Pochvala je osvěžující
1 „Copak jsem dneska nebyla hodná?“ vzlykala malá holčička, když ji uložili do postýlky. Její maminku ta otázka zarazila. I když si všimla toho, jak se její dcerka snaží být hodná, vůbec ji nenapadlo, aby ji za to pochválila. Slzy té holčičky by nám měly připomínat, že my všichni, ať už jsme mladí nebo letití, potřebujeme pochvalu. Snažíme se potěšit lidi ve svém okolí tím, že vyjadřujeme ocenění pro to, co dělají? (Přísl. 25:11)
2 Své spolukřesťany můžeme chválit za mnoho věcí. Starší, služební pomocníci a průkopníci se usilovně snaží plnit své povinnosti. (1. Tim. 4:10; 5:17) Bohabojní rodiče se namáhají, aby své děti vychovali podle Jehovovy vůle. (Ef. 6:4) Mladí křesťané musí tvrdě bojovat, aby nepodlehli ‚duchu světa‘. (1. Kor. 2:12; Ef. 2:1–3) Mnozí další věrně slouží Jehovovi navzdory pokročilému věku, zdravotním problémům nebo jiným těžkostem. (2. Kor. 12:7) Všichni tito křesťané si zaslouží pochvalu. Všímáme si jejich úsilí?
3 Osobní a konkrétní: Všichni jsme rádi, když slyšíme slova ocenění z pódia. Pochvala je však ještě působivější, když je určena nám osobně. Například v 16. kapitole dopisu Římanům Pavel konkrétně chválí Foibé, Prisku a Aquilu, Tryfenu a Tryfosu, Persidu a mnoho dalších. (Řím. 16:1–4, 12) Umíme si představit, jak osvěžující musela být pro tyto věrné křesťany Pavlova slova. Svou pochvalou můžeme naše bratry a sestry ujistit o tom, že jsou potřební, a můžeme přispět k posílení vzájemného pouta. Podařilo se vám v nedávné době někoho osobně a konkrétně pochválit? (Ef. 4:29)
4 Ze srdce: Aby byla pochvala skutečným osvěžením, musí být upřímná. Lidé poznají, zda mluvíme ze srdce nebo jen ‚lichotíme jazykem‘. (Přísl. 28:23) Když si na druhých budeme všímat toho dobrého, podnítí nás to, abychom je chválili. Štědře tedy chvalme druhé a mějme na paměti, „jak dobré je slovo v pravý čas“! (Přísl. 15:23)