Jehova urovnal mé stezky

RODIČE MI POMOHLI NAJÍT TU SPRÁVNOU STEZKU

Rodiče poznali pravdu ve 20. letech, ještě před tím, než se vzali. Narodil jsem se začátkem roku 1939. Žili jsme v Anglii a už odmalička mě rodiče brávali na shromáždění. Později jsem měl úkoly v teokratické škole. Dodneška si vzpomínám na svůj první úkol – na to, jak jsem se cítil, když jsem lezl na bedýnku, aby mě za řečnickým pultem bylo vůbec vidět. Bylo mi šest let a při pohledu na všechny ty dospělé v sále jsem měl velkou trému.

Ve službě jsem používal kartičku s jednoduchým úvodem, kterou mi tatínek napsal na stroji. Když jsem šel poprvé ke dveřím sám, bylo mi osm let. Pan domácí si kartičku přečetl a okamžitě přijal nabídku knihy „Bůh budiž pravdivý“. Byl jsem nadšený a utíkal jsem to říct tatínkovi! Služba a shromáždění mi přinášely velkou radost a pomohly mi vytvořit si touhu sloužit Jehovovi naplno.

Biblická pravda na mě začala ještě víc působit potom, co mi tatínek zařídil předplatné Strážné věže. Pokaždé když přišlo poštou nové číslo, hned jsem ho s chutí přečetl. Moje důvěra v Jehovu rostla a rozhodl jsem se, že se mu zasvětím.

V roce 1950 jsme se jako rodina účastnili sjezdu Růst teokracie, který se konal v New Yorku. Ve čtvrtek 3. srpna byl námětem dne „Misionářský den“. Bratr Carey Barber, který později sloužil ve vedoucím sboru, měl proslov ke křtu. Potom co na konci proslovu položil uchazečům o křest dvě otázky, postavil jsem se a řekl: „Ano!“ I když mi bylo jedenáct, uvědomoval jsem si, že je to důležitý krok. Bál jsem se ale jít do vody, protože jsem ještě neuměl plavat. K bazénu šel se mnou můj strýc a ujišťoval mě, že všechno dobře dopadne. Nakonec to proběhlo tak rychle, že jsem se ani nohou nedotkl dna bazénu. Bratři si mě mezi sebou podali – jeden mě pokřtil a druhý mě vyzvedl ven. Od toho důležitého dne Jehova nepřestal urovnávat mé stezky.

ROZHODL JSEM SE SPOLÉHAT NA JEHOVU

Po škole jsem chtěl začít s průkopnickou službou, ale učitelé mě přesvědčovali, abych studoval dál. Jejich tlaku jsem podlehl a šel na univerzitu. Brzy jsem si ale uvědomil, že bych nemohl zůstat pevný ve víře a zároveň se plně věnovat studiu, a tak jsem se rozhodl odejít. Modlil jsem se ohledně toho k Jehovovi a v uctivém dopise jsem napsal, že na konci prvního ročníku se studiem končím. Naprosto jsem se spolehl na Jehovu a hned jsem se pustil do průkopnické.

S celodobou službou jsem začal v červenci 1957 ve městě Wellingborough. Bratrů v londýnském betelu jsem se zeptal, jestli by nevěděli o nějakém zkušeném průkopníkovi, ke kterému bych se mohl připojit. Mým učitelem a rádcem se stal bratr Bert Vaisey. Byl pracovitý a pomohl mi dobře si plánovat službu. V našem sboru bylo jen šest starších sester, bratr Vaisey a já. Díky tomu, že jsem se připravoval na všechna shromáždění a podílel se na nich, jsem měl spoustu příležitostí posilovat důvěru v Jehovu a dávat najevo svoji víru.

Kvůli tomu, že jsem odmítl jít na vojnu, jsem byl krátce ve vězení. Potom jsem se seznámil s Barbarou, která sloužila jako zvláštní průkopnice. V roce 1959 jsme se vzali a byli jsme ochotní jít, kamkoli nás bratři pošlou. Nejdřív jsme sloužili v hrabství Lancashire v severozápadní Anglii. V lednu 1961 jsem byl pozván do školy služby Království, která trvala měsíc a probíhala v londýnském betelu. Byl jsem překvapený, když mi na konci školy řekli, že jsem byl jmenován cestujícím dozorcem. Dva týdny mě školil jeden zkušený krajský dozorce v Birminghamu a Barbara během toho mohla být se mnou. Potom jsme odjeli sloužit zpátky do hrabství Lancashire a Cheshire.

