tak je tam podle posledních zpráv 9 892 bratrů a sester. Na Arubě mnozí podporovali sbor, jehož jsem byl kdysi součástí. Na tomto ostrově je dnes 14 krásných sborů. V Nigérii se počet zvěstovatelů vyšplhal na 381 398. To je ohromný zástup! A na Svaté Lucii se Jehovova království zastává 783 bratrů a sester.

Dnes je mi hodně přes 90. O těch, kdo jsou zasazeni v Jehovově domě, Žalm 92:14 říká: „Bude se jim stále dobře dařit, až zešediví, tuční a svěží budou dál.“ Jsem nesmírně vděčný, že jsem svůj život mohl strávit ve službě pro Jehovu. Bylo to mé bohaté duchovní dědictví, co mě podnítilo sloužit Jehovovi naplno. Jehova mi ve své věrné lásce stále dovoluje kvést na jeho nádvořích. (Žalm 92:13)