Schránka otázek

◼ Kdo by měl pronášet modlitby na sborových shromážděních?

Modlitba za sbor je důležitou součástí našeho uctívání. Zastupovat jiné před Jehovou je vzácná výsada a závažná odpovědnost. Vzhledem k tomu, že je to natolik významná záležitost, měli by starší použít dobrý úsudek, když uvažují o tom, kteří bratři jsou způsobilí pronášet modlitby na shromážděních. Pokřtění bratři, kteří takto zastupují sbor, by měli být zralými křesťanskými služebníky, kteří jsou známi svým dobrým příkladem a ke kterým má sbor úctu. Z jejich uctivých modliteb by měl být patrný znamenitý vztah k Jehovovi Bohu. Na důležité zásady, jež jsou zvláště užitečné pro ty, kteří se veřejně modlí za sbor, poukazuje Strážná věž číslo 19 z roku 1986 v článku „Modlit se před druhými s pokorným srdcem“.

Starší nepověří pronesením veřejné modlitby bratra, který je znám svým pochybným nebo lehkovážným chováním. Také nevyberou bratra, který má sklon k rozmrzelosti nebo který by chtěl modlitbu použít jako prostředek k tomu, aby zveřejňoval osobní neshody. (1. Tim. 2:8) V případě dospívajícího pokřtěného bratra budou starší muset zvážit, zda již dosáhl takové duchovní zralosti, aby se mohl modlit za sbor. (Sk. 16:1, 2)

Někdy může dojít k tomu, že na schůzce před svědeckou službou není přítomen žádný bratr, který by splňoval požadavky pro to, aby skupinu zastoupil v modlitbě, a proto musí modlitbu pronést pokřtěná sestra. Taková sestra musí mít vhodnou pokrývku hlavy. Pokud je pravděpodobné, že na některých schůzkách před službou nebude přítomen žádný způsobilý bratr, starší by měli vedením pověřit způsobilou sestru.

Úvodní modlitbu na veřejném shromáždění obvykle pronáší bratr, který tomuto shromáždění předsedá. Při ostatních sborových shromážděních však nemusí úvodní modlitbu pronášet bratr, který shromáždění uvádí, a modlitbu na závěr nemusí mít ten, jemuž je přidělena závěrečná část programu. Pokud je k dispozici více způsobilých bratrů, může být k modlitbě vyzván některý z nich. Bratr, který bude na sborovém shromáždění vyzván k modlitbě, by o tom v každém případě měl být informován předem, aby si mohl promyslet, co řekne. Potom bude moci pronést souvislou a vroucí modlitbu, která bude vhodná k danému shromáždění.

Takové modlitby nemusí být dlouhé. Když bratr pronáší veřejnou modlitbu, obvykle je mu lépe rozumět tehdy, když se modlí ve stoje a když se vyjadřuje dostatečně nahlas a zřetelně. Tím dá všem přítomným možnost, aby modlitbu vyslechli a na jejím závěru ze srdce řekli „Amen“. (1. Par. 16:36; 1. Kor. 14:16)