SPOLÉHAT NA JEHOVU SE VŽDYCKY VYPLATÍ

Když jsme byli v srpnu 1962 na dovolené, dostali jsme dopis z pobočky. Byly v něm přihlášky do školy Gilead. Modlili jsme se ohledně toho k Jehovovi a potom jsme je vyplnili a rychle poslali zpátky. Za pět měsíců už jsme cestovali do Brooklynu, abychom se zúčastnili 38. třídy školy Gilead, která tehdy trvala deset měsíců.

V Gileadu jsme nejenom studovali Bibli, ale taky jsme se učili o Boží organizaci a o bratrech a sestrách z celého světa. Bylo nám teprve kolem 25 a už jsme získávali zkušenosti od jiných studentů z naší třídy. Měl jsem tu čest každý den spolupracovat s bratrem Fredem Ruskem, který byl jedním z našich instruktorů. Často zdůrazňoval jednu věc – že když člověk dává někomu radu, měl by si být vždycky jistý, že je pevně založená na Božím Slově. Přednášeli nám taky takoví zkušení bratři, jako byl Nathan Knorr, Frederick Franz a Karl Klein. Hodně jsme se toho naučili od pokorného bratra Macmillana, který nám pomohl pochopit, jak Jehova vedl svůj lid v období zkoušek od roku 1914 do začátku roku 1919.

NOVÉ ÚKOLY

Koncem kurzu nám bratr Knorr oznámil, že budeme sloužit v Burundi v Africe. Utíkali jsme do betelové knihovny, abychom se v Ročence podívali, kolik je tam zvěstovatelů. Byli jsme překvapení, že jsme žádná čísla nenašli. Měli jsme jet do nedotčeného obvodu na kontinentu, o kterém jsme toho moc nevěděli. Polilo nás horko! Upřímná modlitba nám ale pomohla se uklidnit.

V Burundi pro nás bylo všechno jiné – podnebí, kultura i jazyk. Museli jsme se naučit francouzsky. Taky jsme potřebovali najít místo, kde budeme bydlet. Dva dny po příjezdu nás navštívil spolužák z Gileadu, Harry Arnott, který cestoval zpátky do Zambie. Pomohl nám najít bydlení a to se pak stalo naším prvním misionářským domovem. Brzy nám ale začali dělat problémy úředníci, kteří o svědcích Jehovových nic nevěděli. Sotva jsme si naše působiště oblíbili, informovali nás, že bez platného pracovního povolení tam nebudeme moct zůstat. Bohužel jsme museli odejít a zvykat si na novou zemi – na Ugandu.

Z cesty do Ugandy jsme měli strach, protože jsme neměli víza. Spolehli jsme se ale na Jehovu a díky tomu jsme se uklidnili. Pomohl nám bratr, který pocházel z Kanady a v Ugandě sloužil proto, že tam bylo málo zvěstovatelů. Naši situaci vysvětlil imigračnímu úředníkovi a my jsme dostali několik měsíců na to, abychom si vyřídili povolení k pobytu. Byl to pro nás důkaz, že Jehova je s námi.

Situace v Ugandě byla úplně jiná než v Burundi. Kazatelská činnost už tam probíhala, i když v celé zemi bylo jenom 28 svědků. V obvodu jsme našli mnoho lidí, kteří mluvili anglicky. Brzy jsme si ale uvědomili, že pokud jim chceme pomoct, aby dělali duchovní pokroky, musíme se naučit aspoň jeden z mnoha domorodých jazyků. Začali jsme sloužit v Kampale a okolí, kde se mluví převážně gandsky, a tak jsme se rozhodli, že se ten jazyk naučíme. Trvalo nám to sice několik let, ale přineslo to úžasné výsledky. Začali jsme lépe rozumět tomu, jaké mají naši zájemci duchovní potřeby. Oni nám zase otevírali svá srdce a s volností nám říkali, jak na ně to, co se učí, působí.

JEZDÍME NA „SAFARI“

K naší velké radosti z toho, že pokorní lidé reagují na biblickou pravdu, přispěl další nečekaný úkol – cestovat po celé Ugandě. Pod dohledem keňské pobočky jsme vyráželi na „průzkumná safari“ a hledali vhodná místa, kde by mohli začít sloužit zvláštní průkopníci. Několikrát jsme zažili mimořádnou pohostinnost od lidí, kteří se nikdy předtím se svědky nesetkali. Cítili jsme se s nimi příjemně, a dokonce nám připravili jídlo.

Pak nás čekalo další, trochu jiné „safari“. Z Kampaly jsem dva dny cestoval vlakem do keňského přístavu Mombasa a odtud lodí na Seychely, což je souostroví v Indickém oceánu. Později, v letech 1965 až 1972, tam se mnou pravidelně jezdila i Barbara. V té době se ze dvou osamocených zvěstovatelů stala skupina a časem vzkvétající sbor. Při dalších „safari“ jsme navštívili bratry v Eritreji, Etiopii a Súdánu.

