Činit dobře těm, kteří mají zvláštní potřeby
1 Křesťané dostali příkaz, aby „se navzájem milovali“, to znamená, aby se upřímně zajímali o druhé a o jejich prospěch. (Jan 13:34; Řím. 15:1, 2) „Pokud tedy k tomu máme příhodný čas“, chceme druhým činit dobře, „zvláště však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře“. (Gal. 6:10) Inspirovaná rada říká: „Nezadržuj dobro před těmi, jimž patří, stane-li se, že je v moci tvé ruky to učinit.“ — Přísl. 3:27.
2 V křesťanském sboru jsou chlapci bez otce, staří lidé, vdovy, slabí, sklíčení, lidé, kteří mají překážky, a další, kteří mají zvláštní potřeby. V první řadě by měli pečovat o tyto osoby nejbližší členové rodiny a jiní příbuzní. Měli bychom se však o ně zajímat i my všichni, chceme-li napodobovat Jehovu a jeho Syna, Ježíše Krista. — 1. Tim. 5:4, 8; Ezech. 34:16; Mat. 9:36.
CO V TOM MŮŽEME DĚLAT
3 Jak můžeme pomáhat druhým? V mnoha případech je můžeme svojí návštěvou a přátelským rozhovorem povzbudit, a tak oživit jejich ducha. Nebo je snad můžeme odvést na shromáždění či je pozvat, aby s námi šli do služby nebo na domácí biblické studium. Snad bychom mohli pozvat starší sestry nebo chlapce bez otce na své rodinné studium nebo k jídlu. Každý ve sboru se může podílet na tom, aby pomáhal těm, kteří mají zvláštní potřeby. Mladí a děti by mohli takovým bratrům něco obstarat, udělat jim určité domácí práce nebo jim nakoupit. Mladí v rodinách, v nichž je jen jeden z rodičů, mohou začít pomáhat přímo doma. Máme mnoho možností, jak projevovat druhým opravdu křesťanskou lásku. — Sk. 9:39; 1. Petra 4:8–10.
4 Není to neobvyklé, že lidé, kteří mají zvláštní potřeby, patří k prvním, kteří chtějí pomáhat jiným. Někteří také objevili možnosti, jak pomáhat sami sobě, a svépomoc je jistě rozhodujícím činitelem k tomu, aby člověk mohl vést šťastný a plodný křesťanský život. Je například mnoho zvěstovatelů, kteří jsou nemocní, ale přesto jsou stále zaměstnáni v díle. Někteří jsou slepí, hluší nebo upoutáni v pojízdném křesle. Mnozí zvěstovatelé jsou starší bratři a sestry, z nichž někteří jsou nemocní nebo osamělí. Místo toho, aby se oddělovali a pěstovali sebelítost, jsou optimističtí a otevření. Velice se zaměstnávají kázáním poselství o království. (Sk. 18:5) Příklad, který někteří dávají, zrcadlí ducha, jehož bychom všichni měli projevovat. — Mar. 10:28–30.
5 Všichni můžeme dělat mnoho, abychom zůstali šťastní a optimističtí. Můžeme číst Bibli a jiné publikace Společnosti; můžeme zatelefonovat nemocným a sklíčeným nebo jim napsat a projevit tak zájem o ně. Každý z nás si může vytknout určité cíle. Například zavést domácí biblické studium, účinněji vykonávat službu nebo zlepšovat svoji schopnost mluvit a vyučovat tím, že začneme navštěvovat teokratickou školu kazatelské služby. Bratři také mohou usilovat o služební přednost. (1. Tim. 3:1) Čím více děláme pro druhé i sami pro sebe, tím budeme šťastnější. — Sk. 20:35.
6 Bez ohledu na své osobní potřeby bychom se měli odívat láskou a pokorou. Jestliže máme zvláštní potřeby, měli bychom dávat pozor na to, abychom nebyli příliš sebevědomí nebo dokonce pyšní a tak odmítali láskyplnou pomoc svých bratrů. Pomáháme-li druhým, měli bychom projevovat dobrou rozlišovací schopnost a neměli bychom nikoho přivádět do rozpaků ani zraňovat důstojnost druhých. Nikdo by neměl zneužívat štědrost druhých nebo je nějak využívat. Místo toho bychom měli mít pozitivní postoj, měli bychom být rozumní, stále smýšlet duchovně a radovat se ze své naděje. (Fil. 4:4–9) Petr napsal: „Milujte se navzájem vřele ze srdce.“ A tato rada platí pro VŠECHNY křesťany, protože KAŽDÝ z nás má tuto zvláštní potřebu. — 1. Petra 1:22.