Po vojenském převratu se politická situace v Ugandě rychle změnila. Následovaly roky teroru, během kterých jsem si uvědomil, jak je moudré řídit se slovy: „Dávejte císařovy věci císaři.“ (Mar. 12:17) Jednou se museli všichni cizinci s trvalým pobytem zaregistrovat na policejní stanici, která byla nejblíž jejich bydlišti. Okamžitě jsme poslechli. O několik dní později jsem ještě s jiným misionářem projížděl Kampalou a najednou se objevili příslušníci tajné policie. Rozbušilo se nám srdce! Obvinili nás ze špionáže a vzali nás na hlavní policejní stanici, kde jsme vysvětlili, že jsme mírní lidé a sloužíme jako misionáři. Namítli jsme, že už jsme se u policie nahlásili, ale bylo to, jako bychom nic neřekli. Eskortovali nás na stanici, která byla nejblíž našemu misionářskému domovu. Úředník, který věděl, že jsme se předtím zaregistrovali, nás poznal a nařídil strážníkům, aby nás propustili. Hrozně se nám ulevilo!

Často jsme tehdy zažívali perné chvilky u vojenských zátarasů, zvlášť když nás zastavili vojáci, kteří byli opilí. Pokaždé jsme se modlili, abychom mohli pokračovat dál, a díky tomu jsme cítili vnitřní klid. Bylo nám moc líto, že v roce 1973 museli všichni zahraniční misionáři Ugandu opustit.

Opět jsme dostali nový úkol, tentokrát sloužit na Pobřeží slonoviny v Západní Africe. Co to pro nás znamenalo? Přizpůsobit se úplně jiné kultuře, zase mluvit celou dobu francouzsky a zvyknout si na život s misionáři, kteří pocházeli z nejrůznějšího prostředí. Znovu jsme viděli, jak Jehova věci vede, když pokorní a upřímní lidé rychle reagovali na dobrou zprávu. Spolehli jsme se na Jehovu, a on urovnal naše stezky.

Jednoho dne lékaři zjistili, že Barbara má rakovinu. I když jsme jezdili do zahraničí na specializovanou léčbu, v roce 1983 bylo jasné, že už v Africe dál sloužit nemůžeme. Oba nás to moc mrzelo.

NOVÉ OKOLNOSTI

Během služby v londýnském betelu se Barbařin zdravotní stav zhoršoval a nakonec zemřela. Rodina betel pro mě byla velkou oporou. Zejména jedni manželé mi pomohli přizpůsobit se nové situaci a dál se spoléhat na Jehovu. Později jsem se seznámil se sestrou, která jezdila do betelu pomáhat a sloužila jako zvláštní průkopnice. Z celého srdce milovala Jehovu. S Ann jsme se vzali v roce 1989 a od té doby sloužíme v londýnském betelu.

V letech 1995 až 2018 jsem měl tu čest sloužit jako zástupce světového ústředí (dřív zónový dozorce) a navštívil jsem skoro 60 zemí. V každé z nich jsem na vlastní oči viděl, že Jehova žehná svým služebníkům, ať už mají jakékoli okolnosti.

V roce 2017 jsme zavítali do Afriky. Měl jsem velkou radost, že jsem mohl Ann ukázat Burundi. A oba jsme byli nadšení z obrovského vzrůstu v této zemi. Ve stejné ulici, kde jsem kázal dům od domu v roce 1964, dnes stojí nádherná pobočka, která slouží potřebám více než 15 500 zvěstovatelů.

Když jsem dostal seznam zemí, které mám navštívit v roce 2018, byl jsem štěstím bez sebe. Bylo tam i Pobřeží slonoviny! Při příjezdu do Abidžanu jsem měl pocit, jako bych se vrátil domů. Když jsem si procházel telefonní seznam v betelu, narazil jsem na jméno, které mi bylo povědomé – Sossou. Zjistil jsem, že ten bratr bydlí hned vedle našeho pokoje. Pamatoval jsem si, že když jsem byl v Abidžanu, sloužil jako městský dozorce. Ale nebyl to on. Byl to jiný Sossou, jeho syn.

Jehova své sliby plní. Během těch mnoha těžkostí, které jsem zažil, jsem se přesvědčil, že když se spoléháme na Jehovu, on naše stezky urovná. Chci jít dál po stezce, která nikdy neskončí a která bude ještě víc zářit v novém světě. (Přísl. 4:18)